Mimořádně cenný dokument o krutosti stalinského režimu vůči podrobeným národům Pobaltí!

Středa, 12 Listopad 2025 06:00 Jan Hofírek

litevci-u-more-laptevu Vzpomínkové knihy těch, kdo přežili hrůzy sovětských gulagů, sice nejsou tak četné jako memoárová literaura bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů, zároveň však je jich dost na to, abychom si mohli udělat pravdivý obrázek o nelidskosti stalinského režimu. Nejvýznamnější zpráva o táborech nucených prací, do nichž byli posíláni tzv. nepřátelé lidu, pochází od Alexandra Solženicyna, ovšem postupem doby se začala vynořovat další svědectví od lidí jako Jurij Bezsonov, Gustaw Herling-Grudzinski, Anatolij Marčenko či Irina Ratušinská. Díky nakladatelství Argo má nyní český čtenář možnost seznámit se s knihou Litevci u Moře Laptěvů, vyprávějící o krutém údělu občanů pobaltských států, které byly násilně připojeny k Sovětskému svazu.

Dalia Grinkevičiuté se do soukolí sovětské totalitní mašinérie dostala ve věku pouhých čtrnácti let, kdy byla spolu s tisíci dalších Litevců deportována z rodného Kaunasu na Sibiř. Došlo k tomu týden před napadením Sovětského svazu hitlerovským Německem, tedy v době, kdy se Litva, zbavená státní suverenity, již rok nacházela ve spárech Stalina. Pro Dariu tak začala celoživotní tragická anabáze člověka, zbaveného svobody a vydaného napospas zvůli a rozmarům zvrhlého režimu.

Po dlouhém putování se skupina Litevců, v níž se nacházela Dalia spolu s matkou a starším bratrem, ocitla v místě, kde řeka Lena ústí do Severního ledového oceánu, konkrétně do tzv. Moře Laptěvů. Když jsem si zjišťoval informace o tomto zapadlém koutu Ruska, překvapilo mne, že se jedná o fascinující přírodní unikát (delta Leny se rozvětvuje do bezpočtu ramen na ploše neuvěřitelných 30 000 kilometrů čtverečních!), jehož klimatické podmínky jsou však extrémně kruté. Ovšem právě tady, v nelítostné polární tundře, si měli vyhnanci zařídit nový domov a pak dřít jako otroci při lovu a zpracování ryb.

Dalia Grinkevičiuté nám přináší mimořádně depresivní svědectví o osudu lidí, vyhnaných ze své domoviny a nucených bojovat o holý život v arktické pustině. Nejčastější slova, která se v jejím vyprávění s hrůznou pravidelností opakují, jsou mráz, sníh, hlad, nemoc a smrt. Čtrnáctiletá dívka ale současně neztrácí víru a naději, touha znovu spatřit svou vlast jí dává neobyčejnou duševní sílu k zápasu o přežití. Kolem ní dennodenně umírají další a další nešťastníci, jejichž mrtvoly se vrší na stále větší hromadě, protože věčně zmrzlá půda nedovoluje pohřbít je alespoň trochu důstojně. Dalia, jejíž život mnohokrát rovněž visí na vlásku, nakonec všechny hrůzy přežije a dokonce se vrátí do milované Litvy. Její utrpení však nekončí, pouze se mění jeho charakter, když musí s vypětím všech sil čelit promyšlené byrokratické šikaně, mající za cíl vnitřně zlomit nyní již dospělou ženu, nebojící se vzdorovat bezpráví a tyranii.

Po smrti Stalina a legendárním Chruščovově projevu na XX. sjezdu komunistické strany se sice poměry v SSSR poněkud uvolnily, to ale evidentně neplatilo všude. Dalia Grinkevičiuté přesvědčivě dokazuje, že v Litvě se ani v poststalinském období nic zásadního nezměnilo, což z její knihy činí (kromě jiných předností) i důležitý dokument pro historická zkoumání týkající se politiky sovětského stranického ústředí vůči pobaltským národům.
Kniha Litevci u Moře Laptěvů je neobyčejně cenným příspěvkem do problematiky fenoménu, pro nějž se vžilo označení gulag. Stalinský represivní aparát se tu odhaluje v celé své obludnosti, což v nás však na druhou stranu vyvolává pocity obdivu a úcty k těm, kdo se mu odvážili postavit!

litevci-u-more-laptevu