Kultura21.cz

Korunami stromů se prodíralo slunce a díky listí, jehličí a porostu se zabarvovalo do zelena. Proudilo do lesa v paprscích tříštěných o větve a kmeny a ozařovalo jej příslibem nového dne. Třpytilo se v krůpějích deště, který svět pod sebou v noci smáčel, a zdobilo tak nejen mech, borůvčí nebo pavučiny, ale i pramen vody, když se krůpěje spojily v lesní potok skotačící přes kameny.

Celý les tonul v tichu, jako by si jeho obyvatelé užívali příval energie po náročné noci. Klid nerušily ani kroky postavy pohybující se mezi stromy. Houpavým pohybem našlapovala pomalu a opatrně pouze na polštáře mechu. Při každém takovém kroku se jí podél těla zhouply kusy látky, kterou měla ovinuté tělo i zahalenou hlavu. Jediné, co bylo skrz cáry vidět, byly oči. Zelené, stejně jako světlo dnešního rána.
Postava kráčela sice pomalu, ale s jistotou a vyhýbala se prohlubním s loužemi vody nebo malým stromkům, na nichž se držely krůpěje. Boty z voskem ošetřené kůže sice vodu nepropouštěly, ale mnohé tůňky byly hluboké skoro až ke kolenům.
Ač se stromkům vyhýbala, držela se postava nedalo houštin, k nimž se skrčila pokaždé, když slyšela zapraskání větvičky či neobvyklý šum vánku. Její postup lesem tak spíš připomínal pohyb přeopatrné kočky na lovu.
Ptáci už konečně začali zpívat, když našla chyceného prvního zajíce. Visel na nevysoké větvi uškrcen drátem, do něhož se chytil. Z pod cárů látky vyklouzly ruce obalené ovínkami, vyprostily kořist, uschovaly ji kamsi do záhybů oblečení a nastražily past znovu. Další pohyb postavy už působil klidněji. Snad proto, že díky ptákům nebyly případné zvuky jejích kroků tolik slyšet.
Po další hodině se ve vnitřních kapsách šatů pohupovali dva ušáci. Nezbyly žádné další pasti k prohledání. Na kraji houští se nyní krčil pahorek, na němž povlávaly kousky látky z dálky vypadající jako listy keře. Důkladně schované zelené oči prohledávaly okolí, aby se přesvědčily o absenci nebezpečí. Teprve po další čtvrt hodině ujišťování se vyběhl pahorek vpřed, aby překonal rozpraskané a prorostlé pozůstatky asfaltové cesty a zmizel mezi křovisky na druhé straně lemujícími začátek močálovitého terénu.
Bezpečných cest řídkým porostem tu vedlo poměrně hodně, ale jen jedna vedla k pískovcovým skalám, mezi nimiž měl kdosi před lety potřebu postavit dům. Malý, jen se dvěma místnostmi, z nichž do jedné se sotva vešla postel pro jednoho člověka a v druhé se tísnila kuchyň sestávající z jediné skříňky, otevřeného krbu a stolku se dvěma židlemi.
Všechny ostatní potřebné věci visely na šňůrách a hřebících natlučených do kmenů, z nichž byl příbytek postaven. Mnohé z vybavení domu se rozhoupalo, a některé i zarachotilo, když se dveře otevřely a dovnitř vplul přízrak s vlajícími pruhy látky. Jakmile klapla západka alespoň částečně zajišťující vchod, postavě se viditelně ulevilo. Zvedla ruce a sundala si z hlavy kuklu. Z pod ní vypadly zlatavé kadeře sahající až pod lopatky, které si ihned smetla z tváře.
Dívka se zelenýma očima sáhla do šatů, vytáhla zajíce a položila je na skříňku, aby se mohla z obleku vysoukat a pověsit ho na jeden z mnoha háčků. Volné oblečení, které měla na sobě, stejně jako maskovací převlek zkreslovalo obrysy těla, přesto nebylo pochyb, že v blahobytu dívka nežije. Ti dva ušáci, co je přinesla, pravděpodobně znamenaly nejvíc jídla za posledních čtrnáct dní.
Na nic nečekala, pověsila prvního z nich do ok visících nad kuchyňskou skříňkou a nožem mu rozřízla břicho. Vyndala vnitřnosti a hodila je do rohu místnosti, kde se držel stín. Ihned se ozvalo mlaskání a spokojené mručení. Ani se neotočila a pokračovala, aby zajíce stáhla z kůže. Co nejdřív ji pak bude muset vyčinit. Když odřízla i kusy nohou bez masa, pustila se i do druhého zajíce.
Výsledek nebyl takový, v jaký doufala. Jeden ze zajíců byl v podstatě ještě mládě. Dohromady mohla mít jídla tak na týden, pokud bude jíst jen jednou denně. Možná by mohla jíst i dvakrát denně, když bude dělat polévky i ze zeleniny. Nějakou měla díky svému pěstování, jenže něco už spotřebovala a nová ještě nedorostla. Naštěstí znala dostatek bylin a hub, které mohla také použít. Jen doufala, že se jí podaří udělat dostatek zásob na zimu.
Naskládala do úzkých malých kamen chrastí, na to třísky a pak dvě polínka. Pod hromádku ještě vložila kuličku ze smoly, které si vyráběla a zapálila ji. Plameny se během okamžiku rozlezly po dřevě a v kamínkách se rozhučelo. Na plotýnce tak mohl po chvíli stát hrnec s vodou, zaječím stehnem, zeleninou a hrstí sušených hub.
Když začala poklička nadskakovat, v rohu pod stropem se vyplašil černý pták, který několikrát zamával křídly a poposedl na svém bidýlku. Dívka se k němu otočila s tázavým pohledem, ale protože se nedočkala žádné další reakce, vrátila se k práci.
Zítra chce jít k řece položit nové pasti na ryby, takže teď na nich ještě potřebuje svázat několik prutů. Doufala, že se domů pak vrátí s úlovkem z již položených košů, který by mohla vyudit a uchovat ho tak na delší dobu.
Měla sice motouz, který nedávno našla v rozvalinách cihlového domu, do jehož zbytků zdí se zahryzávaly náletové dřeviny. Měla ale jen jedno klubko, takže si ho šetřila a raději používala lýko. Nijak dobře s ním pracovat neuměla, takže pochybovala, že by past zadržela nějakou velkou rybu. V místě, kde pasti pokládala, ale stejně byla řeka na velké ryby moc rychlá a čas lososů ještě nenastal.
Když pracovala na poslední z nich, pták opět prudce zamával křídly, vznesl se a dosedl zpátky. V koutě poblíž kuchyňské skříňky zašramotilo. Dívka upustila proutěný košík a s nožíkem v ruce se vrhla ke dveřím, aby je zabezpečila zapřeným prknem.
Rozrazily se v okamžik, kdy stačilo jen pár centimetrů, aby dřevo zapadlo pod kliku a zapříčilo se. Veřeje ji udeřily do hlavy, až se svalila na záda mezi židli, na níž ještě před okamžikem seděla, a kamna, ve kterých stále plápolal oheň. Před očima se jí zatemnilo, přesto slyšela, jak dovnitř vešel někdo s těžkým hlučným krokem a zavřel za sebou.
Přiblížil se k ní, a zatímco se snažila nemotorně bránit, osahal jí hlavu kolem zranění na čele.
„Bude to dobré,” pronesl muž a okamžitě ji v ráně zaštípal nějaký prášek. „Tady,” dodal, když jí podkládal hlavu poskládanou látkou. Odstoupil od ní a začal se rozhlížet po místnosti. Po chvíli několika pohyby sesbíral všechny zbraně, které viděl a poskládal je ke dveřím.
„Hmm, voní to báječně,” pronesl, když nahlédl pod pokličku na plotně. Podle pohledu, který na něj dívka upírala, a několika rychlých mrknutí poznal, že ho už konečně vidí. Nabral na lžíci vývar, vyfoukal ho a ochutnal. Spokojeně přikývl. „Možná trochu pažitky. Máte? No, nevadí.”
Položil lžíci na skříňku a otevřel její dvířka. Zamručel, když viděl jen jeden dřevěný talíř. Pomocí naběračky s přivázanou dřevěnou násadou nalil do talíře vodu se zeleninou a masem. Postavil ho na stůl i se lžící a odsunul židli, kterou nabídl dívce na zemi.
Ani se nepohnula. Znala toho muže. Zahlédla ho v lese za posledních čtrnáct dní už několikrát. Sedával u zapáleného ohně a jedl zvěř vybranou z jejích ok. Viděla ho se hádat se skupinou lidí, kteří měli s sebou i děti. Schovávali je a jasně z nich viděla strach. Nevěděla, co si říkali. Nerozuměla jim, ale on držel jednu ruku na koženém pouzdru u boku, ve kterém nosil kovovou zbraň štiplavě páchnoucí kouřem. Muž ze skupiny proti němu držel dlouhý nůž a schovával ženu i děti za svými zády.
Bála se, že by ji mohli vidět a nechtěla být svědkem toho, k čemu se schylovalo. Odplížila se a po chvíli uslyšela několik hlučných štěkavých zvuků. Od té doby se neodhodlala na místo vrátit.
I přesto, že muži nerozuměla ani teď, věděla, co po ní chce. Sedět s ním u jednoho stolu ale nechtěla. Působil klidně a nejspíš chtěl vypadat i přívětivě, ale sebral jí všechny zbraně, zatímco na té své u pasu odepnul koženou přezku, která ji zajišťovala v pouzdře.
„Jak myslíš,” odpověděl pistolník a sám si sedl ke stolu. Nabíral lžící a z dívky oči spouštěl jen sporadicky. „Jak se vůbec jmenuješ?” zeptal se, když mezi sousty sundal z ramene čutoru, aby se napil.
Neodpověděla. Jen mu dál pevně hleděla do očí, zatímco jí na čele zasychal proužek krve.
„Takže němka?” odpověděl si sám. „Nějak vás přibývá. Je to ale poněkud příhodné, že?” Vypil z talíře zbývající vodu a položil ho i se lžící na stůl. „Oněmělé zbytky lidské civilizace živořící v dírách, jako je tahle.” Opsal levou rukou půlkruh zahrnující dívčin příbytek.
Trochu se na židli odtáhl od stolu, aby mohl snadněji vstát, ale zůstal sedět s pravou rukou položenou vedle talíře. „Víš, máme lovit stvoření, která ohrožují lidstvo, ale ať mě roztrhá Skřet, jestli vy, němoty, nejste ještě horší. Tuhle jsem potkal jedny v lese. Takový špinavý trhani. Ty malý ani neměly hlasivky, představ si to.” Řekl a pohladil si strništěm porostlý krk, aby vysvětlení dostatečně znázornil.
„Vlastně ani nevím, proč ti to všechno vyprávím, když mi nemůžeš rozumět,” pronesl spíš k sobě a zakroutil hlavou. „No ale bude tě škoda, taková pěkná holka.”
Sáhl k opasku, aby vytáhl pistoli. Dívka stále byla ve stejné pozici opřená v polo sedu u zdi a upírala na něj zelené oči. V koutě něco zašramotilo. Pohnul jen očima, aby ji stále viděl aspoň periferním viděním. Nic neviděl, což ho znervóznilo.
„Nevěděl jsem, že máš psa. Viděl jsem tě už několikrát a ani jednou jsi ho neměla s sebou,” promluvil na oko klidně, i když vycítila, že se polekal. Cosi uvnitř něj se ho snažilo varovat, aby si s původcem zvuku příliš nezahrával.
V následujícím okamžiku měl dojem, že zahlédl štětinaté tělo a ústa plná tesáků. Prudce vytáhl pistoli, aby netvora zabil, ale z pod stropu se spustil černý pták a zaútočil na jeho hlavu. Kloval a drásal ho, zatímco se mu mužík na malých nožkách, se zuby jak jehly, zakousl do holeně. Ozval se výstřel, jak se proti nečekaným útočníkům snažil bránit, ale to už se mu do hrudi zabořil nůž, který dívce vypadl z ruky, když ji srazily dveře a jenž dosud ležel pod kamny.
„Skřet a Vrána,” vyšlo mu z úst v náznaku udivené otázky, než se oslepený udusil vlastní krví, zatímco jeho kulka nenašla jiný cíl než zeď.

Jiří Vítovec (27)

Je vystudovaný etoped, momentálně pracuje jako pedagog v Budějovickém Centru Arpida. Miluje včelaření a péči o přírodu kolem sebe. Hraje na kytaru, střílí z luku a miluje práci se dřevem. V roce 2020 vydal svou první knihu Zrození vrány, která je úvodem do světa, na nějž odkazují postavy Skřeta a Vrány v této povídce.