Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Letní podvečer, městský vnitroblok, zaplněné hlediště a Shakespeare v podání mladých herců, kteří se nebojí opustit intimitu a bezpečí jeviště. Klasická komedie se proměnila v hravé setkání divadla, pohybu, kostýmové fantazie a bezprostředního kontaktu s publikem.

Shakespearův Sen noci svatojánské patří k titulům, které svou životnost prokázaly bezpočtukrát a snesou téměř libovolnou stylizaci. Může se proměnit v něžnou pohádku, rozpustilou komedii nebo temnější úvahu o nestálosti touhy. Případně v bujarý karneval, v němž se city, identita a rozum na jednu noc zbaví okovů obvyklých pravidel. Starší skupina DDD (Dětské dramatické dílny) Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni se ve středu 24. června 2026 vydala především cestou hravosti, pohybu a nespoutané energie. A venkovní prostory plzeňského podniku U Zacha jí k tomu poskytly kulisu, se kterou si inscenace nečekaně dobře poradila.

Už samotné prostorové řešení naznačovalo, že nepůjde jen o odříkávání klasického textu v omezeném prostoru malého pódia. Scéna byla jednoduchá, v podstatě daná samotným místem: zastřešené jeviště, schůdky, prostor před ním, zadní stěna s hospodskými bannery, blízkost diváků a přilehlé průchody. Právě tato civilnost se ale ukázala jako výhoda. Místo aby se tvůrci snažili za každou cenu vytvořit iluzivní les, nechali ho vyrůst z pohybu herců, kostýmů, příchodů z různých stran a z neustálého narušování hranice mezi jevištěm a hledištěm. V jednu chvíli se dění soustředilo na pódium, jindy se přesouvalo ke schodům, do bočních prostor, mezi diváky nebo přímo k některému ze vchodů do vnitrobloku. Zvlášť působivé byly okamžiky, kdy se vílí či lesní svět ocitl doslova v publiku: se zpěvem, hudebním nástrojem, korunami z listí a věnců, sklenicemi v rukou a mezi přihlížejícími návštěvníky, kteří se náhle stávali součástí snu, aniž by sami museli hrát.

Toto řešení dobře vystihlo samotnou podstatu Snu noci svatojánské. Shakespeare přece nestaví pevně dané světy, ale nechává je přetékat jeden do druhého. Dvůr se mění v les, láska v posedlost, realita v iluzi a divadlo… v divadlo. Plzeňská DDD tuto proměnlivost neřešila velkou výpravou, nýbrž živou mizanscénou. Herci často vstupovali a vystupovali po stranách, využívali celou šířku prostoru, sedali si, lehali, běhali, tvořili skupinové obrazy a nechávali scény plynule přecházet z dialogu do choreografovaného pohybu. Výrazná byla zejména práce s tělem: spící postavy rozložené po jevišti, milostné zmatky rozehrané fyzicky, vílí průvody a výjevy, v nichž se mladý ansámbl nebál pádu na zem, rychlého přesunu ani nadsázky.

Kostýmy navíc pomáhaly udržet přehled. V inscenaci se potkávalo několik světů a každý měl vlastní vizuální klíč. Milenecká a dvorská rovina pracovala spíše s civilnějšími, barevně odlišenými obleky. Vílí svět nabízel výraznější stylizaci: koruny, věnce, třpytivé prvky, světlé látky, peří, přírodní motivy a tělová malba vytvářely dojem letního, trochu divokého karnevalu. Řemeslnická linka, která v závěru přerostla v komické divadlo na divadle, pak sázela na záměrnou neohrabanost, převleky, přiznanou hru a radost z nadsázky.

Zvlášť ve finální části s improvizovaně působícími převleky, plášti, prostěradly, výraznou červenobílou kostýmní figurou a jednoduchými rekvizitami se dobře ukázalo, že inscenace chápe komiku řemeslníků nikoli jako trapnost, ale jako oslavu divadla v jeho nejčistší formě: někdo si na něco hraje – a právě v tom lze nalézt půvab.

Velkou devizu večera představovalo herecké nasazení. U mladého souboru se často mluví o energii, ale tady nejde jen o obecnou pochvalu. Herci byli po většinu času skutečně přítomní, i když zrovna nevedli hlavní repliku. Postavy reagovaly, sledovaly se, dotvářely skupinové obrazy a držely rytmus. Přibližně pětapadesátiminutové představení mělo díky tomu tah a neztrácelo se v jednotlivých epizodách. Přitom Sen noci svatojánské není pro mladé herce úplně snadný titul. Vyžaduje schopnost rozlišit několik žánrových poloh: vážnější dvorský rámec, zamilované poblouznění, křehce magický svět víl a otevřenou komiku ochotnického divadla uvnitř hry. Starší skupina DDD mezi těmito polohami přecházela s přirozenou jistotou.

Zvlášť dobře fungoval kontrast mezi krásou a směšností. Vílí svět měl v některých výjevech až obrazovou eleganci: skupina postav v přírodních a světlých kostýmech vytvářela živé kompozice, které pod otevřeným nebem a v blízkosti diváků působily svěže a neokázale. Oproti tomu milenecké scény se nebály fyzické komiky a jisté míry řízeného chaosu. Právě v nich se inscenace nejvíc přiblížila modernějším pojetím Shakespeara, která nehledají vznešenost za každou cenu, ale ukazují mladé lidi jako bytosti prudké, směšné, zranitelné a neustále přesvědčené, že jejich momentální cit je ten jediný správný a definitivní.

V porovnání s filmovými adaptacemi, které mohou kouzlo noci vytvářet střihem, hudbou, kamerou a výtvarnou stylizací, muselo zdejší představení spoléhat na mnohem prostší prostředky. O to cennější je, že magie nevznikala technikou, ale přítomností. Pukovská energie, vílí procesí, náhlé přesuny mimo pódium, hudební vložka mezi diváky i skupinové výjevy spících postav dokazovaly, že Shakespearův sen nepotřebuje nutně mlhu, projekce ani výpravný les. Stačí, když herci dokážou prostor přesvědčivě ovládnout vlastním tělem, hlasem a rytmem.

Za samostatnou zmínku stojí i fakt, že většina účinkujících se zhostila více rolí. To vždy znamená zkoušku koncentrace, rychlosti i schopnosti odlišit jednotlivé postavy nejen kostýmem, ale také držením těla, tempem a hereckým výrazem. Časté převleky naznačovaly, že zákulisní provoz musel být poměrně svižný, přesto představení působilo plynule a bez výrazných prodlev, které by tempo narušovaly. O to víc vynikl i detail, že jedna z hereček vystupovala s francouzskou holí a ortézou na levé noze. Není třeba z toho dělat sentimentální pointu, ale vypovídá to o soudržnosti skupiny a o chuti podílet se na společném výsledku i navzdory nepohodlí.

Důležité je připomenout také zázemí Dětské dramatické dílny. Starší skupinu vedou Apolena Veldová, donedávna šéfka plzeňské činohry, a Marek Mikulášek, jedna z výrazných tváří činoherního souboru DJKT. Právě tady je pravděpodobně třeba hledat rozdíl mezi běžnou dětskou dramatickou aktivitou a výsledkem, který už nese znaky promyšlené divadelní práce. Mladí herci nejsou jen postaveni do prostoru a ponecháni vlastnímu nadšení. Mají vedení, které jim dává tvar, rytmus, jevištní jistotu a zároveň jim nechává dost svobody, aby výsledek nepůsobil školometsky.

Konkrétně tato skupina DDD navíc patří ke zkušenějším. Řada jejích členů se objevuje i v dalších projektech plzeňské činohry, případně má za sebou filmové zkušenosti. Připomenout lze například účast většiny z nich na edukativním videoprojektu Učitelské pády z podzimu 2025. I díky tomu měl zdejší Sen noci svatojánské daleko k dojmu jednorázového vystoupení na konci zájmového kroužku. Spíš působil jako další mezistupeň v postupném růstu mladých interpretů, kteří už vědí, co znamená držet roli, reagovat na partnera, pracovat s publikem a nést svůj díl odpovědnosti za celek.

A publikum bylo tentokrát opravdu početné. Venkovní prostor U Zacha se zaplnil natolik, že později příchozí už jen těžko hledali místo k sezení. Přesto zůstávali, sledovali, smáli se a nechali se vtáhnout do hry. I to je pro podobné představení důležité. Divadlo pod širým nebem vždy počítá s určitou mírou nepohodlí, náhody a ruchu. Když ale herci dokážou publikum udržet i v takových podmínkách, je to známka skutečné profesionality a životnosti inscenace.

Plzeňský Sen noci svatojánské v podání starší skupiny DDD tak potěšil hned v několika rovinách. Jako svěží setkání s klasikou, která nebyla muzeálně uctívána, ale skutečně hrána. Jako ukázka práce s mladými talenty, kteří už zvládají víc než jen nadšeně stát na jevišti. A také jako připomínka, že Shakespearův text nejlépe ožívá tam, kde se nebojíme jeho hravosti. Tady se athénský les nerozprostřel díky dekoracím, ale díky pohybu, kostýmům, odvaze a mladé energii. A právě proto mohl na jeden letní večer vyrůst i mezi stoly, diváky a zdmi plzeňského podniku U Zacha.

Foto: z archivu DJKT Plzeň