Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Stále vitální pětasedmdesátník Marco Bellocchio (narozen 1939) osobně zavítá na letošní FEBIOFEST, který mu uspořádává retrospektivu – či spíše jen miniretrospektivu, protože nabízí pouhé tři tituly. Prvním je Bellocchiův debut Pěsti v kapsách, pak následují dva snímky zastupující režisérovu nejnovější tvorbu: Dobrý den, noci a Krev mé krve.

Tento u nás málo známý italský režisér, o němž existuje jen málo česky psaných materiálů, pochází z konzervativní rodiny, vychován byl v přísně náboženském duchu, navštěvoval církevní školy. Toto „lámání svědomí“ v něm později vyvolalo odpor k pokryteckým rodinným tradicím, k ustrnulým formám společnosti, což vše zužitkoval i ve filmové tvorbě.  Bellocchio se stal jízlivým posuzovatelem jak současných (soudobých) společenských pořádků, tak krizových okamžiků novodobých dějin.

První celovečerní snímek Marca Bellocchia Pěsti v kapsách byl ve své době – v polovině 60. let - sice ceněn jako buřičské dílo, s až anarchistickým zaujetím bořící téměř posvátné principy rodinné pospolitosti, avšak po pěti desetiletích přece jen poněkud vyčpěl, soustředěn toliko na obskurní patologickou zvrhlost. Vypráví totiž s notně morbidním pousmáním o jedné lidsky zdevastované rodině, která obývá chátrající, byť prostorný dům, vzdálený od nedalekého městečka.

Romantické umístění nad údolím s vinoucí se řekou ovšem nevyváží poměry, které mezi příbuznými panují, ani případně jejich tělesné i duševní postižení. Chování osleplé matky a jejích dospělých dětí, mezi nimiž se pozornost soustředí hlavně na duševně narušeného epileptika Alessandra (Lou Castel), naznačují někdejší důležitost a váženost rodiny; z někdejšího postavení zůstaly pouhé trosky.

Stále však přežívá patriarchální rozvržení rolí - o chodu celé rodiny nekompromisně rozhoduje nejstarší syn, jemuž se všichni, jednou s větší, jindy s menší chutí, ostatní podřizují, i když se z něho posléze vyklube sobec, myslící hlavně na svůj prospěch, bez nejmenšího zájmu o to, co si myslí a prožívají jeho blízcí.

Pouhé verbální projevy morbidity překročí nezávaznou mez v okamžiku, kdy Alessadro se rozhodne vražedné aktivity, jakkoli vyhlížející jako nešťastná náhoda, realizovat. Castel dostal značný prostor pro ozřejmení psychopatických sklonů svého hrdiny: vytáčivá mluva rychle dosahuje konfrontačních rozměrů, příznačné jsou prudká zlobná gesta, prováděná ovšem ve skrytu a bez spatření tím, komu jsou určena. Alessandro se vyznačuje často zkratovitým, umanutým chováním, jeho reakce často přípomínají naštvání malého děcka, jemuž byla odmítnuta žádaná hračka.

Ve filmu nalezneme vypravěčství, moderní (či jen módní?) právě před půlstoletím. Bellocchio natočil svůj příběh  rozvlekle, s předstíranou hlubokomyslností, avšak rádoby šokující projevy cynismu dávno ztratily na účinnosti. Mám tím na mysli nejen až zvrácené Alessandrovo počínání při smutečních obřadech, ale vůbec absenci citu u ostatních postav – i smuteční obřady se stávají pouhou rekvizitou, kterou netřeba brát vážně.

Bellocchio od rodinného portrétu rychle přechází k diagnostikování celé společnosti. Rozbouřené vlny, které v podobě nespokojenosti, stávek a násilností zachvátily na přelomu 60 a 70. let celou západní společnost, Bellocchiovi poskytly cenné podněty. V řadě filmů se tehdy zamýšlel nad (ne)funkčností politického systému (Čína je blízko), nad snadnou zneužitelností médií cynickými vlastníky i novináři (Aféra z titulní stránky) – přinejmenším tyhle dva filmy by mohly nečekanou aktuálnost získat i dnes.

Zajímá jej mechanismus moci či spíše nadvlády (konkrétně předváděný na příběhu z kasáren ve Vítězném pochodu), obrací se k výkladově novátorským či dokonce provokujícím adaptacím klasických děl (Pirandellova Jindřicha IV., Radiguetova Ďábla v těle). V nynějším století se znovu vrací k niterné znetvořenosti navenek ctihodných rodin, k potlačovaným pudům, ke konfrontacím lidské přirozenosti s vnucovaným očekáváním, jak velice přesvědčivě ukazuje Hodina náboženství.  Ale vyzkoušel si také televizní přenos opulentního operního představení – Rigoletta dokonce hned dvakrát (a pokaždé v jiném sestřihu) uváděla i Česká televize.

V posledních letech začal připomínat situace z nedávné minulosti, kdy velkohubé sliby, kterým lidé naivně uvěřili, nebo fanatismus vynesly do popředí pozornosti ničivé síly. Do dob Mussoliniho začátků se vypravil ve snímku Zvítězit, levičácký terorismus ochromující v 70. letech italskou společnost, zpodobnil v dalším uváděném dramatu Dobrý den, noci.

V zobrazení tragického osudu Alda Mora, předsedy křesťansko-demokratické strany, se Belloccchio pokusil téměř "státotvorně" postihnout mentalitu skupinky, která Mora unesla a samozvaně jménem proletariátu jej hodlala soudit. Samotný protagonista vyprávění, kterého s nepředstíranou pokorou a smířlivostí představuje Roberto Herlitzka, se tak stává figurou spíše pasivní, subjektem svévolného nakládání i obskurního procesu, při němž s téměř laskavou dikcí upozorňuje na to, že upjaté názorové přesvědčení jeho věznitelů (a zvláště jejich ideologa, který s Morem rozpráví) má styčné plochy se zfanatizovaným náboženstvím - je stejně nesnášenlivé a přesvědčené o své absolutní pravdě.

Film zachycuje necelé dva měsíce, po které byl Moro držen v úkrytu a jeho kuklou na hlavě maskovaný "vyšetřovatel" se mu marně snažil implantovat pocit viny za údajnou vykořisťovatelskou příslušnost. Moro mohl psát dopisy rodině, kolegům z politické sféry a dokonce samotnému papeži, úřady však odmítly s únosci vyjednávat a žádaly Morovo bezpodmínečné propuštění.

Režiséra však nezajímá rozpoložení uneseného státníka, nýbrž posuny v myslích jednotlivých únosců, zvláště Chiary, jediné dívky mezi nimi, která pracuje v knihovně kteréhosi ministerstva. Mladičká Maya Sansaová dobře postihla prohlubující se krizi dosavadního hrdinčina přesvědčení, která se však nikdy nepřechýlila natolik, aby dívku vedla k rozhodnému kroku - pochybnosti o vyneseném rozsudku se odrážejí jedině ve snové vizi, v níž Morovi pomáhá odejít na svobodu. Právě Chiara prožívá nejzřetelnější duchovní otřes, způsobený zejména četbou Morova dopisu, který psal na rozloučenou: do jeho slov se jí prolnuly texty lidí, kteří byli - včetně jejího otce - za fašistické nadvlády odsouzeni k smrti a vyjadřovali se v obdobných obratech.

Bellocchio v základních obrysech přibližuje terminologické vybavení teroristické buňky, hromadně skandovaná hesla typu "dělnická třída musí vše řídit" jsou opakována bezmála jak v transu. Politické ideály vlastně odpovídají stalinistickému teroru, příznačná je pro ně askeze včetně sexuální.

Velkou předností filmu je jeho téměř civilní ladění, čtveřice únosců není nijak karikována ani zveličována, tím méně démonizována. Bellocchio se vyhýbá jakémukoli zdůrazňování nějaké zrůdnosti či vyšinutosti pachatelů, jejich počínání postrádá osobní zášť, rozhodně nejsou přítomny ani sadistické podtexty, věznitelé se ani v nejmenším nevyžívají v trýznění uneseného, chovají se k němu s odměřeným respektem. Vše konají s přesvědčením, že jsou v právu, že naplňují svou dějinnou předurčenost.

Poklidná dikce tradicionalisticky pojatého vyprávění, které se – snad s výjimkou snových výjevů - vyhýbá jakékoli stylizaci i výrazové expresi, jen umocňuje dopad celého filmu. Působivě jsou vřazeny ukázky dobového televizního zpravodajství i zábavních pořadů z roku 1978, kdy se příběh odehrává - dokumentární záběry včetně
papežova projevu vytvářejí věrohodnou kulisu, která vedle novin oživuje tehdejší vzrušené diskuse.

V případě nejnovějšího Bellocchiova snímku Krev mé krve, rozklenutého do dvou časově od sebe vzdálených rovin, se musíme spokojit s informací z benátského filmového festivalu. Film, zasazený jednak do 17. století, jednak do současnosti, avšak spojený týmiž místy, je označen za zvláštní a s nejasným vyzněním. „Jisté je, že středověké tmářství a zvůli církve, kterou čteme z prvního příběhu, střídá v tom druhém jiný, ale stejně neblahý vliv pokrytectví v moderní společnosti. Porota měla zřejmě s Bellocchiovým filmem problém, takže mnohými očekávané vítězství nejžhavější italské želízko v ohni minulo.“ (Eva Zaoralová ve Filmu a době 2-3/2015).

Pěsti v kapsách (I pugni in tasca)
Itálie, 1965, 105 min
Scénář a režie: Marco Bellocchio
Hudba: Ennio Morricone
Hrají: Lou Castel, Paola Pitagora, Marino Masé, Liliana Gerace, Gianni Schicchi  
UvedenÍ: Cinestar Praha Anděl – 18.3.2016,  21.00; 19.3.2016, 16.00

***
Dobrý den, noci  (Buongiorno, notte)
Itálie, 2003, 106 min
Režie: Marco Bellocchio
Hrají: Luigi Lo Cascio, Maya Sansa, Roberto Herlitzka, Paolo Briguglia, Giovanni Calcagno, Roberta Spagnuolo, Gianni Schicchi  
Uvedení: Cinestar Praha Anděl – 18.3.2016, 16.00; 19.3.1916, 14.00

***
Krev mé krve  (Sangue del mio sangue)
Itálie / Francie / Švýcarsko, 2015, 106 min
Scénář a režie: Marco Bellocchio
Kamera: Daniele Ciprì
Hudba: Carlo Crivelli
Hrají: Roberto Herlitzka, Alba Rohrwacher, Federica Fracassi, Fausto Russo Alesi, Filippo Timi, Ivan Franěk
Uvedení: Cinestar Praha Anděl – 18.3.2016, 18.30; 19.3.2016, 21.00; 20.3.2016, 13.30

Foto: Febiofest

http://www.febiofest.cz/

https://it.wikipedia.org/wiki/Marco_Bellocchio