Kultura21.cz

Ferdinand von Schirach (narozen v roce 1964) je berlínský advokát, spisovatel  a dramatik. Jeho romány „Pád Collini“ a „Tabu“ jsou prodávány v milionech, jsou to dnes už mezinárodní bestsellery, publikované ve více než 40 zemích světa. Jeho první divadelní hra "Terror" měla premiéru v Deutsches  Theater v Berlíně. Ve svých esejích a projevech autor pravidelně komentuje významné společensko-politické otázky

Na brněnské scéně Národního divadla, v Redutě, jsme byli svědky premiéry jeho známého soudního přelíčení, pod počeštěným názvem  Teror.
Velmi stručně o ději: Koná se proces se stíhacím pilotem Larsem Kochem, který byl vyslán do vzduchu, aby se pokusil přinutit unesené letadlo Boeing, se 160-ti lidmi na palubě přistát. Terorista v kokpitu měl v úmyslu navést letadlo na stadion, kde právě bylo 70 000 diváků. Vojenský pilot  mněl vizuální kontakt s Boeingem, 35 minut se pokoušel o komunikaci, použil výstražnou střelbu. Ale úmysl únosce se zdál být neodvratný. Proto proti rozkazu, nakonec 50 vteřin před pádem letadla na stadion ten Boeing s lidmi na palubě raketou sestřelil. Zabil 160 pasažérů, ale odvrátil katastrofu mnohem větší, pád letadla mezi 70 000 diváků.
Téma hodné zvláštního procesu, ve kterém jsou pokládány základní otázky etiky a společenského žití. Je to přednější ústavní zákon, který má chránit obecně naší civilizaci? V tom zákoně je zakotveno, že nikdo, ve jménu  jakéhokoliv důvodu nesmí vědomě zabít nevinného. Nesmí tedy ani střílet na unesené letadlo. Na druhé straně je zde etický princip volby menšího zla. A na základě tohoto principu stíhací pilot jednal, vědom si porušení rozkazů i zákona nejvyššího, porušení ústavy. Autor zde vytvořil opravdu otevřený prostor pro hodnocení kritické situace, tak aktuální dnešní době terorismu.

Výborně napsaná hra, s monology, které skutečně vedou k zamyšlení nad dobou, ve které žijeme.  Jenom je škoda, že se v popisovaném příběhu objevují faktické popisy situace, které nemají vždy oporu v logice. Už první,  základní fakt: Kdyby stíhací pilot raketou Boeing nesestřelil v poslední minutě před pádem letadla, stejně by těch 160 lidí na palubě zemřelo, výbuchem mezi 70 000 lidí na stadionu. Tím, že by letadlo nesestřelil, prodloužil by jim život o 55 vteřin.  Další nezodpovězené problémy jsou detailní. Prý ti lidé na stadionu by byli schopní opustit jej za patnáct minut. 70 000 lidí za tak krátkou dobu? To je nesmysl. Navíc, ve hře se ani náznakem neřeší, kdo byl odpovědný za to, že se stadion nezačal vyklízet. Trvalo skoro hodinu, od kdy  terorista ozmámil svůj úmysl zasáhnout stadion a pak rádiovou komunikaci vypnul. No a takový detail, že nešlo o vraždu, jak zaznělo v obvinění, ale mělo jít o zabití (to není v právní kvalifikaci totéž) a další detail, že celou kauzu neměl řešit civilní, ale vojenský soud, to už jsou jenom drobnosti. 

Po přestávce dostali všichni diváci skleněnou kuličku na možnost rozhodování. K nim se totiž soudce obracel, jako k porotě. Diváci měli rozhodnout, je li stíhací pilot Lars Koch vinen, nebo nevinen.  Vzhledem k průběhu celého procesu, když se se sbíraly kuličky a položily na atraktivní váhy na jevišti, jasně vyplynula převaha těch diváků, které volili volbu: nevinen. Zajímavých bylo snad 25% těch, kteří který volili: vinen. To je důkaz, že argumenty žalobkyně přece jenom zůstali vyslyšený a že otázka viny a neviny v tomto případě nemá jednoduchou odpověď.
Autor hry, F. von Schirach je advokát. Ten proces sepsal autenticky. Ovšem inscenátoři, byť si asi byli vědomi jistých „konstrukčních“ nejasností popisovaného příběhu, neměli asi možnost až tak zasahovat do obsahu, aby to měnilo základní atributy hry. To hlídá autorský zákon. Takže výtka k jistým faktickým nedostatkům nevede k překladu a dramaturgii, ale jenom k autorovi.
Nicméně, i přes tyto výhrady jde o mimořádně sugestivní text, který nám, divákům, umí položit jedny z nejzákladnějších otázek našeho bytí v civilizované společnosti.

Režisér Martin Glaser vycházel z hereckých specifik protagonistů a jednoduchou, čistou režii, kde kladl důraz hlavně na správnou volbu tempa a rytmu inscenace, dokázal z textu vytěžit to podstatné a sugestivní, co má na rozumové hodnocení a na emoce diváka nejvíce zapůsobit. Proto volil také jednoduchou čistou scénu Pavla Boráka i kostýmy Markéty Oslzlé – Sládečkové. Předsedu senátu hrál  Zdeněk Dvořák. On už svou postavu, svou mimikou i rétorikou byl, jakoby předurčen k této roli. Je to prostě na scéně nepřehlédnutelná osobnost.  Obžalovaný pilot Jana Grundmana neměl velký prostor na hlubší, emocionální projev. Hrál přesně to, co hrát musel. Přesného a věcného vojáka, který si byl vědom toho, že jeho čin bude souzen. Výborně sehrála svou postavu státní zástupkyně Eva Novotná. Přesná, rázná, konající službu zákonům republiky. Nebyl to stroj, citující paragrafy. Dokázala svůj komplikovaný postoj propojit: na jedné straně chápající žena, na straně druhé, striktní obhájkyně litery zákona. Jejím oponentem byl Martin Sničák, jako obhájce. Zprvu rezervovaný, působící dojmem tak trochu trémisty, aby pak svůj projev postupně rozbalil, zahrál schopného, v argumentech silného advokáta.Svědek  Leuterbach, nadřízený vojenského stíhače, hrál Dušen Hřebíček ve věrohodné pozici člověka, který chápe pohnutky pilota, ale je vlastně v opozici, protože musí hájit vojenský řád.Druhá svědkyně, Meiserová, hraná Klárou Apolenářovou  měla  vděčnou roli. Nešťastné ženy se vždy hrají lépe, než ty šťastné.  Manželka a matka, které umřel v tom Boeingu muž, byla poznamenána  emocemi  záště nad zmařeným životem, který zavinil stíhací pilot. Plna neštěstí a smutku, diváky skutečně dojmula.

Režie excelentní, herecké výkony také. Až na prvotní výtky, které padají na autorovu hlavu, bylo představení tak sugestivní, že se divákům, vůbec nezdálo, jak rychle ty dvě hodiny soudního procesu uplynuly. Lze jenom k poslední premiéře blahopřát.

Peter Stoličný

Zdroje fotografií: www.ndbrno.cz