Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Letos již po jedenácté se pořádá přehlídka sci-fi filmů nazvaná FUTURE GATE. V poslední zářijové dekádě (24. – 30. 9.) začne v Praze a poté se přesouvá do dalších měst (v abecedním seřazení jsou to Brno, Hodonín, Olomouc, Plzeň a Šumperk).

Organizátoři opět přichystali vybrané lahůdky, ať již se jedná o nejrůznější trendy v současné tvorbě nebo o návraty k osvědčené klasice. Přesvědčíme se, že zpodobnění mimořádných, ba nadpozemských schopností ještě nemusí provázet velkovýpravná triková složka, neboť působivého účinku lze dosáhnout v komorních podmínkách realizačně skromnějšího díla. Stačí představivost, síla náznaku a sugestivita vyprávění, jak dokládá třeba Dcera slunce, zacílená hlavně na prokreslení rodinných vztahů.

Spatříme fantastiku hranou, animovanou i dokumentární

Znepokojivé vize jiných světů i odlišného prožívání přicházejí také ze zemí, které k velmocím sci-fi rozhodně nepatří, třeba z Estonska (Nekonečné léto). Dočkáme se návratu k osvědčeným zápletkám, jako je třeba změna něčeho, co se již stalo. V novozélandském filmu Krystal času spatříme naštvaného člověka, jenž se jen obtížně vyrovnává s poznáním, že pachatel jeho osudového zranění nebyl dopaden, ale hlavně poznává odvrácené, nebezpečné stránky spojené s průlety časem. Řecký snímek Květy byly její láskou pak ještě přidává šanci setkat se s někým, kdo již nežije, a oživit jej.

Podnětný je cyklus dokumentů, které se týkají jak oblíbených filmových hitů (Star Wars, Vetřelci), tak hrozeb moderní civilizace. Například Jiné tělo prozkoumá prostředí internetu, kde není nijak složité odcizit identitu nějakého člověka a zcela změnit jeho profil. Několik dokumentů pak mapuje vyhlídky do budoucna u lidstva, vystaveného tlaku umělé inteligence, klimatických změn i vlastním sebezáhubným choutkám (Budoucnost lidstva, Konec lidstva). Také animované projekty ukazují rozličná estetická zacílení (Pojedeme na Mars, Paprika, Úžasná Esluna). Konečně přicházejí na řadu i předpremiéry děl, která zanedlouho vstoupí do tuzemských kin (animovaný příběh o zvídavém i laskavém robůtkovi Rozzum v divočině, drama o touze vyhnout se stárnutí Substance). A nebudou chybět ani ukázky domácí tvorby.

Potěší klasická díla

Za největší přínos ovšem požaduji zpřístupnění klasických titulů, které se do dějin sci-fi trvale zapsaly. Mám na mysli jak klasický počin Fritze Langa Metropolis (1927), natočený ještě v předzvukové éře s olbřímím rozpočtem (a nyní promítaný s živým hudebním doprovodem), tak dva zásadní příspěvky přichystané Terrym Gilliamem. Tento tvůrce začínal ve skupině Monty Python, kde se věnoval animaci, hraní a posléze i režii. Samostatně pak natočil několik podnětných filmů, z nichž uvidíme dva zásadní – Brazil (1985) a 12 opic (1995). Navíc režisér bude osobně přítomen a oba filmy uvede, případně bude besedovat. Bohužel zájemci budou muset ovládat angličtinu, neboť s tlumočením se nepočítá.

Metropolis

Tato tři klasická díla přiblížím podrobněji. Film Metropolis, natočený s obrovským rozpočtem, vzbudil údiv i nadšení: mnozí tehdejší posuzovatelé snad do konce života okouzleně vzpomínali, jak na ně zapůsobily ohromující obrazové kompozice architektonické i ty, které zachycovaly pohyb vlastní vůle zbavené dělnické masy. Do tohoto pozadí režisér zasadil revoltu utlačovaných proti rozmařilému, nudícímu se panstvu. Vyznění je znepokojivé: dav je manipulovatelný a snadno podléhá destruktivní počínání, ochoten naslouchat zlovolnému našeptávání. Proto velice záleží na zodpovědnosti a mravní vyspělosti těch, kdo jej povedou. Tehdejší závěrečný titulek jednoznačně hlásal: "Prostředníkem mezi mozkem a rukama musí být srdce." Jenže ve své době film diváky zaskočil a odmítli ho, skončil jako propadák, vložené náklady se nikdy nevrátily.

Svět jako místo nepříliš vstřícné člověku

Gilliamův Brazil lze považovat za orwellovsky a snad i kafkovsky mrazivou tragikomedii, jejíž jednotlivosti mohou nabývat bizarně komických poloh, avšak celkové pojetí odráží bezmoc člověka vůči tyranskému mocenskému systému, který každému určuje, co by si měl myslet, každého sleduje snad na každém kroku a neváhá zaútočit, cítí-li se ohrožen. Gilliam slučuje absurditu s groteskou, aby vše zakončil vlnou beznaděje. Přitom k rozpoutání štvanice na nevinnou oběť stačila drobná závada: na jakémsi zastřešujícím úřadě došlo k osudné záměně jmen, neboť do samočinného psacího stroje spadla moucha. Namísto hledaného „teroristy“ je tak zatčen někdo jiný, a sice veskrze neškodný ostýchavý úředníček. Brazil patří mezi nejdůležitější antiutopie, Gilliamem načrtnutý ponurý svět blízké budoucnosti nemá nic falešně mysteriózního (jako Matrix), přináší znepokojivý průhled na mocenskou zvůli, na znevolnění člověka pod pláštíkem hájení „demokratických“ hodnot.

12 opic

Další Gilliamův snímek 12 opic, volně inspirovaný experimentálním „fotofilmem“ Rampa, rozehrává zápletky obdivuhodně vynalézavé. V budoucnosti dojde k jakési katastrofě, která lidstvo uvrhne do živoření, takže do minulosti je vyslán jeden odvážlivec, aby dávno spáchanou chybu napravil. Jenže časové výsadky se musí několikrát opakovat, aby dosáhl žádoucího výsledku. A také nyní Gilliam útočí na falešné hodnoty: ochranářské hnutí 12 opic vypouští na svobodu nejen zvířata, ale rovněž zhoubné viry. Jestliže v Brazil vedle Jonathana Pryce vévodí Robert De Niro v úloze nepolapitelného odbojníka, zde si vychutnáme Bruce Willise v časech jeho největší slávy a nádavkem i mladistvě vyhlížejícího Brada Pitta…

https://futuregate.cz/programs/praha/

Foto: Future Gate

www.vulture.com/2020/03/12-monkeys-why-terry-gilliams-movie-is-so-relevant-today.html
www.olympiccinema.com/film/Brazil
www.kinobox.cz/film/258753-metropolis/fotogalerie