Kultura21.cz

Nedávno jsem poprosila v knihovně o nějaké milé a odpočinkové čtení. Mladá knihovnice mi doporučila knížku Hany Parkánové – Whitton „Jak se po anglicku vytratit v Anglii“. Vůbec mi při četbě nevadilo, že se jedná o druhý díl jiné autorčiny knihy. I ta se mi dnes dostala do rukou a obě knihy přesně splňují mé požadavky milého a odpočinkového čtení. Dokonce se mi přídavkem dostalo i jemného humoru a poučení.

V knize „Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka“ se autorka lehce dotkla nepříjemného a nutného ukončení svého předcházejícího vztahu a navázání dalšího. Proto vlastní příběh začíná jejím stěhováním z Prahy do Anglie za svým budoucím manželem.

Vklouzli jsme na sedadla a Paul obratně vykličkoval z lodi na pevninu. „Vítej doma!“ řekl mi. Zdálo se mi, že má nějak zjihlý hlas. I mně se vedraly slzy do očí. Dodneška skutečně nechápu, proč se mi právě v té chvíli vybavil před očima obraz Jan Amos Komenský se loučí s vlastí, který visel v babiččině parádním pokoji. Jan Amos na něm stál uprostřed lesů, ruku přitisknutou na hruď, pohled upřený k domovině, kterou opouštěl, na tváři bolestný výraz. Babička Jana Amose nesmírně ctila a jako dětem nám, mým bratrancům a mně, vyprávěla spousty jímavých příběhů z jeho života, hlavně ten, jak si v cizině schovával pod polštářem nějaký záhadný objemný uzlíček. Když se ho lidé ptali, co že to pod tím polštářem má, vždy jim odpovídal, že ten nejcennější poklad. Je jasné, že se všichni doslova tetelili zvědavostí, co za cennost přechovává. Teprve po smrti se přišlo na to, že je to prsť české země. „Ten byl ale blbej!“ ozval se můj sedmiletý přidrzlý bratranec, když babička s dojetím dovyprávěla. „Proč si nevzal nějaké peníze?“ Následovalo mlasknutí vydatného pohlavku.

Dále pokračuje přípravami na anglickou svatbu, což pro autorku bylo občas stresující. Ale nám to líčí s humorem i jemnou ironií. Ačkoli angličtina byla jejím profesním jazykem, úlevou pro ni byly občasné trefné české průpovídky. Paul otráveně práskl krabicí s úpravně narovnanými květinami dozadu do kufru auta. „Ten Kryštof je ale blbec!“ vyrazil ze sebe zlostně. …. „Je to vůl,“ utrousila jsem česky. Paul tázavě pozdvihl obočí. „Já jen, že v tom s tebou souhlasím,“ překládala jsem velice volně.

Téměř současně se svatbou probíhalo stěhování do domu ve vesnici Hinston poblíž Oxfordu. Pro oba se stal tento dům splněným snem, i když práce na domě a na zahradě je čekalo mnoho. Už dříve přerostlá zahrada využila naší nepřítomnosti, úplně zvlčela a rozrostla se, kam to až šlo. Vyložili jsme zavazadla na trávník, do něhož se nám nohy příjemně bořily jako do vysokého koberce. Mně se to moc líbilo, ale Paul jen přejel ten smaragdový plyš ustaraným pohledem a pak zavrtěl hlavou – správný anglický trávník musí být přece kraťoučký a dokonale rovný.

Velmi jsem se bavila jejím líčením historek se sousedy (Paul mi vždycky kladl na srdce, že základní anglickou vlastností je, že lidé nečučí. Opakoval mi to hlavně tehdy, když jsem z okna zadního pokoje zvědavě vykukovala, co že to zase kutí naši noví avantgardní sousedé. Rusty a Speedy zřejmě tvořili výjimku z tohoto zlatého anglického pravidla. Čučeli pořád a vždy.), mnohdy až lyrickými popisy přírody (Slunce už stálo nízko nad obzorem a po nebi se rozlévaly růžové červánky. Plul v nich jeden jediný nadýchaný bílý obláček a zdál se nějak ztracený a osamělý. Připomněl mi jednu z oveček, které se pásly všude kolem. Vypadaly také jako takové bílé nadýchané obláčky, ale jejich vytáhlé nožky se ve srovnání s načechraným vlněným kožichem zdály legračně vyzáblé. Vždy, když se kolem nich mihlo nějaké auto, pozdvihly jen nechápavě, s otázkou v očích, hlavu od pastvy.), nebo pro Hanu objevnými zvyky (V rychlosti jsem naskládala talíře do dřezu, v němž dosud chyběla anglická bowl. Musím se přiznat, že na tu věc jsem si dodneška nezvykla. Je to vlastně další umělohmotný dřez, vložený do velkého kovového dřezu. Paul mi vysvětlil, že šetří vodu a že díky bowl se neodře nerezový povrch dřezu. Na nervy mi lezlo i monstrum na odkapávání nádobí. Veškerá ta umělá hmota podle mě zbytečně hyzdila nerezovou výlevku. Můj odpor trval do chvíle, než jsem zaslechla Janet mluvit o nějaké své známé, která jí zrovna k srdci nepřirostla. „Co ovšem od takové osoby může člověk očekávat?“ položila si tehdy řečnickou otázku. „Vždyť ona v té své kuchyni nemá ani bowl!“ My si ten krám nakonec také pořídili, ale já ho lišácky obešla myčkou na nádobí.).

A tak bych mohla pokračovat v humorných, někdy ironických, jindy lyrických, ale každopádně milých ukázkách popisů vztahů, povah, prostředí a situací. Mám jich poznamenaných spoustu, ale myslím, že nejlepší bude, přečtete-li si knihu sami. Pro odpočinek, uklidnění a dobrou pohodu.

Název: JAK SI VYPĚSTOVAT NA ANGLICKÉ ZAHRÁDCE ČESKÉHO TRPASLÍKA
Autor: Hana Parkánová Whitton
Žánr: autobiografické příběhy
Nakladatelství Mladá fronta a.s.
Rok vydání: 2013
Počet stran: 304
Hodnocení: 95 %
Fotografie Paul Whitton
Obálka Radek Nahodil