Co je otevřené dílo a jak ho vnímat

Otevrene dilo 200 Od Umberta Eca u nás vyšly již leckteré spisy, avšak jeho první velký počin - Otevřené dílo - vychází teprve nyní, po více než půlstoletí od napsání, a to opět zásluhou nakladatelství Argo. I sám Eco si této práce zjevně vážil, protože ji v pozdějších letech upravoval a doplňoval. Její nynější česká podoba se tudíž neshoduje s prvním italským vydáním.

Kniha, terminologicky přesně přeložená Zorou Obstovou, je opatřena několika předmluvami a úvody, které prozrazují, že z Otevřeného dílase postupem času stalo dílo klasické. Připojeny jsou totiž nejen úvody k jednotlivým vydáním, ale především kritický hlas, ať již kladný nebo odmítavý, ať již pocházel z Itálie nebo ze zahraničí; ostatně v Polsku nebo Rumunsku vyšlo dílo ještě za komunistického režimu, zatímco v někdejším Československu se o něm jen občas referovalo.

Na záložce knihy se můžeme dočíst, že "Eco ve svých úvahách rozlišuje dvojí pojetí uměleckého díla. Jedno pojetí vidí v přísně naprogramované konstrukci, jež v sobě nese pokyny předurčující jedinou možnou organizaci jeho významů. Druhé pojetí se zabývá tím, kdo dílo - literární text, obraz či hudební skladbu - konzumuje: právě on vybírá z rozmanité sítě vztahů, jež dílo nabízí, a aktivní součinností vytváří jeho konkrétní podobu."

Ve slovníkovém Průvodci po světové literární teorii 20. století (Praha 2012) se naopak dočteme, že "každé umělecké dílo je otevřené přinejmenším v tom smyslu, že může být interpretováno různými způsoby, aniž se tím naruší jeho jedinečnost. V kultuře 20. století se navíc setkáváme s takovými otevřenými díly, která jsou jako otevřená přímo naprogramována, a interpret nebo vnímatel je završuje až v okamžiku, kdy je zprostředkuje (realizace hudební skladby) či vnímá."

Chcete-li poznat, o čem Eco skutečně přemýšlí a co píše, nezbývá, než abyste se s jeho knihou seznámili sami. A to i s tím vědomím, že seznamování to věru není snadné. Z jeho textu vyplývá, že každé dílo může být vnímáno jako otevřené, závisí jen na jeho příjemci, jak bude osloven. Připouští ovšem, že zejména ve 20. století vznikají díla explicitně otevřená k bezpočtu výkladů či oslovení, jako příklad uvádí Joyceovy Plačky na Finneganem. Neméně důležité je zjišťování rozdílu mezi významem a informací, pro názorné ukázky se obrací především k básnickému jazyku.

Nezabývá se toliko literaturou, kde čtenář vlastně musí ve své mysli rekonstruovat čtené dílo, případně učením zenbuddhismu či sémantikou pojmů souvisejících s biblickým Rájem. Pozornost upíná rovněž na vizuální umění. Zkoumá nejen poetiku živého (přímého) televizní vysílání, které přes svou zdánlivou autenticitu vůbec nemusí být pouhým odrazem souběžně probíhající události, nýbrž - v menší či větší míře - bývá její interpretací. Stačí se zamyslet, co a jak kamery ukazují, na co se hlavně soustředí.

Otevrene dilo Dobrodruzstvi

Zabývá se rovněž situací v tehdy moderním, experimentujícím filmovém vypravěčství, kde "otevřené" tendence nachází nikoli u tehdy uctívaného Jeana-Luca Godarda, nýbrž u italského režiséra Michelangela Antonioniho, zvláště u jeho dramat Dobrodružství (na černobílém snímku) a Noc. Nadhazuje domněnku, že při sledování Dobrodružství by nás mohla napadnout podobnost s přímým přenosem událostí. Konstatuje, že otevřenost Dobrodružství je výsledkem montáže a že režisér chtěl divákovi vědomě zprostředkovat pocit nejistoty a neurčenosti.

Eca však nepřitahovalo jen nově strukturované umění včetně filmového. I ve volbě témat si počínal "otevřeně", takže nepřekvapí, že zasvěcené studie (publikované v časopisu Communications) věnoval takovým postavám jako Bond nebo Superman. Jeho postřehy by jistě byly inspirativní i dnes - pokud by někoho, jmenovitě redaktory z Arga, napadlo právě tyto různě rozeseté texty shromáždit a vydat.

Otevrene dilo superman