Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Lidovou kulturou - nejen vesnice, ale také města - se odborníci zabývají více než půldruhého století. Nejprve vycházely dílčí průzkumy (například Krolmusovy nebo Zíbrtovy), později převážila snaha dosáhnout co nejširší mnohostrannosti. Komplexní národopisná pojednání nalezneme v obou Československých vlastivědách, jak meziválečné, tak poválečné.

V 80. letech se dokonce vyskytla krajově orientovaná pojednání - např. v rámci Jihočeské vlastivědy. V minulém desetiletí vyšla trojsvazková encyklopedie. Nyní se ke čtenářům dostávají dvě publikace národopisného zaměření; jednak sborník Vesnická stavební kultura, jednak souhrnná Lidová kultura, vycházející v rámci Velkých dějin zemí Koruny české.

Vesnickou stavební kulturu sice vydala brněnská Masarykova univerzita, avšak zdaleka se nesoustředí toliko na moravský prostor. Autoři podnikli zasvěcené výpravy po celém Česku (také na Berounsko, do jižních Čech) i do blízkého zahraničí (na Slovensko), aby popsali, jak vyhlížely a z jakého materiálu byly pořízeny dávné vesnické stavby. A také si všimneme varovného ostnu: pokud se, mnohdy památkově chráněny, dochovaly až do dneška, novodobí majitelé je nechávají zpustnout a rozpadnout, chtějíce stavět nebo kšeftovat s pozemky podle svého vkusu.

Tři desítky příspěvků zkoumají užívaná stavební materiál. Naši předkové používali hlavně dřevo, ale také nepálené cihly a hlínu. Jenže hlína je savá, takže není divu, že pro hliněnou stavbu může mít tragické následky, pokud se ocitne v podmáčeném nebo vodou zaplaveném terénu - hrozí jí zborcení. Z hliněného zdiva, kdysi nejdostupnějšího materiálu, byly stavěny především hospodářské budovy (komory, chlévy, sýpky, stodoly, sušírny), ale také obytné části rolnické usedlosti, časté byly hliněné podlahy. Hlínou se však vyplňovaly i spáry v roubených stavbách.

Pozornost je věnována rovněž sýpkám, někde též nazývaným špýchary. Byly určeny pro skladování obilí, ale s jejich názvoslovím bývaly potíže. Například v prácheňské oblasti, jmenovitě v cimburovské i švejkovské Putimi, se říkalo "nést obilí na sejpku", avšak přenášeno bylo do "sklepa" (do jeho podkroví). Přitom se o žádný sklep nejednalo, neboť to byla běžná nadzemní stavba, opatřená větracími průduchy zevnitř připomínajícími střílny - naopak podsklepeným prostorám pod obytnými budovami se říkalo "loch".

Početné studie se zaměřují jihočeské "selské baroko", jak se odráží nejen v dochovaných domech, ale také v případných stavebních plánech, pokud se dochovaly. A všimneme si zajímavé okolnosti: u prvních popisů lidové architektury, pocházejících z doby zhruba před stoletím, se tehdejší badatelé vymezovali proti dnes ceněným stavbám, protože je považovali za nedávné, a tudíž bez patřičné historické hodnoty. Zdalipak budou naši pravnuci považovat nynější novostavby na historicky cennou architekturu?

Poslední oddíl knihy pojednává o dřevěných sakrálních stavbách, o kostelících, zvoničkách, božích mukách, jak se dochovaly na severovýchodní Moravě i jinde. A stejně jako u ostatního lidového stavitelství se dočkáme rovněž obhlídky fotografických sbírek, které poskytují mnohdy jediné svědectví o vzhledu nedochovaných památek.

Mnohé zařazené texty se nespokojují s pouhým popisem, zabývají se stavem bádání i jeho minulostí, zmiňují dřívější představy a teorie, někdy dalším vývojem překonané. Dovíme se třeba, že počátkem německé okupace existovala tzv. Národopisná komise, která vypracovala vzorové projekty zemědělských usedlostí, rozvrstvené podle předpokládané rozlohy obdělávaných pozemků. Některé kresebné návrhy kniha reprodukuje, avšak čtenáře jme smutek, uvědomí-li si, že brzká násilná kolektivizace veškeré soukromé hospodaření i aktivity s ním související pohřbila.

Jestliže Vesnická stavební kultura upřednostňuje rozpracování dílčích témat, Lidová kultura má opačnou ambici - shrnuje dosavadní poznatky o veškerých projevech lidoví kultury, ať již jsou hmotné doklady (včetně stavitelství) nebo obyčeje. Desetičlenný autorský kolektiv přibližuje šíři agrárních aktivit od obdělávání pozemků přes chov hospodářsky užitečných zvířat až ke zpracování výrobků, zachycuje každodennost, jak se projevovala v rukodělné výrobě, odívání a stravě, zmiňuje také hygienu, na vesnici vždy podceňovanou (ostatně neexistoval vodovod, tudíž ani koupelny či splachovací záchody; pitná voda se uchovávala v kamenkách).

Obsáhlá pozornost je věnována cyklu výročních svátků a obyčejů, z nichž se zachovaly např. masopust, poutě nebo posvícení, probrány jsou nejdůležitější, často ritualizované okamžiky lidského života (od narození přes svatbu až k pohřbu), zajímavé údaje nalezneme v kapitolách věnovaných lidové zbožnosti prolnuté do pověrečnosti a magie, též se odčteme o léčitelství dlouhodobě poznamenaném nedůvěrou vůči lékařům (ještě v polovině minulého století mnozí věřili, že převoz do nemocnice věští brzký skon!). A kdy začínalo stáří? Už v padesáti. Tolik bylo babičce Boženy Němcové, když ji ve stejnojmenném románu přivedla na Staré Bělidlo, za ctihodného kmeta byl v témže věku označen básník Jaroslav Vrchlický.

Mnoho badatelů přitahovala lidová slovesnost, sbírala se říkadla, popěvky, písně, mnohdy cenzurované mravnostní předpojatostí sběratelů. Cenné jsou poznatky o hudbě a zpěvu, o tanci, o různých typech divadla (obřadní, obchůzkové, sousedské, loutkové, v posledku ochotnické), o výtvarném cítění.

Velkou předností této osmisetstránkové knihy je informační hutnost, která přitom nenarušuje srozumitelnost, názornost ani čtivou srozumitelnost. Přesto potřeba vyjadřovat se s co největší stručností vedla k určitým zjednodušením či přímočarým výkladům. Například komické popravy zvířat v (nejen) posvícenských obřadech, zpravidla provázené čtením parodovaného hrdelního rozsudku, prý měly publiku přinášet stejné vzrušení jako jinde kohoutí nebo býčí zápasy.

Jenže takový výklad považuji za mylný: stíral se rozdíl mezi diváky a účinkujícími. Některých aktivit (např. stínání kohouta připomínalo hru na slepou bábu, neboť se jej účastnili „kati“ se zavázanýma očima, několikerým otočením znejistěni v prostorové orientaci a spoléhající se jen na sluch) se za juchavého výskotu účastnila celá vesnice včetně dospívající mládeže, aniž v takovém veselí kdokoli viděl něco nevhodného - Zíbrt ještě před sto lety tyto surové kratochvíle vnímal jako něco bezmála současného. Lituji tudíž, že mentalita vesnického obyvatelstva (zohledněná jedině v Bláhových sociologických průzkumech už mezi válkami), jakkoli se v průběhu věků měnila, je i v této jinak záslužné knize upozaděna.

Roman Malach, Miroslav Válka (eds.): Vesnická stavební kultura.
Vydala Masarykova univerzita, Brno 2014. 264 stran
Hodocení: 90%

http://is.muni.cz/obchod/baleni/85504

Tyllner Lubomír (ed.): Veliké dějiny zemí Koruny české - Lidová kultura.
Vydala Paseka, Praha-Litomyšl 2014. 804 stran.
Hodnocení: 90%

http://www.paseka.cz/tyllner-lubomir-a-kol-velke-dejiny-zemi-koruny-ceske-lidova-kultura/produkt-4033/

Foto: knihy      www.skanzenkourim.cz    www.emuseum.cz