Tohle že má být bestseller? Ani náhodou!

Čtvrtek, 09 Květen 2024 06:00 Jan Hofírek

Tiché hlasy Nadšené ohlasy na detektivní sérii s inspektorkou Lottie Parkerovou mne přiměly k tomu, abych se takříkajíc na vlastní oči přesvědčil, zda Patricia Gibneyová je opravdu tak dobrou spisovatelkou. Výsledek je bohužel žalostný – namísto očekávaného (a anotací avizovaného) bestselleru jsem se setkal s povrchní a odfláknutou parodií na psychothriller, takže k této irské autorce si činím poznámku „never more"! Své nevalné dojmy z četby se nyní pokusím poněkud rozvést a konkretizovat.

S Lottie Parkerovou se setkáváme ve chvíli, kdy čeká na svého snoubence, kterému má za několik okamžiků říct své „Ano". Mark Boyd je zároveň její kolega v práci, známý svou pečlivostí a dochvilností. Co se stalo, že se stále ještě nedostavil, když má obřad každou chvíli začít? K vysvětlení dojde vzápětí – Lottie se dostává do rukou podivně výhružný vzkaz, který jako by vysvětloval všechno a zároveň nic. Následně se dějová linka vrací o týden zpět, kdy oba začali řešit vraždu mladé ženy...

Můj dojem je takový, že Patricia Gibneyová sice zhruba tuší, jak by se měl tento literární žánr psát, takže jakás takás základní osnova je u Tichých hlasů patrná, ovšem celkové zpracování a především konečné vyznění její knihy je žalostně ploché a bezbarvé. Je evidentní, že autorka často neví, jak dál a aby unikla z pasti svého bezradného neumětelství, přichází se stále novými nápady, jak do nezáživného příběhu vlít aspoň trochu života. Výsledkem jsou ale matoucí a nelogické odbočky, které ve svém důsledku jen vždy znovu dosvědčují těžkopádnou a topornou diskontinuitu dějové linie. Vrcholem trapnosti pak jsou sexuální scény, jež mají patrně čtenáře šokovat, přičemž ve skutečnosti vyvolají spíše ťukání na čelo...

Ani psychologické profily jejích postav (kterých v knize přibývá téměř geometrickou řadou až k nepřehlednosti) nás nemohou vůči Patricii Gibneyové naladit smířlivěji. V knize Tiché hlasy před námi defiluje panoptikum podivných bytostí, které mají s živými lidmi společného pramálo. Všechny jsou jako by odlity z jedné formy bez jakékoliv tvůrčí invence.

Dílo zkázy pak irská autorka završuje ve chvílích, kdy se snaží o popis vyšetřovacích metod či průběhu pitvy. Zjevná neznalost dané problematiky přímo bije do očí. Výsledkem tudíž nemůže být nic jiného než prvoplánová šablonovitost a nicneříkající klišé.

Někomu se možná moje recenze může zdát příliš přísná. Nemám ale ve zvyku malovat věci na růžovo a tím vlastně klamat své čtenáře. Nikomu samozřejmě neupírám právo na jiný názor, pro mě je však kniha Tiché hlasy totální propadák.

Poznámka redakce: kniha má spoustu spokojených čtenářů a kladných recenzí, takže o to více vás může tato recenze navnadit k tomu, abyste si knihu koupili, přečetli a udělali si vlastní obrázek. Dáte za pravdu autorovi této recenze, anebo ne?

Tiché hlasy