Kultura21.cz

„Jak se mi povídka psala? Skvěle, moc jsem si práci na ní užil (a příslušně si u ní zaslzel). Úvodní část vznikla redukcí z mnohem detailnějšího erotického příběhu, ta druhá část pak jako předělávka jedné neúspěšné povídky z loňské Literární kavárny DJKT v Plzni – tam ale vypravěč zastával hodně odlišnou charakterovou roli. A tím pádem pouze třetí část je zcela nová... Tolik asi zatím k pohledu pod pokličku malého domácího tvůrce...Chtěl jsem vytvořit atmosféru, se kterou se většina z nás denně potýká, tedy otázku priorit a následné a marné lítosti poté, kdy se ohlédneme za rozhodnutími, která jakkoli se nám mohla jevit správná, byla spíš malicherná a nevýznamná s o to významnějšími a nevratnými dopady..." prozradil Dalibor Boubín, autor povídky, která se v naší literýrní soutěži umístila na druhém místě. V závěru povídky nazvané Hodina duchů si můžete přečíst pár informací o autorovi. 

Hodina duchů 

Kostelní zvony odbíjejí půlnoc.
„Hodina duchů,“ říkám.
„Až ve tři ráno,“ namítáš.
Opřeš si o mě hlavu a chvíli tak zůstaneme. Bez hnutí a bez jediného slova. Ale mé ruce to nevydrží a automaticky se vydávají na cestu. Zatímco tě laskám ve vlasech, o něčem si povídáme. Moc nevnímám o čem. Zjišťuji totiž, že nevím, které dlani věnovat pozornost dřív. Prsty levé se koupou v hebkých kučerách, ty na pravé hladí záda, bok a rameno. V tomto zatím neměnném pořadí.
Pokusím se naklonit, abych tě do vlasů políbil, ale nedosáhnu. A protože nechci ztratit pozici, ve které se mě dotýkáš víc než kdy před tím, téhle touhy se prozatím vzdám. Pak ale vyrazíš do vedlejšího pokoje zahnat malému noční můry, a když se vracíš, využívám příležitosti a konečně zabořím rty do vln spadajících ti na ramena. Zvláštní, měly by být cítit kouřem skomírajícího ohně. Před hodinou jsme ještě venku slavili příchod jara opékáním buřtů. Místo toho nabízejí vanilkové aroma.
Posbírám všechnu odvahu a natočím se k tobě. Znovu tě políbím do vlasů. Pak na čelo. Tvář. Hranice probádaného území. Tiše se nadechnu, jen povrchově, abych si dodal odvahu a zároveň neporušil křehkou rovnováhu a neklidné ticho noci. Největší vabank v životě. Zlehka, jako vánek, přiložím své rty na tvé. Neucukneš. Neodtáhneš se. Neodeženeš mě. Srdce mi napumpuje horkou krev do tváří. Snažím se ani nedýchat. Bože, máš tak měkká ústa. Trochu vyplašeně pokračuji. Nos. Oční víčka. Líce. A znovu rty. Pořád tu jsi.
Hladím tedy tvá ramena, boky. Občas zabloudím do vlasů, a zatímco se líbáme, párkrát sevřu tvou hlavu v dlaních. Špičky jazyků si řeknou svá ahoj. I ony jsou ještě vyplašené. Nesmělé. Zvídavé.
Přesouvám polibky na všechna odkrytá místa. Krk. Výstřih. Vlastně jich není moc. Potřebuji víc prostoru k průzkumu. Jak mám spočítat, kolika polibky pokryju tvé tělo, když jsi tak moc zahalená? Podaří se mi vytáhnout ti svetr výš, takže teď si užívám nových a dosud nezmapovaných území. Ramena.
Leháš si a má ruka klouže níž a níž. Zakrouží na stehnu. Ostýchavě přejede přes břicho. Pohladí klín. Prohneš se. Prsty se vrátí do údolí podbřišku a ty jim jdeš naproti. Překvapí mě to. Cítím vlhkost pod přeloženým zapínáním a pokusím se je rozevřít. Tápu. Bojím se, že vlastní neobratností pokazím atmosféru. Ale nějak se to podaří. Se stahováním spodních vrstev mi už ale pomáháš.
Políbím tě na odhalené bříško. Na stehna. Otevíráš se mi a já už na nic nečekám. Chutnáš sladce. Chutnáš dokonale. Miloval jsem se s tebou v duchu tolikrát, že už bych neměl být překvapený. Ale jsem. Protože sny a realita jsou tak odlišné. Kolikrát se člověku stane, že skutečnost překoná i ty nejdivočejší představy?
Naslouchám tvému dechu. Každý vzrušený nádech i výdech mě jen víc stimuluje. Pluji na vlně nejvyšší euforie. Chci ti dát všechno, o co si tvé tělo říká. Vím, že mohu. Znám víc tajemství, než si dokážeš představit. Kdykoli najdeš odvahu a prsty se dotkneš mé v tu chvíli již odhalené kůže, zasténám rozkoší. Jsi nádherná. Jsi dokonalá.
Na chvíli se rozloučím se studánkou tvého klína a zamířím nahoru. Narážím na hradbu oblečení. Pokouším se ji odstranit, ale kromě mé typické neobratnosti tomu brání i tvůj strach. Vím, proč se ostýcháš. Ale také vím, že tvá obava je jen a jen ve tvé hlavě. Ve skutečnosti se nemáš důvod pod všemi těmi vrstvami ukrývat. Jak to vím? Protože tě vidím takovou, jaká doopravdy jsi. S tvou pomocí zdolávám vrstvu po vrstvě. Hned se k tobě přitisknu. Potřebuji tě cítit na vlastní kůži. Doslova. Líbám každý úsek nově odhaleného území. Snažím se být trpělivý. Jsi má královna…
Mazlím se s tvým tělem mnoha způsoby. Někdy jen ústy a jazykem, jindy i prsty. Přitisknu se k tobě. Jsi báječná. Dokonalá. Mám tu krásu a nádheru celou před sebou. Pod rukama. Není to tak trochu svatokrádež? Není, odpovídám si. Chci, abys byla šťastná. Já se tak cítím. Tvůj dech mi prozrazuje, že ty také.
Přichází tvá hodina duchů. Měl bych se obléknout a odejít. Ale nedokážu to. Když se vracíš z koupelny, přitahuji si tě k sobě. Nořím obličej mezi tvá ňadra a vdechuji opojnou vůni tvého vzrušení. Pak tě otáčím a stahuji do klína. Rukou zabloudím do tvého a ty okamžitě reaguješ. Jsi neukojitelná. Oba jsme.
Nechci odejít. Chtěl bych ve spánku cítit tvou vůni. Mít tě v náruči. Být ve tvé. Chtěl bych se vedle tebe probudit.
A pak jsem na ulici. Nasedám do auta, pošlu ti zprávu, protože prostě ještě jednou potřebuji být s tebou. Odjíždím a doufám, že už nikdo jiný na silnici nebude, protože myslím jen na tebe a dění kolem nedokážu věnovat skoro žádnou pozornost. Pořád ještě nevěřím. Proč by bohyně měla vzít na vědomí někoho tak obyčejného, tak vzdáleného?
Kousek od cíle potkám divočáka. Stojí těsně u silnice a zvědavě si mě prohlíží. Zpomalím a doufám, že se zrovna teď nerozhodne vyrazit. Asi ale tuší, že by neměl. Vážně mi zamával?
Stojím ve sprše, abych smyl vůni kouře, kterou začínám vnímat až teď. Ale dlouho držím prsty pravé ruky u nosu a vdechuji ryzí tebe. Olíznu je a znovu cítím tvou chuť. Nebyl to jen sen?
*
„Ty už mě nemiluješ,“ zamračím se koncem léta.
„Co blbneš?“ zamumláš a ani nezvedneš pohled od mobilu.
„Kdys mi naposledy řekla, že mě miluješ?“
„Co já vím?“ zavrčíš a dál bruslíš prstem po displeji. „Co tě to zase popadlo?“
„Já ti to říkám furt.“
„Co mi říkáš furt?“
„No že tě miluju.“
„Jo tohle,“ dopíšeš rozepsanou zprávu a konečně se na mě podíváš. „Tak to je hezký.“
„No ale ty mi to už neříkáš.“ Nezním plačtivě?
„Co ti neříkám, pořád?“
„Pane bože,“ povzdechnu si, „o čem tu asi celou dobu mluvíme?“
„No to já nevím,“ usměješ se. Jenže ne na mě, ale na telefon, který ti právě zavibroval v dlani. „Mluvíš jenom ty.“
„Říkám pořád dokola,“ zavrčím, „že mám pocit, že už o mě vůbec nestojíš.“
„Hm.“
„A to je všechno, co mi na to řekneš? Hm?“
„A co bys chtěl slyšet?“ Tvůj prst zase doběhne na konec své krátké pouti a mobil slastně zavrní. Úsměv do modravého svitu.
„Cokoli. Třeba že se mýlím. Že se mi to jen zdá. Prostě cokoli.“
Konečně se na mě podíváš.
„Tak jo,“ povzdechneš si hlasitě. „Mýlíš se. Jenom se ti to zdá. Stačí?“
Otevřu ústa, nadechnu se, ale nakonec ze sebe nevydám ani hlásku. Kdy to vlastně přestalo? Před pár dny? Týdny? Ani si nedokážu vzpomenout. Připlížilo se to odkudsi z temnoty jako každá jiná zrada. Ano, zrada. Konečně to slovo vyslovím. Zrada. Zrada.
„Zrada,“ pronesu nahlas.
Neuleví se mi. Ani trochu. Vnímám bolest a chápu definitivnost toho poznání. Vím, že ve vztahu vždycky jeden dává víc než druhý. Ale nebolí to o nic míň. Proč, ptám se s vědomím marné sebetrýzně sám sebe. Proč? Co jsem udělal špatně? A zatímco vstávám, abych se oblékl a obul, cítím, že odpověď je blízko. Stačí jen natáhnout ruku. Chci se jí doopravdy dotknout? Jakmile ji potěžkám, jakmile ji otočím v prstech, už nebude cesty zpět. Ale není to lepší než obelhávat i sám sebe?
„Je,“ řeknu, aniž si uvědomím, že slova opouštějí bezpečí hlavy a plují prostorem až k tobě.
„Je,“ zopakuji, i když všechno ve mně křičí ve prospěch pravého opaku.
Nezvedneš hlavu ani ve chvíli, kdy otevřu dveře, vyjdu z bytu a tiše za sebou zaklapnu.
Za schodů scházím pomalu a pro jistotu se přidržuji madla zábradlí, protože přes rozmlžený závoj slz toho moc nevidím. Tak moc si přeji, abys za mnou vyběhla. Aby ses mě pokusila zastavit. Abys mě pevně objala a řekla, že jsem blázen, blázínek, a že mě přece miluješ. Ať se s tebou vrátím dovnitř. A pak bychom se něžně a dlouze milovali. Celé hodiny. Jako dřív. Jako ještě před několika týdny. Jenže se nestane nic. Ani o patro níž. Ani o dvě. Dokonce ani když za sebou zabouchnu masivní dveře a vykročím na mokrý chodník.
Vsoukám se do auta. Vytřu z očí poslední zbytky soli a opatrně se rozjedu. Všechno dělám opatrně. Možná právě proto teď svírám v dlaních volant a řadicí páku, místo abych jimi zkoumal každičkou oblinu tvého dokonalého těla. Nejsem dost hajzl. O hodný kluky ženský nestojí.
Vztekle udeřím do palubní desky, ale očekávaná úleva se nedostaví. Jen další slzy. Pro jistotu zastavím u krajnice, ostatně déšť venku zesílil, takže ho stěrače nepobírají. Obloha pláče i za mě.
„Áááá,“ zařvu. Ale ani to nepomůže.
Ještě několik minut zírám do rozmlžené tmy městské ulice bičované provazci vody, jenže tady nemohu zůstat věčně. Hřbetem ruky si otřu oči a zase se zařadím do řídkého nočního provozu.
Zrovna když mi přes cestu přeběhne liška, můj mobil zavibruje. Strhnu řízení a zastavím na krajnici.
„Promiň,“ čtu. „Mám toho teď moc. Přijdeš zítra?“ Srdíčko.
Obrovské závaží padá. Nesmím odpovědět hned, poroučím si. Jenže prsty už vyťukávají odpověď: „Samozřejmě, těším se na tebe.“ A přihazují srdíčka hned dvě.
*
Modrý maják se mi vypaluje do sítnice.
Postavu pod plachtou v podvečerním šeru jen tuším. Sraženého srnce už hasiči odtáhli stranou. Vrak auta, které ještě před hodinou patřilo mně, leží na střeše. Podzimní večer je nezvykle teplý a jako obvykle deštivý. I tak mám pocit, že krve je na asfaltu víc než vody.
Žena v uniformě pohladí tvého pětiletého syna po hlavě a řekne: „Potřebuju si na chvíli půjčit tatínka, můžu?“ Kývne na doktorku od záchranářů.
Hoch se mě ale drží pevně. Přes naše spojené dlaně cítím, jak se celý chvěje. Přidřepnu k němu, obejmu ho a zašeptám: „Neboj se, zvládneme to.“ Ale ještě než zvuk dolétne k jeho uším, už oba brečíme jako želvy. Má tvoje oči. Tvůj nos. A i když není můj, jsem jediný, kdo mu zbyl.
Oba nás nacpou do sanitky a se zapnutou sirénou vyrážíme k městu. Jednou rukou svírám dětskou dlaň, zatímco v té druhé žmoulám zmuchlaný papír. To málo, co nějakým zázrakem nezničil oheň ani déšť. Vůz se v zatáčkách naklání, tak je těžké slova na vzkazu s mým jménem přečíst. Nevadí, stejně je znám nazpaměť.
„Smysl mého života,“ stojí tam tvým rukopisem. „Momentálně, a už nějakou dobu, hledám v tom, co zažívám, a v tom, co se mě dotýká, cestu ‚směrovky‘ k tomu, abych byla lepší. Je spousta věcí, se kterými nejsem smířená, které mě bolí. Snažím se je začlenit do sebe a zvyknout si, pochopit je a tak se dostat dál.“
Jako bych slyšel tvůj hlas.
„Je pár slov, o kterých si myslím, že mají stejný význam. Jen lidi si je dělí, protože je to příliš nepředstavitelné.“
Cítím mořskou vodu.
„Láska, dobro, radost, přátelství….“
Představím si tvou tvář a zpotí se mi dlaně. Na pravé tváři, jen kousek pod spánkem, mě to zalechtá.
„Je jich určitě víc a já je neznám všechna. Chci se dokázat ve svém životě zbavit všeho, co mi brání se otevřít, přijmout a dát lásku… Chci se zbavit sobeckosti, strachu, žárlivosti, snahy všechno ve svém životě řídit a tím řídit i ostatní. Chci se naučit mluvit o tom, co prožívám, vyprávět. Je to můj způsob vyjádření a spojení s okolním světem.“
Pootevřu víčka, ale okamžitě se začínám topit. Tak je zase zavřu a snažím se nevnímat to svědivé pálení.
„A velmi bych si vážila, kdyby náš vztah byl i o tomhle. Zatím mi to ale dělá problém, čehož je důkazem, že tohle nedokážu říct, ale pouze nedokonale napsat.“
*
Sníh pomalu zakrývá zaječí stopy. Muž tvého života a já ruku v ruce přidáváme na bílé plátno ty své. On patnácticentimetrové, já o kousek delší.
Holou dlaní smetu načechranou peřinu na náhrobku, takže si zase vidíme do očí. Ty mé mrkají ve větru, ze tvých vyzařuje něha, teplo a láska. Vzpomínám, kdy a kde jsme tenhle snímek pořídili.
Tvůj syn položí na pro tu chvíli čistý mramor svíčku v plastovém kelímku. Podám mu zapalovač, protože jako vždy chce tenhle proces zvládnout sám. Je tak moc po tobě, až mě u srdce zabolí. A zároveň jsem vděčný osudu, že mi zůstal alespoň on.
Chvíli nehnutě stojíme, oba v myšlenkách někde v minulosti, v níž figuruješ v bezpočtu podob. Plamínek se má naopak čile k světu. Trochu se bojím, aby ho vítr a vločky nezadusily. Ale zatím bojuje.
Pak jeden z poryvů přivane zvuk kostelního zvonu. Nemusím se dívat na hodinky, vím, kolik je.
„Hodina duchů,“ řekne pětiletý hlásek ve výši mého pasu.
Překvapeně zamrkám. To je poprvé, kdy promluvil. Od chvíle, kdy tě naložili do černého vozu, neřekl jediné slovo. Až teď.
„Až ve tři hodiny,“ vylétne ze mě. „Ráno,“ dodám ještě.
„To nevadí,“ říká.
Pak mě zase chytí za ruku, otočí se a pomalu mě kyprým sněhem táhne pryč.

Dalibor Boubín (*1965) žije s rodinou, nezbedným psem a svéhlavým papouškem v Plzni. Má za sebou stovky knižních recenzí pro KlubKnihomolu.cz a pravidelnou účast jako porotce několika literárních soutěží. Nápady pro své příběhy čerpá obvykle z každodenního života a dotváří je během pobíhání po lesích. Je autorem titulní povídky antologie Pokřivenej svět (2020) a dalších příspěvků v povídkových sbírkách Krajina háďat (2019) a Bůh černého lesa (rozšířená e-kniha 2018), stejně jako v antalogii Kočas 2022. Na jaře 2023 mu vyšel pandemií pozdržený román Vlastní zákon. Od roku 2019 je také nejaktivnějším přispěvatelem do Literární kavárny Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, v jejíchž Almanaších jsou jeho práce bohatě zastoupeny. Živí se tvorbou programů pro virtuální realitu a výukou češtiny a programování na střední škole.