Flora je intimní dystopií, která zkoumá hranice péče, liminality a pomalu se rozpadající civilizace

Čtvrtek, 08 Květen 2025 06:00 Martina Čápová

flora Flora Jonáše Zbořila je krátkou novelou, která s básnickou poetikou zpracovává téma rodičovství a péče, hranici mezi civilizací a toho, co ji přesahuje. Flora je ekologická a existenciální alegorie a prostřednictvím klimatického žalu pracuje s dystopickou verzí blízké budoucnosti.

„Jenom to člověk prostě pozná, že vzal do ruky živou věc“

Sára s Adamem na procházce po okolí své chaty nacházejí v křoví tvora, který není lidský a ani není zvířetem, jen je živý a oni se rozhodnou jej zachránit. „Poznáme oči, hledáme v nich vědomí, které by na nás zasvítilo zpátky. Pak si všimneme, že má tvář. Tělo je malé a křehké. Nevíme, kde končí a kde začíná, co k němu patří a co ne. Nějaké kabely propletené se šlahouny křoví, zamotané jako šňůra od sluchátek. Kus masa, nebo jenom hadr. Zvířecí pach.“

Zbořil ve Floře zkoumám meze a hranice přírody a města, lidského a technologického, živého a neživého, starostlivost a lhostejnost, pokrok a úpadek. Zkoumá co je to zvědavost a co zájem, kde začíná komunikace Jiného a odlišného s (ne)lidským. Flora je také o rodičovství a zkoumání vztahů na hranici mezi ním a péčí jako takovou. Rodiči, z něhož péče o dítě postupně vysává energii a odhodlání tím rodičem být. Kde končí lidskost a začíná instinkt? Novela zabíhá do mnoha nejednoznačností a neurčitých předělů.

Flora nám představuje svět, kde se lidi shlukují ve městě a místo, které Zbořil pojmenovává jako Step je jakousi periférií, toxickou zónou, jejíž překročení je tabu, zavání vyloučením z civilizace. Step je místem, kde se člověk snadno ztratí, které může člověka časem pohltit. Ale také je místem, kde lze objevovat a být sám sebou, kde se lze vyvázat z pokroku a nátlaku na rutinu života. Tady prorůstá vegetace do technologií, vzkvétá tu specifická divočina, která si bere zpět i to, co není její a přetváří to do něčeho nového – využívá potenciál vytvořit i z odpadu, zbytků a nechtěných věcí něco, co ožívá a stává se součástí samotného cyklu života.

„Zanořil jsem se do paměti a přinesl do ní něco cizího, co tam nemá být“

Novela svou atmosférou připomíná estetiku i feeling opuštěných míst (abandoned place) či liminálních prostorů a brownfieldů. Flora se pohybuje na pomezí dystopie a formou velmi krátkých kapitol připomíná básně ve volném verši.

Lehká tísnivost nás provází po celou dobu čtení a proto se na novelu příhodně hodí německé slovíčko unheimlich – Freud jej kdysi popsal jako něco, co je povědomé a zároveň i záhadné. V angličtině tomu přibližně odpovídá slovo Uncanny. Bytost jménem Flora, ale i místo Step, kde Adam a Sára nacházejí toto stvoření, připomínají přesně tento specifický pojem, pocit, atmosféru. Celá kniha krouží kolem tohoto dojmu a vyvolává v nás nekomfortní nálady, které se vzpírají racionálnu. Je to kombinace čehosi známého a znepokojivého, nicméně Zbořil tomu dodává i poeticko-melancholický rozměr navíc.

Genius loci k nám zde promlouvá skrze slova, která autor volí, nikoliv prostřednictvím místa, které bychom zažili. Jonáš Zbořil takto pracuje se čtenářem a vyzývá jej k dialogu s jeho vlastní imaginací. Nepopisuje konkrétně, jak Flora ani Step vypadá, čtenář ani konkrétně neví, v jakém roce a v jakých dějinných paralelách se nacházíme. Je tu však tíseň z přetopeného města, které se pomalu utápí v betonu a klimatické změně. Step je pak důsledkem těchto změn, ale i vlastním živoucím světem, který si bere zpět, co není jeho a přetváří k obrazu svému. Než do její existence opět zasáhne člověk a pokouší se bujnou vegetaci zkrotit. Nastává tu tak nekončící přetahovaná mezi věčnou periférií a začleněním do civilizace.

Pokud vyhledáváte literaturu, která spojuje prvky dystopie a hororu, témata rodičovství a reflexi vztahu mezi přírodou a člověkem, Flora by pro vás mohla být zajímavým čtením. Velmi oceňuji vizuální a grafickou stránku knihy, je vidět, že si s estetikou Flory dál někdo péči a nepůsobí jen samoúčelně líbivě.

Flora