Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Ďábel nevypadá tak, jak si ho většina lidí představuje. Vím to, protože jsem ho viděla. Byl mladý, štíhlý a velice pohledný, skoro pohlednější než nebožtík můj manžel. A to byl náramný krasavec. Ale tomu by nikdo nevěřil.
Ďábla si lidé představují jako to nejodpornější stvoření. A tím také je. Jenže odporným ho nedělá jeho zevnějšek.
Ale vezmu to od začátku.

Vdávala jsem se velmi mladá. Můj manžel, Ludvík z Ritštejna byl velmi okouzlující muž. Neměl velký majetek, protože byl nejmladší ze tří synů. Ale dovedl si poradit. Když žádal o moji ruku, patřil mu už dům na Menším Městě pražském. Nebylo to špatné místo, i když se o něm později začalo říkat, že je prokleté.
Zpočátku bylo vše v pořádku. Rychle jsem si osvojila roli paní domu a všechny své manželské povinnosti jsem plnila perfektně. Svému muži bych udělala pomyšlení. Stačilo, když během společného oběda položil svou dlaň na hřbet mé ruky, lehce a přece tak sebejistě a majetnicky. Rozechvělá touhou jsem na to myslívala ještě dlouho poté. Pak se ale můj muž začal měnit. Přestal být ke mně tak pozorný. Už mě nezahrnoval drahými dary, nenechával mi šít nové šaty, často usínal sám a neměl o potěšení se mnou zájem.
Střídalo se u nás mnoho návštěv. Mluvilo se o špatném roce, o suchu, o neúrodě. Stala jsem se ozdobou hostin v našem domě a s přihlouplým úsměvem, kterým se má zdobit každá mladá manželka, jsem naslouchala rozhovorům o tom, že panovník Ferdinand I. opět zvedl daně a že by se vyplatilo investovat do dolů v Kutné Hoře.
Mrzelo mě, že mi Ludvík nevěnuje pozornost, ale chápala jsem, že se jeho obchodům přestává dařit. Byla jsem mladá, dychtivá zalíbit se, naučená, že dobrá žena se nikdy příliš neptá. Ostatně kdyby mi své starosti svěřil, sotva bych věděla, co odpovědět. Kromě toho jsem měla své velké trápení. Mé lůno zůstávalo nepožehnané.
Stará Dorota, moje věrná služebná, kterou jsem si přivedla z otcovského domu, se mě snažila uklidňovat.
„Za to může to ukrutné sucho, které nás letos sužuje,“ říkávala. „Pán Bůh na nás uvalil zkoušky, je třeba vytrvat. Snad se nebudete na mě hněvat, ale... být v tomhle vedru samodruhá nebo dokonce podstoupit porod, to by byla strašná trýzeň. To Vás Pán Bůh jistě chrání.“
Když se léto přehouplo do zlátnoucího podzimu, začala mi, sama znepokojená, vařit bylinné odvary.
Trnula jsem hrůzou, kdy se o našem nepožehnaném svazku zmíní můj muž. Ale často býval pryč z domu, kdesi na svých obchodních cestách, ze kterých se vracíval ještě zachmuřenější než obvykle.
Dokonce i Dorota si toho začala všímat. „To není dobré,“ zamumlala jednou, když mi rozčesávala vlasy. „Muž si má své ženy hledět, jinak –“
Tehdy jsem se na ni asi poprvé v životě opravdu zle utrhla. Od té doby se neodvážila říct nic.
Jednou v noci, když se zase odkudsi pozdě vrátil, nečekala jsem, jestli zaklepe na moje dveře, ale rozhodla jsem se jít svému štěstí naproti. Slyšela jsem, jak vešel do své ložnice a chvatně jsem si začala upravovat vlasy. Než jsem byla hotová, zaslechla jsem, jak svou ložnici opustil a vydal se do pracovny. Rychle jsem vyklouzla za ním. Temné podezření mě sužovalo už pěknou řádku nocí. Začala jsem bezuzdně žárlit na každou mladou ženu, která se mihla v jeho přítomnosti, nevyjímaje ani naši služku Hermínu.
Dveře do jeho pracovny byly zavřené, tak jako vždy. Nikdy jsem se je nepokusila otevřít, když pracoval. I té noci jsem se před nimi zastavila. Škvírou pode dveřmi pronikalo mihotavé světlo a s ním i hlas. Nerozuměla jsem slovům, ale poznala jsem, že to není hlas mého muže. Ale nepatřil ženě. Nebyl to hlasitý hlas, ale přesto jsem měla pocit, že mohutně prostupuje dveřmi, okolními zdmi i mnou skrz naskrz.
Pak jsem zaslechla svého muže. Jeho tón byl jiný. Takhle nemluvil ke služebnictvu ani ke mně, takhle nerozmlouval se svými přáteli, tímhle tónem jsem ho neslyšela mluvit nikdy. Byl to hlubší, naléhavější tón a – naprosto pokorný.
Přiložila jsem oko ke klíčové dírce. První, co jsem spatřila, byl můj manžel. Klečel uprostřed místnosti se skloněnou hlavou. Za jeho pracovním stolem seděl mladý muž. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Byl krásný. Ne tím způsobem, jaký jsem znala u mužů na dvoře či mezi kupci. Jeho krása byla krásou uměleckých soch. Každý rys jeho tváře měl dokonalost umně opracovaného, ale beznadějně chladného mramoru. Měl světlou pleť i světlé vlasy a oči se mu leskly způsobem, který nepocházel od svitu svící.
Jeho oděv byl honosný. Kabátec jemně protkávaný zlatem, límec pečlivě naškrobený, prsty zdobené prsteny, jaké nosívají muži blízcí královskému dvoru. Vypadal jako úředník, který by mohl kdykoli předstoupit přímo před císaře. Přesto v něm bylo cosi, co dávalo tušit, že on sám by nepoklekl před nikým.
Seděl velice klidně a oči upíral na Ludvíka z Ritštejna.
„Cenu znáš,“ řekl. „Dlužíš mi život.“
Můj muž se ani nepohnul.
„Ale nemusí to být tvůj život,“ pokračoval ten cizinec klidně. Lhostejně přejel prstem po hraně stolu.
„Je to tak jednoduché?“
Cizinec se zasmál. V tu chvíli jsem spatřila jeho děsivé, nelidské zuby.
„Jednoduché to není nikdy. Ale určité možnosti tu jsou.“ Ometl si smítko z kabátce. „Samozřejmě nemluvíme o ledajakém životu.“
V tu chvíli stočil oči mým směrem. Krve by se ve mně nedořezal. Uskočila jsem ode dveří, které se vzápětí samy od sebe rozlétly. Nic jsem nechápala. Cizinec byl pryč. Ludvík stále klečel na zemi. Pak ke mně pomalu otočil hlavu. Jeho oči byly tmavší, než jaké jsem znala. Hlouběji posazené, cizí. Nebyla jsem si vůbec jistá, že mě vidí. Pak se mátožně postavil, odstrčil mě a seběhl na dvůr.
Rozeběhla jsem se do své ložnice a padla na kolena před křížem na zdi. „Otče náš…“ vydechla jsem, ale hlas se mi zlomil.
Probudila jsem se náhle. Ve své posteli, jako by se nic nedělo. Do komnaty už pronikalo teplé podzimní slunce.
Vzpomínky na včerejší noc se rozpadaly, jakmile jsem se je pokusila uchopit.
Ten muž–
Na židli vedle postele ležely mé šaty, přesně tak, jak jsem je večer poprvé odložila. Dokonce i hřeben byl uklizený v truhle. To znamenalo, že to byl jen sen. Musel být. Všechno bylo v pořádku. Jenom se mi zdál zmatený sen. To kvůli těm Dorotiným bylinným dryjákům.
Mou domněnku mi potvrdilo i služebnictvo. Tvrdili, že můj muž se včera domů vůbec nevrátil a že je stále ještě za obchodními záležitostmi v Kutné Hoře.
Ve svém trápení jsem se přimkla k Bohu. Každý den časně ráno jsem se teď chodívala modlit do kostela sv. Mikuláše na Malostranském náměstí. Během modlitby jsem se třásla zimou, ale zimě jsme toho roku museli přivyknout. Po špatném létě bylo málo zásob, šetřilo se, kde se dalo, obzvlášť na topení. Zpočátku jsem se modlila za dítě. Pak za svého muže.
Když jsem se vrátila přes Malostranský rynek domů, odložila jsem plášť, prsty ještě ztuhlé zimou. Dorota mne míjela s vědrem, sklonila hlavu a ustoupila stranou, jak se slušelo.
„Paní,“ zamumlala.
„Pán je doma?“ zeptala jsem se tiše. Vždycky se chovala odtažitěji, když byl Ludvík doma. Vadilo mu, že se ke mně Dorota pořád chová jako moje chůva.
Zaváhala. „Ve své komnatě,“ odpověděla nakonec.
Nevím, co mne přimělo jít rovnou tam. Možná to bylo to drobné zadrhnutí v jejím hlase. Když jsem stála před jeho zavřenými dveřmi, zaváhala jsem. Na mysli mi vytanul ten dávný sen o krásném cizinci. Ta hrůza a hlas, který pronikl zdmi.
Nadechla jsem se a prudce stiskla kliku. Můj manžel stál zády ke mně. Košili měl rozepnutou a látka mu sklouzávala z ramen, jak se pohyboval. Služka byla opřená o stůl, on se tiskl k jejím zádům, ruce pevně na jejích bocích. Pak se na mě ohlédl a jeho pohled byl tisíckrát horší, než v tu noc, kdy jsem si myslela, že ho vidím s ďáblem. Díval se na mě lhostejně. Uvědomoval si, že ho vidím. Nezáleželo mu na tom.
Uplynuly měsíce. To, co jsem tehdy viděla, se neodestálo. Jen se to rozptýlilo do každodennosti. Hermína u nás zůstala. I když jsem si nejprve myslela, že ji můj muž vyhodí, anebo že odejde ona sama. Ani nevím, zda v tom pokračoval. Nechtěla jsem to vědět. Dorota se mnou o tom nikdy nepromluvila. Ani jednou. Ale když jsme byly spolu, věděla jsem, že ví. Že vědí všichni.
Hermína se mi vyhýbala, jak jen mohla. Když jsem náhodou někdy vešla do kuchyně, umenšila se na samou hranici viditelnosti. Její pohyby byly ostražité, jako by čekala, že jí udeřím. Oči klopila stále víc. A pak se jí začalo zakulacovat břicho.
Muž Hermínu nakonec vyhnal. Ale překvapivě až poté, co slehla. Toho horkého červnového podvečera jsem opět zaslechla hlas pronikající zdmi. Věděla jsem, že cizinec je zde. A že to není sen. Znovu jsem se skláněla ke klíčové dírce.
Ludvík vložil cizinci do rukou novorozeně. Hermínino dítě.
„Myslíš, že jsi chytrý.“
„Pane, je to moje krev. Za moje dluhy.“
„Nechám si ho. Tvé dluhy, ty na úpisech... Inu, je to jen pergamen, že?“ ohyzdně se ušklíbl. „S tím se snadno vypořádáme. Ale budiž to pro tebe výstrahou. Chci tvého skutečného syna, ne tohohle bastarda. A budu ho mít.“
„Moje žena nemůže–“
„Dost! S ďáblem se nevyjednává. A co se týče tvých dluhů v zemských deskách,“ luskl prsty, „splněno.“
V kuchyni dole pod námi se rozlehl křik. Cizinec sevřel dítě, které se strašlivě rozkřičelo, a rozplynul se.
„Paní!“ zařvala v tu chvíli odkudsi Dorota. „V kuchyni hoří!“
Možná, že kdyby Ludvík nepřikázal zavřít dveře a hasit jen silami našeho domu, kdyby nechal naše sousedy přispěchat nám na pomoc, požár by nebyl tak strašlivý. Jenže jako obvykle se rozhodl spoléhat se sám na sebe, a tak popelem lehla celá Malá Strana i Hradčany. Pekelný oheň si bral vše. Shořel Pražský hrad, klášter i hroby svatých, dokonce i kostelní zvony pukaly žárem. Mnoho lidí zahynulo v hrozných mukách a ještě více jich zemřelo v bídě poté. Ale hlavní bylo, že shořely zemské desky se všemi záznamy dluhů.
Napřesrok na jaře už se v našem opraveném domě dalo zase žít. Nebyl to ale dobrý život. Sousedé nás nenáviděli, protože nás vinili z požáru. Právem.
Ludvík z Ritštejna se snažil, seč mohl. Rozhazoval peníze, kterých měl najednou plno, na všechny strany, poskytoval štědré půjčky, ale stejně se mu dřívější kumpáni vyhýbali. Dokonce se bláhově pokusil roznést zvěst, že za požár na Malé traně mohou Židé.
Později, až ho najdou s dýkou v srdci, se bude říkat, že byl náš dům prokletý. Ale tou dobou budu už v Anglii. Jen já, Dorota a můj syn, kterého chovám pod srdcem. Lidé budou mluvit o tom, že to ďábel si vzal mého muže. A já budu doufat, že je to pravda. Rozhodla jsem se splátku jeho pekelného dluhu trochu urychlit. Konec vyjednávání. Když jsem viděla, jak ochotně nabídl ďáblu Hermínino novorozeně, nepochybovala jsem, že by obětoval i našeho syna. Mého syna.
Můj syn byl neobyčejný. Od počátku se v něm svářelo dobro a zlo s urputnou silou. Z řad kněží jsem mu najímala ty nejlepší vychovatele, aby ho vedli správným směrem, ale žádný u nás nevydržel déle než rok. Byla to úleva, když později odešel studovat na univerzitu. Byl výborný student. Nevynikal jen znalostmi, ale hlavně svým pohledem na svět. Neexistovaly pro něj hranice a nic nebral příliš vážně. Lhal s lehkostí, která mě děsila, a když byl přistižen při podvodu, jen se smál. Moje mateřské srdce přetékalo úzkostí, zda se nad ním stále ještě nevznáší kletba toho, že jej jeho otec zaslíbil ďáblu.
Copak to všechno nestačilo? Namísto jedné duše, kterou Ludvík peklu dlužil, dostane ďábel nakonec duše dvě. Tu jeho a mou. Vzala jsem na sebe hřích, který nelze odčinit, jen abych uchránila své dítě.
Boží milosrdenství je nekonečné. Teď, když jsem po smrti a měla jsem možnost zakusit jeho odpuštění, se na všechno dívám jinak.
Můj syn toho udělal mnoho špatného. Lhal o svém původu, lhal o svém věku, lhal chudým i bohatým. Neštítil se brát, kde se dalo. Své podvody vypiloval na mistrovskou úroveň. Svět o jeho kouscích bude jednou vyprávět učiněné legendy.
Nikdo si ale nevzpomene, že také nesmírně miloval a byl milován. Že se ujal vdovy a osvojil si její děti. Dětem poskytl vzdělání nevídaného rozsahu, kterým budou jednou, obzvlášť jeho dcera, ohromovat celý císařský dvůr. Na rozdíl od svého otce by za ně položil život. Své dluhy splatí sám do posledního haléře.
Svět ho bude znát pod jménem Edward Kelly.

Jana Vitoušová, 35 let
Knihovnice, trenérka paměti, redaktorka, průvodkyně Prahou, milovnice historie a bezděčný pisálek. Miluje tuleně, citrony a earl grey, ale dohromady to nemíchá.