Kultura21.cz

Doba se mění, ale lidé zůstávají stejní. Tento sociální jev má svou kladnou i zápornou stránku. Jestliže se ale v postkomunistických zemích objevují na vysokých společenských pozicích osoby spjaté s nechvalnou činností pro minulý režim, je tento úkaz silně alarmující. Proto se v Slovenském národním divadle rozhodli vytvořit divadelní rekonstrukci záznamů Státní tajné bezpečnosti nazvanou Elity – minulosť je pred nami, jež má vyburcovat a otevřít oči slovenským divákům a v rámci hostování také těm českým.

 

 

 

V současné době činohra Slovenského národního divadla buduje dramaturgický plán zejména na nových původních hrách, které jsou na zakázku zhotovovány slovenskými i zahraničními dramatiky přímo pro tento umělecký soubor. Letošní sezóna tak byla na autochtonní tvorbu opravdu bohatá. Na repertoár přibyly inscenace Mercedes Benz, Túžba po nepriateľovi, Spievajúci dom, Rodáci a také Elity, jejichž text částečně vznikal až v průběhu zkoušení, neboť těžil i ze vzpomínek, zkušeností a poznatků účinkujících.

 

 

Byl jednou jeden panelový dům. A tímto domem procházeli vedle dějin také příslušníci Státní tajné bezpečnosti, kteří zde měli konspirační byt. Tento byt nesloužil agentům jen ke konzumaci tuzexových laskomin, ale především k přesvědčování ke spolupráci, vyhrožování a nakonec i k nátlaku vyvíjejícího na bezbranné lidi stojící před velmi těžkou volbou, jež má rozhodnout o budoucnosti jich samotných a také jejich rodinných příslušníků. Do pozic obětí se v několika případech dostávali i samotní agenti, jestliže se šikovnější kolega rozhodl stoupat po kariérním žebříčku a nebál se udat svou matku natož zdiskreditovat kolegu. Inscenace Elity – minulosť je pred nami zachycuje práci StB v letech 1968 až 1989 a následně kariérní postup několika jejich spolupracovníků po revoluci. Autorský text kombinuje reálné záznamy a události (např. případ Hartmuta Tautze) s fiktivními osudy určitých postav.

 

 

Režisér, herec a v neposlední řadě také autor mnoha divadelních textů Jiří Havelka se velmi rád pouští do inscenací, jež se zaobírají otázkami svědomí, a rovněž se v nich pracuje s teorií mysli. A právě tyto motivy jsou na Elitách nejzajímavější a nejsilnější, přestože nejsou na první dojem tolik nápadné. Jejich plné vyznění totiž upozaďují rychle se prolínající mikropříběhy o příkoří páchané režimem skrze StB na apolitických občanech. Nejenže si tyto rychlé střihy v ději žádají od diváka plné zaujetí, aby mu něco neuteklo, ale rovněž vlastně informovanému publiku nepřinášejí žádný nový pohled na danou problematiku. Navíc v současné době existuje tolik českých filmů a seriálů, které omílají stále dokola téměř identické příběhy bezpráví, až tím občas nezáměrně vytvářejí zbytečné agitky, a divák tak z toho začíná být poměrně unavený. Z tohoto důvodu byl nejsilnějším momentem této části nepolitický výstup, kdy syn začne své matce velmi sprostě spílat, neboť mu zničila kožich, ačkoli možná nebyl ani norkový, protože byl možná jen ze zajíce. Tato amorální „banalita“ měla u publika mnohem větší odezvu než veškeré politické scény. Avšak u nezasvěceného návštěvníka tohoto představení budou servírovaná fakta vyvolávat daleko silnější emoce. Inscenace má navíc velmi dobrý předpoklad stát se vyhledávaným a hojně navštěvovaným titulem mladou generací, která tuto dobu již nezažila a chce si na ni utvořit vlastní názor.

 

 

O mnoho přitažlivěji se pak jevila druhá část inscenace, jejíž vyměřený čas byl bohužel oproti první polovině zbytečně krátký. Konfrontace současných vládních elit, jež byly bez příkras pojmenovávány pravými jmény, s minulým režimem a jejich zainteresováním je totiž zlatý hřeb představení. Tato část je i bez rychlých střihů daleko dynamičtější, energičtější, drzejší, tíživější a překypuje otázkami mířícími na svědomí. Divák zde může přemýšlet nejen nad svědomím dané honorace, ale především si může klást otázku, zda by si na jejich místě dokázal sám zachovat svůj morální štít čistý. Ostře atakující řeč moderátorky v podání Táni Pauhofové navíc vyvolávala i pravděpodobně nezamýšlené otázky, zda mladá a dobou nepostihnutá generace má právo odsuzovat jednání těchto, byť již jednou pokřivených, lidí, jestliže si neklestila tu samou cestu na vlastní kůži.

Časová nevyváženost jedné poloviny vůči druhé je možná způsobena také tím, že tvůrci původně zamýšleli vytvořit „politický thriller s prvky krimi“, jenž byl zpočátku prezentován také jako podtitul hry. A přestože se tento podtitul změnil na „minulosť je pred nami“, obsah hry se i přesto snaží stále identifikovat s původní myšlenkou. Urputné lpění na primárně vytyčených bodech ale inscenaci příliš neprospívá. Je ale pochopitelné, že obdivuhodnou námahu režiséra a především dramaturgů Miriam Kičiňové a Daniela Majlinga, kteří se probírali mnoha archivními materiály a vedli nespočet rozhovorů s odborníky, se nechtělo jen tak pohřbít. To je ale asi tak jediné, co se dá této inscenaci vytknout.
Jiří Havelka totiž opět hýří nápady a smyslem pro metafory a detaily. Nechává tak například běžet v televizi téměř dvouhodinovou reklamu na šťastný socialismus či s blížící se Sametovou revolucí pomalu rozkládá scénu. Největší režijní klad ale spatřuji v práci s herci. Výkony všech účinkujících jsou na opravdu vysoké úrovni, a tak se všichni velmi dobře doplňují a představení šlape jako švýcarské hodinky.

 

 

Scénografické řešení Lucie Škandíkové se na první dojem nemusí zdát příliš originální. Momentálně je velmi oblíbená scénická metoda oddělit diváky od herců prosklenou čtvrtou stěnou. Stejnou techniku zvolil Havelka rovněž již v jedné ze svých předchozích inscenací Já, hrdina. Škandíkové prosklená stěna má ale tu výhodu, že se na začátku a také na konci hry mění v zrcadlo, ve kterém si může publikum pohlédnout do očí i do svědomí. Za touto stěnou se pak nachází věrohodně ztvárněná socialistická domácnost, která u dříve narozených vyvolá jistě mnoho vzpomínek. Byt je navíc velmi důmyslně opatřen odposlechy. Po rozpadu socialismu a tedy i bytu se scéna velmi rychle proměňuje v nablýskaný svět akvarijního typu, ve kterém se politické elity pohybují po červeném koberci jako celebrity.

 

 

Jedním z důvodů, proč by si další reprízy Elit neměl nikdo nechat ujít, je, vedle již zmiňovaných kvalitních hereckých výkonů a zajímavých režijních nápadů, samotné téma hry, jež nenechá žádného diváka chladným. Inscenace Elity – minulosť je pred nami Slovenského národního divadla je totiž nejen dvouhodinovým retro exkurzem bez přestávky do světa Státní tajné bezpečnosti před rokem 1989, ale také nastaveným zrcadlem současné vládnoucí garnituře, jejíž někteří členové jsou až nebezpečně příliš spjati s minulým režimem.

 

Název představení: Elity – minulosť je pred nami
Uvádí: Slovenské národní divadlo
Režie: Jiří Havelka
Autor: Jiří Havelka a kolektiv
Hrají: Richard Stanke, Dano Heriban, Alexander Bárta, Emil Horváth, Táňa Pauhofová, Emília Vášáryová, Richard Autner, Dávid Uzsák
Premiéra: 1. a 2. dubna 2017
Hodnocení: 71 %

 

Foto: www.snd.sk, Vladimír Kiva Novotný