Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V červnu 1999 mířila maminka ke své tetě, kterou ošetřovala. Cesta vedla přes park. V jeho rohu se batolila štěňata. Jedno odvážně zamířilo za ní a vydatně štěkalo. Byla to taková malá zrzavá kulička – klasický nussteriér (kříženec, voříšek, jak chcete, ale my dáváme přednost označení nussteriér, které „vynalezl“ Marek Eben). Když se maminka vracela od tety, psík (to jsme ještě nevěděli, že je to fenka) na ni čekal a opět o sobě dával znát. Prostě si mamku štěně vybralo ze všech lidí, co parkem procházeli. A volilo dobře!

Hned druhý den, přes protesty tatínkovy, maminka zašla k rodině, které štěňata patřila, a tohle drobné stvoření směnila, tuším, že za nějakou lahev. Tak se dostala Belinka k nám do rodiny. Táta prohlásil, že ošklivějšího psa jsme ještě neměli.

„Vždyť se ani nepozná, co to vlastně je za rasu, uši má jako netopýr a skáče jako klokan,“ zlobil se. „A nemysli si, že nebude spát v boudě,“ obrátil se na mamku. Maminka na to nic neříkala a fenečce přiřkla tradiční jméno pro všechny naše feny – Bela.

Belinka radostně rostla a užívala si přízně rodiny. O co byla menší, o to hlasitěji dávala najevo, když se jí něco nelíbilo. Velmi brzy okupovala ložnici, kam maminka přestěhovala její pelíšek z chodby, kde původně byl. A protože Belinka žalostně naříkala i v ložnici, tak se přestěhovala k mamce do postele. Tak začala pohádka o psí Popelce. Kdyby zůstala doma, žila by v boudě. U nás se od té doby má jako královna. Je to typický pes hlídací: když někam táta jede, třeba jenom na hodinu, a nemůže jet s ním, někdo musí Belinku hlídat, aby nebyla sama. Papá vybraná jídla, co nespapá, „sežere“ rodina (omlouvám se, tento tatínkův výrok prostě slušně přepsat nelze). Vše se jí podřizuje, aby jí bylo dobře. 

Maminka nás opustila v prosinci toho roku, co Belu přivedla na jaře domů. Nemoc byla nemilosrdná. To je život. Bela tatínkovi i nám všem pomohla zmírnit smutek. Od té doby tvoří táta a Bela nerozlučnou dvojici. Dnes je to stará paní, nejradši spí v posteli na tátově polštáři, ale jakmile zmerčí, že se páníček motá kolem skříně, je jí jasné, že se někam chystá. Tu okamžitě zmizí z pokoje a hlídá u garáže. Jak táta otevře dveře u auta, už sedí jako správná dáma na zadním sedadle a chystá se na cestu. Je to pravá šlechtična.

Zdroj foto: autorka článku