A bylo ráno
Kultura21.cz

A bylo ráno

Marta B. (2)A bylo ráno. To nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Potkal jsem poprvé Lupa. Bytost z jiné planety. Na jeho oči nikdy nezapomenu. Měly barvu tmavého lesního medu. Stal se na pár měsíců průvodcem mého života. Ukázal mi cestu kudy jít, abych jednou mohl dojít až sám k sobě. Do mého srdce.

Tahle bytost s vzezřením vlka by mohla mít jméno Vlk, ale já ho pojmenoval Lupo. Vlkem je každý vlk, ale Lupo je jen jeden. Tuhle skutečnost jsem si uvědomoval každým dnem víc a víc, postupně dosahovala až takových rozměrů, že jsem ho začal vyhledávat i ve dnech, které bych dřív trávil jiným způsobem. Ale bylo to k nezastavení. Posedlost. Ano, určitý druh posedlosti. Nebo jen rána, odpoledne a večery, které konečně začaly dávat smysl. Začaly plynout tím správným směrem. Jako by začal vanout ten správný vítr do plachet mého života. Vnímání světa i sama sebe.
Chodíval jsem do lesa velmi sporadicky, jen proto, že se to má. Pokaždé stejnou cestou. V hlavě myšlenky na dny zítřejší nebo minulé, někdy stavy prázdnoty. Les jsem považoval za tajnou skrýš před okolním světem, ale za živou bytost, která vnímá mě a já ji, to nikdy. To mě naučil Lupo. Jednoho pozdně letního dne se objevil přede mnou. Seděl jsem na louce a na okraji lesa mě zaujal stín, který se pohyboval. Plíživě se blížil ke mně, zastavil se a já zaostřil v letním slunci. Uviděl jsem jeho siluetu a pronikavé hnědožluté oči, které mě bez hnutí sledovaly. Necítil jsem strach, jen zvláštní druh napojení, malý okamžik vzájemného splynutí. Po chvíli se otočil a zmizel v lese. První den našeho setkání…
Myslel jsem na naše setkání ještě večer, jeho oči jsem nemohl vymazat z paměti ani druhý den. Ze zvědavosti jsem zamířil na stejné místo. Přišel. Tentokrát mnohem blíže. Pohled jeho očí byl velmi uklidňující. Vnímal jsem okolní les jen zdáli, ustoupil do pozadí, byli jsme jen my dva. Netuším, jak dlouho toto setkání trvalo. Pak Lupo zmizel, protože on vždy odcházel, kdy chtěl, ale já zůstal na místě do setmění. Prohlížel jsem si okolní stromy, staré zkroucené pařezy a poprvé si uvědomil, jak krásné je nespěchat. Že les může být otevřenou náručí, která vás schová, aniž by se na cokoliv ptala, aniž by vás o cokoliv žádala. Otevřená náruč bez podmínek. Čistá láska…
Dny bez vlčích stop přede mnou nebo za mnou, protože Lupo nikdy nechodil vedle mě jako pes, začaly postrádat svou barevnost, byly jako špatně upravená fotka, bez nálady, energie. Ty útěky do přírody se staly součástí mé svobody. Byly to právě barvy, které náhle vstoupily do mého života. Kolik odstínů může mít zelená? Dva, tři? Ne… Jeden den jsem jich spočítal dvacet jedna… Jak to, že jsem tohle dříve nevnímal?
Tu prostou krásu na dosah… tak vzdálenou mému dosavadnímu vnímání… každý strom, co jsem potkal, každá větev nebo list, kterých jsem se dotknul, se prolnuly do mého života, najednou jsem je vnímal jako součást mého já, mého bytí. Následoval jsem Lupa po lesních cestičkách, pronikal houštinami lesa i času, pod nohama kopečky mechu, větvičky, kousky lesa. Uléhal jsem do měkkých polštářů a nechal čas plynout. Lupo lehával vedle mě a já se naučil slyšet jeho myšlenky. Mé smysly se zjemnily natolik, že jsem začal vnímat jakoukoliv, byť i malou změnu kolem sebe. Přejímal jsem energetické vibrační toky nejdříve z okolních stromů, keřů, květin, z každého lístku, okvětního plátku… vše tu bylo pro mě… a Lupo spokojeně podřimoval a vyčkával, až budu připravený.
Myslet jinak jsem se nenaučil během jediného dne ani týdne. Postupně se začaly startovat ozdravné procesy mého sebe-vědomí. Na co jsem se soustředil, to mi rychlostí bumerangu svoji pozornost vracelo. Schylovalo se k večeru, den pomalu končil, a mé energetické pole poprvé zaznamenalo vibrace vysílané Lupem. Byl to pocit jako když víte, že na vás někdo mluví a vy zároveň jeho slova čtete ve své hlavě. A já slyšel: „Následuj své srdce. Tahle slova si zapamatuj. Jsou důležitá. Zapamatuj si, co je důležité. Tvé srdce ti vždy napoví, kterou cestu zvolit. Může to být ta nejtěžší, ale pro tebe nejdůležitější. Bude to ta správná cesta, kterou musíš jít, abys došel až ke svému srdci.“ A já si ten den, ve stínu starého javoru, zapamatoval, co je pro mě důležité.
V příštích dnech následovaly toulky krajinou, na kterou se pomalu snášel podzim. Stíny se prodlužovaly a náš společný čas také. Lupo mě učil být přítelem všeho, co jsem v lese potkával, učil mne být jeho součástí, jeho ochráncem, jeho strážcem, přítelem, jeho dechem. Naučil mě s láskou se dotýkat každé živé bytosti… stromu… květiny… kamene, vodní hladiny. Mluvil jsem vnitřní řečí na tyto bytosti, které jsem začal nazývat přátelé.
V den babího léta, kdy paprsky tančily své tance na hladině jezera, se Lupo při našich toulkách zastavil a posadil na skále s výhledem do údolí. Sedl jsem si k němu, pohled do údolí byl úchvatný, krása, kterou dokáže vykouzlit jen čarodějka příroda. A já do ticha podzimního dne uslyšel: „Věř jen sobě. Vždy spoléhej jen sám na sebe… Dám ti příklad… Přešel bys nocí po zamrzlé hladině jezera na druhou stranu?“ Uvědomil jsem si, že ne. Nikdy. To by mi strach nedovolil. A Lupo pokračoval: „Až budeš připraven, uděláš to. Bude to jako jedno letmé nadechnutí… Zapamatuj si tato slova, jsou pro tebe důležitá. Vždy si zapamatuj, co je důležité.“
A já se připravoval na cestu k sobě, každým dnem, každým společným touláním, každou další vlčí stopou zanechanou v těch mých v písku na břehu jezera. A nikdy jsem nezapomněl poděkovat za tyto chvíle. A tak dny plynuly, poslední listy začaly hledat své útočiště v mechu a na lesních cestách.
V jeden mlhavý den, kdy slunce prosvítalo skrz holé větve a vytvářelo tajemné stíny na lesních cestách mi Lupo sdělil třetí moudro, další důležitá slova, která mě mají provázet mým životem. „Rozdávej radost a lásku. Nerozdávej sebe.“ Ano, mám být sám sebou, žít tím, co mě naplňuje, a z téhle energie čerpat radost, laskavost a lásku. Nechat moji energii splývat se stejně rezonujícími energiemi, až se naše aury vzájemně propojí do láskyplného souznění živých bytostí.
Když napadl první sníh, jemný poprašek pokryl vše svou laskavostí do něžné krásy. Lupo se pohyboval přede mnou a já si uvědomil, že cítím jeho nervozitu, lehce zježenou srst. Našlapoval tišeji než jindy. Jako by mé tělo splynulo s jeho a já se pohyboval jeho ladným pomalým krokem a vnímal každý dotek země a každičkou vůni. Zastavil se a zadíval se na mě jantarovýma očima. „Dnes se musíme rozloučit. Naučil jsem tě všemu důležitému. Prostřednictvím lásky k přírodě, jsi se naučil lásce k sobě samému. Našel jsi své srdce. Svou víru v sebe. Teď už půjdeš sám. Mé stopy i můj hlas tě budou na tvých cestách provázet.“
Začalo mrznout, sníh se sypal z nebe, jedna třpytivá vločka za druhou. Byla tma, jen měsíční světlo ozařovalo bílou sněhovou peřinu. V dálce jsem uviděl hladinu zamrzlého jezera. Stál jsem a přemýšlel, slyšel jen svůj dech. Jako bych tu nebyl sám, vnímal jsem přítomnost svého vlčího přítele tak intenzivně, jako by stál blízko mě. Nadechl jsem se a pomalu vstoupil na led. Nad hlavou mi svítily hvězdy a já zvolil tu nejtěžší cestu, ale pro mě nejdůležitější. Cestu do svého srdce. Každý další krok byl osvobozením od minulosti, od minulých závazků, od mého starého Já. Svobodně a volně jsem kráčel přítomností, bez pocitu jakéhokoliv strachu.
Když jsem se otočil, uviděl jsem za sebou na sněhem pokryté hladině vlčí stopy. Jako perličky, jedna za druhou, kopírovaly ty mé. Byl se mnou… A já s nesmírnou láskou v srdci a úctou k této bytosti, jsem se rozhodl, že napíšu knihu… Knihu o našem setkání. Pomalu začalo svítat…
A bylo ráno. To nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Vzpomínal jsem na den, kdy jsem poprvé potkal Lupa. Bytost z jiné planety. Na jeho oči nikdy nezapomenu. Měly barvu tmavého lesního medu.

Marta B.

Marta Brabcová (53)

Jejím snem (někdy menším, někdy větším) je být spisovatelem, básníkem, pro radost si fotit, toulat se… k těmto koníčkům si ještě navíc přibrala výuku italštiny (i recept na polévku zní v tomto jazyce jako rajská hudba). Město Plzeň je stále jejím působištěm, jak pracovním (poradce na úřadu), tak domovem. Co prozradit závěrem? Má dvě přání: prvním je napsat knihu, byť i maličkou do kapsy a druhým je naučit se mluvit italsky, a třeba už na
podzim vyrazit na toulky do této země a pokusit se tam splynout s davem. 


 

Partneři

Hledat

Rozhovor s Ondřejem Neffem. Jak se mu vyhodnocovaly soutěžní povídky?

Ondřej Neff se stal patronem naší literární soutěže sci-fi a fantasy povídka, jejíž výsledky jsme nedávno vyhlásili. Osobně měl tu čest vybrat tři nejlepší povídky a my jsme měli tu čest s ním spolupracovat. Jak se mu povídky hodnotily, kterou svou knihu má nejraději a co pro své čtenáře chystá do budoucna?
Sledovat články Ondřeje Neffa můžete zde.

Literatura

Od pondělí do pátku – Rychlé večeře do 30 minut

Od po do pa perexPochopit, o co tady vlastně jde, mi netrvalo moc dlouho. Od pondělí do pátku – Rychlé večeře do 30 minut – celkem jasný název. Nejdřív mě zaujaly plnokrevné stránky s lákavými jídly. Nad nimi je vpravo v rohu napsaný den – pondě...

Divadlo

Nový muzikál Mýdlový princ na prknech Divadla Broadway

MP perexUž od začátku ledna probíhají v pražském Divadle Broadway zkoušky na nový muzikál Mýdlový princ, jehož premiéra je ohlášena na 12. března 2015. Zatímco režisérem inscenace, která je avizována rovněž jako hudební komedie, je...

Film

Komedie Po čem muži touží 2 představuje titulní píseň

po cem muzi touzi 200Nová česká komedie Po čem muži touží 2 představuje ústřední píseň a videoklip. Film je volným pokračováním úspěšné komedie, která se stala divácky nejúspěšnějším českým snímkem roku 2018. Píseň Chci, abys věděla, kdo opravdu jsem ...