Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Psychionová voda,“ četl Jindra v letáku, „navštivte jediné lázně, které opravdu fungují!“
Jindra četl v duchu, protože s výslovností nahlas měl problém. Neslyšel. Vrozená vada od narození. A stejně okolo nebyl nikdo, koho by zajímalo, co se tam píše. Jeho nejlepší kamarád Petr, sám hluchý na jedno ucho, by to nazval „ezoterická píčovina (1)“, kdyby mu to Jindra ukázal, ale ten by to neudělal, protože ho znal. Tomu se to kecá, když slyší aspoň napůl.

Byl rozhodnut se pro jednou poddat reklamě. Vstupné bylo mastné, ale Jindra stejně utrácel jenom za knížky. Bylo to taky v knize, kterou si koupil nedávno na takovém podivném veletrhu od ještě podivnějšího panďuláka, kde se o lázních dočetl. Ten strejda byl přímo autor a říkal si profesor Šáhl, ale hned nabízel, ať mu říká Radek, což Jindra sice odečetl ze rtů, ale naznačil, že si moc nepopovídají.

Radek tam psal o svém životním objevu, nebo aspoň podle něj, protože jak říkal, zapšklí vědci z univerzit to těžko uznají. O co šlo? O na pohled obyčejný lom na vápenec u Pytloňovic, zavřený od půlky devadesátých let. V předposledním roce těžby tam odstřelili kus skály a pramen, který vytryskl, ho z části zaplavil. To sice nebylo samo důvodem uzavření, ale rentabilitě to nepomohlo a o rok později těžbu odpískali i v nezatopené části. Profesor Šáhl, ezoterik a záhadolog, se o opuštěný lom začal zajímat na základě zkazek, že se tam senzibilům deformují virgule do spirál. Co zjistil, ho ohromilo.

Pramen podle něj prýští v místě paradoxního křížení vrstevnic, což vodě dává léčivé vlastnosti. Nejde o zkazky o léčivém pramínku od vaší babičky, zdůrazňuje v knize Tajemství paranormálních jevů v oblasti Pytloňovického paradoxu, ale o měřitelný jev, což dokázal mnoha pokusy s krystaly a rezonancemi. V rámci praktických experimentů mu pak voda z Pytloňovického horizontu vyléčila housera, nebo jak říkají vzdělanci, chronický zánět
sedacího nervu.

Šáhl nebyl jen tak nějaký rozevlátý podivín, byl rozevlátý podivín s citem pro kapitalismus a nespokojil se s vydáním svého objevu v knížce u nakladatelství Luna, specializujícího se na ezoteriku, aby mu pak lidoví léčitelé a mastičkáři chodili ujídat z krajíce. Než knihu vůbec vydal, obešel investory, kteří by měli zájem udělat z Pytloňovického zázraku fungující ekonomický model, jenž by s prodeji knihy souzněl v symbióze vědy (2) a podnikání.

Samozřejmě s ním mnohokrát vyrazili dveře, ale on měl v rukávu tajnou zbraň. Tu vodu. Neobcházel jen s rukopisem a divokou historkou, nosil pramen v PETce a pobízel podnikatele, ať ten zázrak zkusí. Věděl, že dřív nebo později to někomu na něco zabere. A tak se stalo, že jistý Ing. Schwarz měl maminku, o kterou se staral a která měla oboustranný šedý zákal, a protože byl sám trochu do alternativní medicíny, udělal z Šáhlovy vody mamince na jeho radu kapky do očí. Hlavně převařit, radil Šáhl, to se zázračností nic neudělá, ale neužene jí ještě zánět spojivek. A ono to fungovalo! Ne hned, ale zákal začal ustupovat, inu, jako zázrakem.

„Napouštět si tím denně vanu a budu do smrti jako řípa a kdoví, jestli se nějaké dožiju!“ pochvaloval si Schwarz.

„Proč vanu,“ kul Šáhl železo, dokud bylo žhavé, „máme přírodní koupaliště, kde se můžete naložit vy, já a každý, kdo zaplatí. A taky stáčet to do lahví a prodávat. Věřím, že se počáteční investice do malé výrobní linky záhy vrátí, a pak se nebudete koupat jen v léčivé vodě,“ zamnul prsty ve výmluvném gestu.
„Takže mám lom koupit? A vy v tom, počítám, plánujete též mít úlohu.“
„Samozřejmě, jako objeviteli psychionové vody mi náleží podíl. Ale hlavně ten projekt potřebuje odborného garanta a nějaký ksicht, který můžete ukazovat veřejnosti. A to bude starý dobrák profesor Šáhl,“ usmál se profesor Šáhl.

Léto bylo jako z pohlednice od Jadranu. Víkend se blížil a Jindra stále nedočetl Radkovu knihu. Jak z ní byl zprvu nadšený, ke konci už se autor zabýval spíše pseudovědeckou intelektuální onanií s krystaly, vibračními frekvencemi a nic neříkajícími čísly. Jindra však nerad nedočítal knížky, přišlo mu to jako opustit milenku před klimaxem (3), ale tomuhle rozuměl jako opice kvantové fyzice. Nebo jako on kvantové fyzice. Nebo jakékoliv jiné. Nuco, vezme si ji s sebou na místo, o němž pojednává a třeba ho zázračná voda osvítí.

Jedna věc, kterou pohlednice od moře moc neukazují, jsou návaly, fronty a přecpané pláže. A přesně to na Jindru čekalo po dlouhé cestě vlakem a speciálně vypraveným (a neméně přecpaným) autobusem na místě Pytloňovického zázraku. Když pak ochuzen o devět stovek a hodinu a půl života konečně vstoupil do areálu, měl žízeň jako velbloud stižený vzteklinou.

Ing. Schwarz pojal Pytloňovické lázně jako rekreační koupaliště se vším všudy, tudíž nechyběly stánky s točenou kofolou, předraženým gambáčem do kelímku, nedochlazeným ovocným nealkem v plechu a přemaštěnými langoši. Fronty si ovšem nezadaly s těmi u vstupu. Také zde každou sobotu hrála místní country kapela. Dnes byla, naštěstí pro většinu návštěvníků, neděle, zrovna Jindrovi to ale bylo z pochopitelných důvodů jedno.

Není tedy divu, že když konečně stál s kelímkem piva v každé ruce (protože tuhle frontu odmítal stát dvakrát a první pivo v něm vždy zahučí jako do výlevky) nad jediným kouskem pláže, kam se vešel i s ručníkem, aniž by hrozilo umaštění od cizího krému, měl mozek provrtán chodbičkami červíka pochybností jako Sardinský sýr. Stálo mu to za to? Možná si měl na internetu objednat láhev Pytloňovky domů, kde by si ji mohl v klidu kapat do uší, aniž by se musel dívat na přehlídku vyvalených panděr, cecků a plavek, končícím příliš nízko pod zadkem fotříka, který seděl přímo před ním a nabízel mu výhled na jinou soutěsku.

Mohlo se něco víc pokazit? Jak se záhy ukázalo, mohlo. Lehl na osušku a otevřel knihu. Stránky v poledních paprscích zářily, že si na čtení vzal tmavé brýle. Kde skončil? Ano, jak pukl krystal ponořený do psychionové vody v ultrazvukové čističce. Pak slunce zmizelo.

„Do hajzlu, bouřka,“ pomyslel si.

A jaká! Na nebi se to vařilo jako v čarodějném kotli. Koutkem oka zaznamenal okolo náhlý pohyb, jak se návštěvníci jali jeden po druhém balit své ručníky, krémy, telefony, reproduktory, děti a jinou plážovou výbavu.
Tak to ne! Žádná bouřka ho neobere o jeho zasloužené, draze zaplacené a pracně vystáté koupání v zázračné vodě!

V té brzy nebyla ani noha, houfy plážových povalečů se pohybovaly částečně směrem k pergolám, kde ti naivnější očekávali dostatečnou ochranu před větrem a deštěm a u východu k parkovišti se tvořila další nekonečná fronta. Jenom Jindra se neohroženě probojovával v protisměru prchajícího davu. Možná, kdyby slyšel, pohyboval by se s ním, protože olověné nebe bylo jen jednou z okolností, jež vyhnala návštěvníky z vody. Byl tu ještě zvuk, hluboké
bzučení přerušované vysokými praskavými tóny, jako by někdo drezuroval včelí roj bičem.

Rekreanti se zmateně rozhlíželi, ale jeho zdroj jim zůstal skryt. Jindra vstoupil do vody. Byla kamenně chladná, ale jinak se zdála být obyčejná, bez náznaků nějaké zázračnosti. Po hodinách strávených ve vedru to bylo neskutečně příjemné a Jindra se neohrabanými tempy pomalu pachtil od břehu. Čeho se všichni bojí? Že zmoknou po krk
ponoření ve vodě? Jenže pak šero ztmavlo ještě o kus víc a tmavlo dál, až z něj byla tma. Černá, jako když se na
exkurzi v Koněpruských jeskyních na chvíli zhasne a děti začnou kvílet, že se bojí. Teď se bál i on, protože absolutní tma není něco, co čekáte uprostřed zatopeného lomu.

Pak z ničeho nic bylo světlo. Ostré, jako když si rozespalí v noci rozsvítíte na záchodě, ale místo žárovky máte reflektor fotbalového stadionu. Jindra zavřel oči, ale bylo to málo platné, světlo propálilo víčka a zažíralo se rovnou do sítnic. Najednou lehký, chladivý pocit vystřídalo vibrující horko a Jindra ztratil vědomí. Když ho opět nabyl, nespočíval utopený na dně, což ho mile překvapilo, ale kde byl, neměl ponětí. Viděl stále neostře, ale pod zády cítil studenou, tvrdou plochu. Plavky byly ty tam. Kolem tušil zdi a strop a před očima mu tančila rozostřená světýlka, která se záhy ukázala nebýt mžitky, ale realitou pomrkávající na něj ze stěn okolo. Nevěnoval jim pozornost dlouho, protože mezi nimi a ním se skláněla tmavá silueta něčeho zcela nepopiratelně živého. Připomínalo to člověka, ale hlava byla disproporčně velká. Oči rovněž, když konečně zaostřil. Obvykle se takové oči popisují jako černé, mandlovité a šikmé.

Bytost se k němu naklonila blíž. Viděl šedivou napjatou kůži, neviděl však nos, ten totiž zcela chyběl, a
sotva viděl ústa, která byla drobná a bez rtů.
„Ty jsi člověk,“ ozvalo se Jindrovi v hlavě. Nebyla to ale slova a už vůbec ne v nějakém jazyce, byla to zkrátka informace. „Náhodný balast. Zůstaň v klidu.“
„Mimozemšťan,“ pomyslel si Jindra a udivil sám sebe, že nepanikaří.
„Ano.“
„Kde to jsem, jak jsem se sem dostal?“ vířily Jindrovi v hlavě otázky.
„Na tom nezáleží. Lež.“
„Co bude teď? Co se mnou uděláte?“
„Tvoje akustické receptory nefungují.“

„Jako poleno,“ odtušil Jindra v myšlence.
„Dokážu to napravit,“ sdělila mu bytost telepaticky a pozvedla dlouhý prst, který zazářil červeně jako rozpálený pohrabáč. Tohle znám, napadlo Jindru, dotkne se uší a… Uší se mimozemšťan nedotkl. Zákrok probíhal na téměř opačném konci těla a byl mnohem invazivnější a osobnější, než by se nadál, ale když šedivák prst vytáhl, zaplnily Jindrův svět zvuky. První, co v životě slyšel, byl monotónní hukot toho, co musel být vesmírný koráb. Rozplakal
se.
„Teď tě vrátím zpátky.“

Asi o týden později (tak dlouho Jindrovi trvalo, než se trochu sebral), zazvonil u profesora Šáhla zvonek. Na poslední stránce Tajemství paranormálních jevů v oblasti Pytloňovického paradoxu zanechal Šáhl neprozřetelně svou kontaktní adresu a Jindra mu právě stál u dveří a mačkal zvonek jako šílený. Užíval si ten zvuk.

„ …pak jsem se probudil na pláži, ovšem bez plavek,“ našmrdlal Jindra na kus papíru, čímž zakončil svůj psaný popis. Mluvení mu stále nešlo, ale dobře slyšel Radka Šáhla, jak, kroutě hlavou, odpovídá: „Spálil jste se na sluníčku, mladíku.“
„Vím, co jsem viděl, čestně!“ zkoušel to Jindra dál, ruka se mu klepala že měl problém psát.
„Moc koukáte na televizi, řekl bych,“ odtušil Šáhl s úšklebkem.
„Jak vysvětlíte, že slyším? Pamatujete si mě přece z veletrhu?“ napsal a posunul papír profesorovi.
„To je pozoruhodné, pravda. Asi na vás voda působí nějak více, než je obvyklé. Buďte rád. Ale možná vám nedělá dobře na hlavu. Podívejte, já jsem ezoterik a záhadolog, ale nejsem blázen. Emzáci? A u Pytloňovic? Kdo si myslíte, že jsem? Nějaký praštěný ufolog?“

„Člověk?“ zakroutil daleko odtud nevěřícně Zrhagx velkou hlavou na úzkém krku, „a tomu
má věřit kdo?“
Intergalaktická Cerr’xihzština se do češtiny překládá těžko, ale tohle byl přibližný význam.
„Proč bych si to vymýšlel, Zrhagxi, vážně jsem ho nabral s eklebretomickou vodou, systém mě nevaroval, že jsou na planetě známky života, křáp jeden,“ bránil se Flfleb.
„Jasně, autopilot tě teleportoval na zapadlou planetu se zásobou eklebretomické vody, že to bude stačit na hydratování Tybzentů aspoň po tři cykly a náhodou byla plná lidí a zrovínka měl detektor života výpadek. A dokumentační přístroj na palubě zaznamenal místo ostrého snímku mazaninu. Čím to, že když jde o lidi, jsou všechny záběry vždycky takhle neostré, ale když si snímáš vigoun, můžeš si spočítat každý mung. Víš, kam si tu historku můžeš strčit.“
„Jo, do diagnosticko-regeneračního portu,“ povzdechl si Flfleb.
„A mám pro tebe radu, Flflebe,“ zakončil Zrhagx rozhovor, „míň se dívej na emetorexon. Blbneš z toho. Lidi, pche!“
Odešel a zanechal Flfleba Cerr’xihzskému ekvivalentu trudomyslnosti.

1 – Dominantní ruka se poskládá do kroužku z palce a ukazováčku se zbytkem prstů natažených a dotkne se druhé ruky u kořene prostředníčku, načež se obloukem posune k dolní hraně dlaně.
2 – Někdo by řekl pseudovědy a měl by pravdu, ale platí že „není to blbost, když to funguje“ a voda od Pytloňovic fungovala bez ohledu na to, že to bylo vědecky nemožné.
3 – Tohle přirovnání také vyčetl v knihách, protože co se týče milenek, teprve ho čekala cesta do knihkupectví nebo aspoň knihovny.

Jakub Súkeník
Píšu rád, často, ale co se beletrie a poezie týče, tak zatím výhradně do šuplíku, ač bych i to rád výhledově změnil. Mimo to se zabývám psaním recenzí a populárně naučných článků o fotografování a fototechnice pro webový magazín, civilním povoláním jsem fotograf a vzděláním archeolog. Mám jednu ženu, dvě děti a kopu práce a tudíž málo času psát, ale můžete mě často potkat v metru nebo vlaku s laptopem na klíně.