Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Za tzv. ´solitéra´ zpravidla označujeme někoho, kdo tvoří samostatnou jednotku. Někoho, kdo vnímá svobodu jako nezastupitelnou ingredienci ve všem, co v životě ochutnáme. Jsou jimi většinou také lidé, kteří si namísto prospěchářské angažovanosti a momentálních výhod z toho plynoucích cení zdánlivě obyčejných a každodenních věcí, z nichž se dokážou upřímně radovat. Převážně vnitřně, ale i navenek. Jedním z takových solitérů je i pražský básník Jiří Brůna, autor více než deseti úspěšných básnických sbírek, jenž se tentokrát rozhodl přijít na knižní trh premiérově s autorským počinem prozaickým, konkrétně se svým autobiografickým příběhem, v němž se čtenáři mimo jiné dozvědí právě to, jaké to je být celoživotním autonomním bojovníkem v poli.

Několik vložených příběhů nicméně napovídá, že ono osudové solitérství ani v nejmenším neznamená nedostatečný přísun vnějších podnětů a inspirace jak pro život samotný, tak i pro vlastní autorskou tvorbu. Právě naopak. Kniha nabízí osobní vzpomínky na takové osobnosti české literatury, jakými byli Ota Pavel nebo Ladislav Fuks, a to ještě z doby, kdy sám autor ani netušil, že práci s písmenky a slovy zasvětí skoro půlstoletí vlastního života.

Osudová písmenka

A platí to nejen pro uměleckou tvorbu, neboť civilním povoláním Jiřího Brůny byl již od sedmdesátých let obor tiskař-polygraf, v němž měl možnost z odborné stránky pozorovat celý vývoj odvětví od vydávání deseti tisícových nákladů knih po nynější stav, kdy tiskoviny ve své tradiční podobě sice nezanikly, jak jim bylo před časem předpovídáno, avšak nad vodou je drží víceméně už jen fajnšmekři, pro někoho možná překvapivě z řad všech generací, kteří vnímají mnohem větší požitek při otevření knihy či časopisu než je tomu při hledění do modrého světla. Za tu dobu se také výrazně proměnila pracovní náplň různých tiskařských profesí, nemálo z nich již zcela vyhynulo, významné obměny doznaly pochopitelně i používané technologie. Také tomu je v autobiografickém příběhu básníka z pražských Petřin, formou srozumitelnou i pro duše netechnické, věnován prostor.

Zleva Petra Čiháková – moderátorka slavnostního křtu knihy, autor Jiří Brůna, Martina Čepelková – bývalá vrcholová sportovkyně a vášnivá čtenářka (foto: Jiří Brůna)

Vzpomíná třeba i na období, v němž měl jako mistr odborného výcviku na starosti výchovu nových adeptů tiskařského řemesla. Obohacující práce s mladými lidmi je poutavě popsána také v části, kdy se vrací do doby, kdy působil jako táborový vedoucí. O příhody s vtipnou pointou zde skutečně není nouze. Ostatně jak sám autor přiznává, období dětství a dospívání je pro jeho autorské vyjádření dominantním zdrojem námětů, názornou ukázkou budiž nostalgicky působící návrat do prázdninových období, jež pravidelně trávil u svých prarodičů v malé východoslovenské obci nacházející se nedaleko Košic. Jak vidno, petřinský básník zde nezapře své poetické založení: „Medzevská babička. Stále voněla po bylinách. Chodila v barevných šatech, hlavně u plotny jsem ji vídal.“

Jaké je to žít s fobiemi?

Samozřejmě, život přináší i tíživější momenty a zkoušky, s nimiž se člověk musí vyrovnávat. Autobiografie se tak věnuje tématům, které ve čtenářích probudí i jiné nálady či pocity. Básnický solitér Jiří Brůna je totiž jedním z prvních lidí, kteří veřejně promluvili o svém celoživotním soupeři, jímž je klaustrofobie doprovázená agorafobií, tedy panickým strachem z uzavřených prostor, respektive z veřejných prostranství. Společné pak mají to, že kvůli nim má člověk omezený životní prostor, v němž se pohybuje, třeba jen na několik kilometrů od domova, což je i případ dotyčného básníka. Ten tak bez známky sebelítosti, a přitom zcela otevřeně popisuje nejen jak se s těmito neustále se ozývajícím úzkostnými stavy dá fungovat, ale také na svá mnohá mediální vystoupení v devadesátých letech, v nichž najednou vznikla obrovská poptávka i po informacích vztahujících se k tématům, která se prakticky dotýkala velkého množství lidí, ale o kterých se v dobách devadesátkám předcházejícím oficiálně a veřejně nemluvilo.

Přebal nové knihy shrnující pozoruhodně pestrý život pražského básníka (foto: J.M. Brůna)

Nová kniha o životě petřínského básníka slavnostně pokřtěna

Kniha, která dostala přiléhavý název ´Já vím, anebo život básnického solitéra´, byla čerstvě představena a pokřtěna na akci pořádané v Hospůdce Do větru, podobně jako několik předchozích knížek Jiřího Brůny. Místo se zajímavou atmosférou, kde se pravidelně pořádají komornější akce typu autorského čtení, vernisáže obrazů či koncertů, bylo i tentokrát zaplněné věrnými příznivci básníka Brůny i speciálními hosty, s nimiž pojí jmenovaného speciální vztah díky minulé či přítomné spolupráci, ať už jde o malířku Mirku Mádrovou, literární influencerku Petru Čihákovou, mnohostranně umělecky činného Bohumíra Boba Hochmana a další. Ačkoliv publikum současných básníků se svojí kvantitou nemůže rovnat podpoře některých jiných uměleckých disciplín, může se básník Brůna pochlubit celkem početnou skupinou stálých fanoušků a podporovatelů, takřka rovnoměrně rozloženou mezi čtenáře či spíše čtenářky z České republiky a ze Slovenska, motiv československé vzájemnosti je pro jmenovaného též charakteristický. Nejen oni se tak tentokrát mohou těšit nikoliv na promlouvání skrze volné verše, ale prostřednictvím vskutku barvitých příběhů, z nichž je patrné, že i přes nejrůznější překážky, nepříjemnosti či rány osudu si lze uchovat optimistický a hravý pohled na vše kolem nás.

Vydanou autobiografii přirovnává sám básník k odhalení vlastních kořenů (foto: Jiří Brůna)