Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Stejně jako v uplynulých letech se i letos pořádá v Praze FEBIOFEST. Tato filmová přehlídka, obohacená i soutěžními sekcemi, se měla původně uskutečnit na jaře, avšak kvůli epidemii covidu byla odložena.  Začíná v pátek 18. září a trvá až do dalšího pátku 25. září 2020 (hlavní stan rozprostřela ve Slovanském domě), poté se stěhuje do dalších českých, moravských a slezských měst.

Nač se letos můžeme těšit?
Zaměřím-li výhradně na filmovou nabídku (a pominu přehršel doprovodných akcí), návštěvníci si budou moci vybrat lahůdky ze všech možných koutů světa. Jen namátkou upozorním na guatemalský film La Llorona. Režisér Jayro Bustamante, od něhož se v tuzemských kinech již promítají snímky Ixcanul a Chvění, přináší sugestivní vhledy do mentality i upjatostí středoamerické mentality. Tentokrát propojil politické drama s hororem. Ukazuje, jak země dlouhodobě zmítaná hromadným vyvražďováním „nespolehlivého obyvatelstva“ ani dnes nedokáže prosadit potrestání viníků, takže nápravu zjednává až jedna z dávných obětí, která se vrací do světa živých, aby vyrovnala účty.

Jistě velkou atrakcí by jistě byla původně chystaná osobní přítomnost světově uznávaných (byť u nás ne vždy přiměřeně známých) osobnost; budeme se však muset smířit se skutečností, že nedorazí. Nicméně v jejich profilech se odpromítají nejvýznamnější díla, jaká vytvořili. Tak se seznámíme s tvorbou kanadského režiséra Atoma Egoyana, amerického všeuměla Orena Movermana (jenž přijel s Woodym Harrelsonem, hvězdným protagonistou jednoho z uváděných filmů) – a chybět nebude ani ceněný japonský režisér Hirokazu Kore’eda, jehož Zloděje, s nimiž předloni zvítězil na festivalu v Cannes, jsme viděli rovněž ve zdejších kinech; záhy spatříme i jeho dosud poslední snímek Pravda, natočený ve francouzské produkci a s francouzskými herci. Své retrospektivy se bohužel nedožil význačný evropský režisér Max Ophüls (1902-1957), jehož přehlídku ovšem hostí pražské archivní kino Ponrepo.

Opomenuta není ani domácí scéna. Na počest Ivy Janžurové budou uvedeny Pension pro svobodné pány,  Morgiana, kde se blýskla v dvojroli, a „volební“ komedie Ene bene. Slovensko-českého herce Milana Lasicu si připomeneme skrze pohádku Tři veteráni. V obou případech se přesvědčíme, že na síle a působivosti jejich herectví neuberou nic ani celá desetiletí, která od vzniku obou děl uplynula.

Bůh existuje a vyvolil si ženu?
Nově přidaná soutěžní sekce bude letos věnována komediím, ovšem takovým, které předpokládají jistou divákovu vyspělost, které nelákají roztlemeností a jalovými dvojsmysly, které chtějí prostřednictvím humoru, často spíše zvážnělého nežli bujaře skočného, i něco závažnějšího sdělit. Mezi takové určitě patří makedonský snímek BŮH EXISTUJE A JEJÍ JMÉNO JE PETRUNIE. Do makedonského města Štíp zasazený se tento film, pořízený stejně jako další balkánská díla v široké mezinárodní koprodukci, kriticky dotýká postavení pravoslaví v životě tamní společnosti.

Nejde ovšem ani tak o náboženství samé jako o narušení tradic odedávna spjatých s výhradně mužskou účastí (ať již je jedná o procesí nebo lovení posvěceného křížku vhozeného do řeky – ten, kdo jej první vyloví, může očekávat šťastný rok).  Jenže do chladné lednové řeky vskočí bez valného rozmyslu i Petrunie, proti níž se obrátí všechna zášť neúspěšných mužů, kteří se změní v agresivní dav – Petrunie se totiž křížku zmocnila jako první. Titulní hrdinka, jíž absurdně hrozí obvinění z podněcování náboženské nesnášenlivosti, se dokonce ocitá na policejní stanici, do níž se pobouření chlapi dobývají. Ani policejní velitel, ani místní pop si se vzniklou situací nevědí příliš rady, marně rozhořčené demonstranty uklidňují…

Režisérka Teona Strugar Mitevská se ovšem dotkla dalších bolestivých míst, zvláště obtížného hledání pracovního uplatnění – titulní hrdinka (obtloustlá Zorica Nuševová jí tím pádem vtiskla další důležitý rys, kterým je tělesný vzhled) vystudovala historii, ale v oboru nenašla žádné uplatnění. Petrunie tak bezúčelně přebývá v rodičovském domě, vědoma si, že ve dvaatřiceti letech ji nejspíš očekává osud staré panny, protože ani jako sexuální objekt není atraktivní (jak ji dá neomaleně najevo šéf v textilní továrně, kde se uchází o místo)

Herečka postihla i určitý vývoj své hrdinky – od počátečního stavu, kdy se s hořkou ironií poddává beznaději a nanejvýš protestuje proti nechápavému opatrovnictví své matky, přes mlčenlivou, nesmělou odevzdanost se posunuje až k odhodlání čelit strachu a nevzdat se, jakkoli navenek tichému a neprůbojnému. Dokonce si klade otázku, zda Bůh není nakonec ženou, a když posléze popu křížek odevzdává, není v tom sebemenší rezignace, říká mu, že on i chlapi potřebují více štěstí než ona sama…

Režisérčina sestra Labina Mitevská, dobře známá i z českého filmu Samotáři, tu zpodobnila televizní reportérku, která se celý případ pokouší nepříliš úspěšně medializovat, aby tak poukázala na diskriminaci žen – i ona se potýká s problémy, ať již je to nespolehlivý otec jejího děcka, který je odmítne vyzvedávat ze školky, nebo pochybovačný kameraman, na šéfův příkaz odjíždějící pryč, zatímco žena si vyvzdoruje aspoň kameru. Její vystupování ovšem postrádá protřelost (ostatně sama doufá, že se díky sledovanému případu proslaví), navíc Petrunie její snahy o komunikaci spíše odmítá. Zato její rodiče si v televizním spotu stěžují na chudobu i nedostatek pracovních příležitost, žádají, aby jejich dcera konečně dostala příležitost.

Má smysl zabývat se náboženstvím?
Snímek se povětšinou drží v těsné blízkosti Petrunie, ale někdy dává najevo i jistý odstup, třeba v průstřizích z dálky, kdy ji spatříme sedět za okny policejní stanice, aniž by bylo slyšet, co říká. Povšimneme si však i snahy vnést do vyprávění reportážní prvek, když občas dění sledujeme hledáčkem televizní kamery a novinářčiných sdělení. Kameramanka Virginie Saint-Martinová  (viděli jsme od ní např. Pornografický vztah či Příběh Marie) postihuje zašedlou všednost jednoho městečka, i barevná škála je jakoby omezená a vybledlá, což evokuje nejen lednové podnebí, ale v metaforické rovině i stav společnosti.
Strugar Mitevská, jež se podílela i na scénáři, se spolehla na mnohdy téměř osvětové pasáže, vypomáhá si obehranými klišé (viz Petrunii vulgárně nadávající policejní náčelník), mezi které zřetelně patří i náznak milostného citu klíčícího mezi zadrženou ženou a mladým policistou, jenž dává najevo, že ani on není v práci příliš spokojený. Sama Petrunie říká: místo, abyste stíhali zločince, zabýváte se mnou. Řečeno jednou větou: režisérčinu inscenační a vypravěčskou obratnost jen stěží shledáme bezvadně zvládnutou, výpovědní naléhavost, ve zvolené látce zřetelně přítomná, občas zaskřípe, ovládnuta popisným přístupem. Příběh však zaujme, pojednává o kultuře, kde na rozdíl od českého prostředí je náboženská víra, prožívána velice bouřlivě, stále živá a ovlivňují smýšlení ve společnosti.

Foto: Febiofest
www.febiofest.cz