Kultura21.cz

Pamatujete si na kazety v kazeťáku? Devadesátá léta, která byla těsně před těmi tanečními zlatými devadesátkami? Už do téhle doby je situována předchozí kniha z Arga, Abych přežila, ze Severní Koreje, a pokud si dobře vzpomínáte, v této době také probíhal válečný konflikt na bosensko-srbských hranicích. A o tom je právě tento příběh.

Najednou se ocitáte nejen ve světě patnáctiletého (roky s ním budeme dále prožívat) Mikiho, kde je středobod světa kytara a kazeťák. A čerstvě si zvykáte v utečeneckém táboře, v oprýskané ubytovně, která je náhodou blízko turistických komplexů. A svět mladých turistek a chlapců z ubytovny se začne střetávat s energií, která je právě pubertálním létům typická. Pojďte se nechat pozvat do světa vzdáleného, zároveň nám tak strašně blízko, léta 1992 – 1995 a jeden dospívající chlapec.

„Máma byla klidnější, ale ne že by si dělala menší starosti. Řekla, že by se teď mohla klidně odjet, kdyby nebylo to s Nenem. Dělali jsme sice, co jsme mohli, abychom ho našli, ale stejně si myslela, že bez něj nemůžeme odjet někam dál. Pro případ, že by se vyvstala nějaká možnost, nebo že bychom se o něm dozvěděli něco nového, chtěla být poblíž, a ne ve vzdálené cizí zemi.

Já žil v úplně jiném světě. Pro mě byly policejní návštěvy stejně jako řvoucí zprávy z rádia o setkání politiků v Bonnu a Bruselu jen šum – šum na pozadí, který se blížil -, nic víc. V popředí stála Jelena a naše častá setkání ve škole. Nedokázal jsem Maurovi napsat text písně, nedokázal jsem dělat úkoly do školy, nedokázal jsem prakticky nic jiného než na ni myslet.

Když jsme se jednou po telefonu dohodli, že se sejdeme po škole ve Vešnje, sešel jsem dolů na pláž pod D3. Sedl jsem si na lavičku a do jednoho prkna vyryl své jméno. Někdo si tam zapomněl kudlu, určitě to byl Gogi. V opěrce bylo čerstvě vyryté jeho jméno.“

Válka očima dospívajícího dítěte
Jaký otisk zůstává v duši dítěte, které prožívá válečný konflikt? Po zdrcujících událostech, ztrátě domova je ve vybydleném uprchlickém komplexu nucen žít se svými rodiči a vědomím, že je jeho bratr Neno nezvěstný. Kromě dojmu z vnímání politické situace dítětem, který autor velmi hezky vypsal, a není to nic překvapivého – jsou tu ty chvíle, kdy je to dítěti samozřejmě jedno a chvíle, kdy zkresleně tyto situace prožívá skrze své vrstevníky. Stylizace na jednotlivé strany je tu popsána s takovou věrohodností, že si až bolestně připomenete naivní léta dospívání u sebe samých, kdy právě k takovým úletům docházelo – a je to součást dospívání, samozřejmě. V kontrastu s tím je živelnost dospívání a chuť žít jinak, nebo jen vůbec ŽÍT. Miki by si nedovedl představit ani kouskem své rebelské duše život v místě, ve kterém vyrůstal. Možná i od toho se pak odvíjí konec příběhu a dá se vlastně čekat.

Ale… těch zvláštních několik let, kdy se Miki měnil z chlapce na muže, je tu zachyceno do niterné podstaty a když úplně necháme stranou celý příběh a jeho reálie, je právě toto možná tou největší silnou stránkou tohoto románu. A tak se klidně s Mikim vydejte do klubu Ukulele, zvykněte si na jeho styl přemýšlení, na jeho hudební styl… připomeňte si staré pecky a fláky, které tehdy zněly z rádia... a dočtěte až do konce, protože tam se nejvíce zastavíte.

Prvotina? Skvělé!
No a když si uvědomíte, že toto je autorova prvotina, o to důrazněji možná tuto knihu pohladíte a oceníte. Ačkoliv téma, kterému se věnuje je takové temné, nepříjemné, odhaluje syrovost doby, kterou jsme my zažili, ale nezažili je v kůži těchto lidí na bosensko-srbské hranici, nezažili jsme chvíle, kdy se uprchlický komplex téměř dotýká turistických komplexů u moře a obě skupiny lidí se tu setkávají… Sice jen tak občas, v náznacích.

Zajímalo by mne, jak by takový příběh vypadal z úhlu pohledu dospělých, rodičů, lidí, kteří tam museli přivést své rodiny, protože o své domovy přišli. Kdoví… Ukulele jam je jenom úhlem pohledu velkého kluka a malého muže.

O autorovi:
Alen Meškovic se narodil v roce 1977 a od roku 1994 žije v Dánsku. Na literární scéně debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Forste gang tilbage (Poprvé zpátky), která se dočkala příznivých kritických ohlasů. Jeho první román Ukulele jam (Ukulele jam) z roku 2011 byl nominován na literární cenu týdeníku Weekendavisen a vyšel v devíti dalších zemích včetně Německa a Velké Británie. V Německu byla také zinscenována jako divadelní adaptace. V roce 2012 získal Alen Meškovic tříletý tvůrčí grant od Dánského uměleckého fondu a výsledkem je jeho román Enmandstelt (Stan pro jednoho), který vyšel v květnu 2016, a přestože se nejedná o pokračování v pravém slova smyslu, setkáme se v něm opět s hlavním hrdinou prvotiny Ukulele jam.

Ukulele jam (Ukulele-jam)
Autor: Alen Meškovič
Překladatel:  Markéta Kliková
Žánr: román
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 304
Hodnocení:  85 %            
www.argo.cz