Kultura21.cz

Nepodléhejme šalebnému vábení nadpřirozených sil, mezi které reklama a propagace zajisté patří. Nechal jsem se zviklat sugestivní nabídkou, že divadelní představení Dracula Reloaded, čas od času divadlem Aqualung pořádané v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, vyvolá tolik děsu, že každému vysaje bránici. I hořce zaplakal jsem nad svou nerozvážností, neboť jediné, co tento kus mohl vysát, byla soudnost váženého dramatika a režiséra v jedné osobě, Kryštofa Hanzlíka, jenž celé toto dílo má svědomí.  

Ale započněmež od počátku. Autor se rozhodl klasické upírské téma proměnit, ježto seznal, že z původní, mnohokrát a na nejrůznější způsob zužitkované zápletky stěžíco vykřeše. Není divu: Bram Stoker vydal svého Draculu v roce 1897 a ponurý výsavec od toho okamžiku nastoupil vítězné tažení po celém světě. Kryštof Hanzlík se tudíž pokusil příběh překlopit do parodické polohy a vyšperkovat jej událostmi, které se dějí během jeho natáčení.  

Rozhodl se přitom samotné upírské téma obohatit odkazy na hollywoodská klišé, ukázkově zřetelná hlavně v prvopočátcích kinematografie, kdy film ještě nemluvil, protože dosud nedokázal zaznamenávat zvuk. Manýry sladkých a bezstarostných 20. let ovšem evokuje i v oblečení postav, archaickou kamerou a zejména směšně rozmáchlými gesty, jichž se tuzemští herci hrající hollywoodské herce s gustem dopouštějí.

 Takže předvedou, jak američtí filmaři nastoupí do vlaku, který je v přímém spoji doveze až do rumunské Transylvánie, kde upírskou historku hodlají natáčet kvůli větší hodnověrnosti. Publikum správně očekává, že jednotliví aktéři se počnou záhadně ztrácet, případně upadají do mdlob následkem drobných ranek na hrdle, o nichž nikdo neví, jsou-li pravé nebo povstaly následkem důkladného obličejového nalíčení.  

Hanzlík se vydováděl nejen ve vzhledu a počinech svých hrdinů, kteří občas kolektivně zatančí a zapějí, ale zvláštní pozornost věnoval hlavně "porumunštění" mluvy, která vede k roztomilé archaizaci jazyka. Bohužel nedosáhla úrovně již zlidovělých "rumunských" hlášek z filmové komedie Marečku, podejte mi pero, která jimi ovšem nanejvýš šetřila. Zde naopak zprvu snad i vtipné postřehy, třeba o tabuizovaných slovech, která nelze ani přeložit, záhy vedly - vinou zploštělého nadužívání - k monotónnosti, protože vynalézavost v konstrukci jazykových prvků rychle uvadla.  

Že do natáčení ustavičně zasahuje samotný (a opravdový) Dracula, je od počátku zjevné: avšak jeho jakoby "rozhlasově" reprodukované pokyny, znějící do setmělého jeviště jen skrze rozsvícenou žárovku, také pozvolna sklouzávají k nepřekvapivému halasení, které se míjí účinkem, neboť neděsí ani nerozesmává. Také zápletky, související s upírským zasahováním do natáčení filmu (z něhož dokonce spatříme ukázky!), se odvíjejí klopýtavě, potýkajíce se s výrazovou těžkopádností.  Nebudu se rozepisovat o scénickém pojetí (kromě několika odnesitelných kusů nábytku tvoří stálý vzhled jeviště kulisa hradní zříceniny v pozadí, před níž se v pravé části rozkládá mohutná, otevíratelná hrobka, lemovaná několika okřížkovanými rovy zcela v popředí). Nebudu se zabývat ani živě plozeným hudebním doprovodem, který snad měl souznít s transylvánskými zpěvánkami, ale já osobně jsem v něm nacházel spíše prvky židovského klezmeru. Ale třeba se pletu, jsa v poslechu hudby pouhým diletantem.  

Hanzlíkovo uchopení draculovského tématu, se zamýšlenou humornou nadsázkou se potýkající, povážlivě selhává, protože jen obtížně navazuje dorozumění s přítomným publikem - poloprázdné hlediště (hra spatřena v úterý 4. března 2014) jen málokdy zavířilo smíchovou odezvou. Slib ohledně vysáté bránice nebyl naplněn, celé jevištní mihotání, marně se vzmáhající k vyšším obrátkám aspoň trochu atraktivního vypravěčství, posléze nabylo rozměru únavně se vlekoucího ochotnického počínku.  

V předvedené inscenaci jsem narůstající bezradnost i touhu zaujmout aspoň zveličováním hereckého projevu, který tím mohutněji zachvacovala křeč. Rád bych se smál, jenže jaksi nebylo čemu - to, co mělo být směšné, ať již se jednalo o náznaky pohybových studií (například ve vlaku), muzikálové scénky, parodování nedůtklivé či ješitné mentality filmařů, rádoby hravé nakládání s jazykem, mě jaksi bezúčelně míjelo.  

A případným zájemcům bych doporučil, aby místo tohoto představení si raději vyhledali skvostně vyvedený americký snímek Ve stínu upíra, obratně balancující mezi hodnověrností a mystifikací. Zpracovává téměř shodný příběh - jak vznikal první mezinárodně proslavený upírský horor Nosferatu. Rovněž se odehrává v němé éře a též si pohrává s přítomností upíra ve filmovém štábu. Avšak činí tak s naprosto omamující dramatickou silou. Ze všeho nejlepší by asi bylo, kdyby se namísto zmršené inscenace promítal rovnou v divadle výše zmíněný film. Diváci by si aspoň zajektali.  

Dracula Reloaded

Ze sebe vysoukal a režíroval Kryštof Hanzlík.
Pohybové spolupráce se ujal Zbigniew Kalina.
Dramaturgovala Kateřina Mocová.
Hrají (ne vždy všichni zároveň) Jan Konečný, Václav Krátký, Tereza Krippnerová, Eva Leimbergerová, Václav Rašilov, Lubor Šplíchal, Martin Dusbaba, Patrik Vojtíšek.
Scénu projektoval Hynek Dřízhal.
Kostýmy navrhla Jitka Mucha Kotíková.
Hudbu složil Matěj Belko.
Premiéry měla tato hra v Žižkovském divadle Járy Cimrmana ve dnech 14. a 16. prosince 2013.
Nejbližší představení se chystá na 5. května 2014 tamtéž.  
Hodnocení: 20%  

Foto: divadlo Aqualung, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.

  

    

    
1
    
2
    
3
    
4
    
5
  

  ( 0 hlasů )