Jak vnímáme divadlo v divadle i mimo ně

Jak vnímáme divadlo v divadle i mimo ně

scenologie valentaVětšina knih o divadle zkoumá, jak se divadlo tvoří - nedávno byly na těchto stránkách probírány například dvě Hyvnarovy knihy o herectví. Nyní následují další dva svazky, nahlížené ovšem jakoby z opačné strany: sledují, jak divadlo (a to v nejširším smyslu tohoto slova) může být vnímáno, co si z něho divák odnáší, jak je prožívá. První z publikací sepsal Zdeněk Bartoš a nazval ji Divadlo a iluze, druhou knihu Scénologie (každodenního) chování nachystal Josef Valenta. Obě vydalo nakladatelství KANT v edici Disk. 

Začneme s prvním jmenovaným titulem, protože ten se ještě zabývá odrazem dění na jevišti. Hned na počátku poznamenává, že divadlo je svět iluzí. Iluze vytváří, divák se jimi nechává unést, přestože je to jen trik, klam, šálení, jenž má diváka vtáhnout, obelstít a přesvědčit o tom, že sleduje cosi skutečného. Ale vzápětí taková tvrzení prozkoumává hlouběji, zvažuje jejich oprávněnost, neřkuli pravdivost. Připomíná, že třeba film, který pracuje s navozováním reality ještě intenzivněji, nebývá označován za iluzivní, ačkoli dojem skutečnosti bývá nesrovnatelně vyšší.

Je známo (i z televize), že diváci mají někdy sklon slučovat postavu a jejího představitele do jedné osoby, zvlášť příznačné je to pro malé děti. Avšak dochovaly se i anekdotické zkazky, že v některých zaostalých krajích považovali diváci dění na jevišti za zcela reálné, ochotni dokonce zastřelit herce hrajícího padoucha. Nemusí to být smyšlené historky, antropologické průzkumy například zjistily, že primitivní kmeny, když poprvé spatřily pohybující se filmové záběry, nemohly pochopit, že postavy mají vnímat jako celistvé, i když jsou "uřízlé" - že jim chybí nohy nebo téměř celé tělo a divili se, že pouhá hlava mluví.

Dozvíme se, že pojem "iluze" bývá v divadelním kontextu používán v různých, občas dokonce protichůdných významech. I česká avantgarda první půle minulého století dokládá, že tradiční divadelní postupy sice s iluzí pracují, ale způsobem nanejvýš ilustrativním - proto volaly po zametení jeviště, pod odstranění technického haraburdí, po zbourání oné pověstné "čtvrté stěny", která jeviště neprodyšně oddělovala od hlediště. Autor, jakkoli se snaží vyjadřovat čtivě i přehledně, nezapře, že knihu původně psal jako svou disertační práci. Takže musíme přetrpět kapitolu, která pojednává o tom, jak iluzi definovaly různé divadelní slovníky, převážně francouzské, trochu exhibiční je i seznámení se stanovisky rozličných českých badatelů (Jan Císař, Ivo Osolsobě, později je připojen ještě Otakar Zich).

scenologie valenta

Prostřednictvím mnoha citátů se tak seznámíme s ideou věrohodnosti na divadle, jak se prosazovala od baroka po měšťanský realismus namalovaných kulis, tedy s obdobím zahrnujícím zhruba celá tři staletí. Probírá velké divadelní reformátory, a to včetně scénografů jako Appia nebo Craig. Protože zbourání iluzivního realismu, jak dlouho vládnoucí styl Bartoš nazývá, muselo začít už změnou scénického pojetí prostoru. A režiséři jako Artaud nebo Brecht začali důsledně pracovat s něčím, co by se nechalo označit jako anti-iluze.

Důležitý je ovšem postřeh o časové podmíněnosti vnímání divadla, ať již se jedná o vjem realistický (vrcholící třeba přítomností živého koně na scéně) nebo iluzivní. Pisatel poukazuje na to, že například herectví před stoletím považované za "realisticky uměřené" bychom dnes vnímali jako výrazově přepjaté či výstřední, zatímco sklon dnešních herců k jakémusi "civilismu", odkojenému přitroublými televizními seriály, by naši předkové zřejmě odmítli, protože by vněm nacházeli špatnou technickou vybavenost, neřkuli absenci talentu.

Na vnímání divadla se vždy budou podílet právě panující konvence, ostatně jak promítané filmové záběry, tak třeba kámen nebo žhnoucí reflektor se na jevišti mohou stát znakem všeobjímající přírody - nebo čehokoli jiného. Takže lze tvrdit, že pompézní muzikálové inscenace plné dunící hudby, kouře, světelných atrakcí a efektních vstupů na scénu vlastně navazují na barokní zvyklosti, aniž by kdokoli domýšlel, že taková vnější okázalost často přehlušuje vše ostatní.

Zdeněk Bartoš oživuje svůj text početnými příklady z reálně existujících inscenací tuzemských i zahraničních. Všímá si třeba "divadla na divadle", mnohdy se zapojením publika. Například v muzikálu Hvězdy na vrbě se v rámci příběhu nachystalo vystoupení, které z jedné strany sledovali herci coby přihlížející diváci a z druhé skuteční návštěvníci. V jiném představení se postavy na jevišti staly diváky sledujícími fiktivní promítání sociálního dokumentu, umístěné kamsi za záda skutečného publika. Zdá se, že pokusy zapojit návštěvníky do divadelního dění či je přimět, aby se na něm dokonce (spolu)podíleli, se v současné praxi stále zmnožují.

Italský divadelník Giorgio Strehler ostatně upozorňuje, že už středověké náboženské divadlo právě takový model uplatňovalo, neboť všichni přítomní se stávali součástí pašijí. Alfred Radok kdysi prohlásil: "Bude to znít zvláštně, ale od divadla očekávám především divadlo."

divadlo iluze bartos
Valentova kniha Scénologie (každodenního) chování pak prolnutí divadla do reality vlastně domýšlí, když se zabývá běžným chováním lidí, do něhož vstupuje, ať již uvědoměle či neuvědoměle, určitá stylizace do nějaké role či spíše rolí. Chceme, aby nás okolí vnímalo právě v té podobě, v jaké se právě prezentujeme, a věřilo, že je to naše skutečná podoba.

Předstíravé, hrané chování (v obsahu i způsobu mluvy, v mimice, gestech, pohybech celého těla) se může týkat čehokoli - fyzických vlastností, povahy, mentality, etických zásad. Valenta to nazývá scéničností. A zkoumá, co vše takové chování obnáší a poté se věnuje zjišťování, proč se takto chováme. Dozvíme se, že člověk se tak může dobromyslně a nezištně podřizovat společenským konvencím či dokonce bezobsažnému rituálu, takové chování může být i součástí profese (například učitelské). Ale nejčastěji se vyskytují ryze sobecké motivace k tomu, aby člověk předstíral určité (fiktivní) vlastnosti nebo naopak (ty skutečné) zastíral.

scenologie valenta

Autor podrobně popisuje, jak se tak vytváří něco, co není skutečné, byť je to za skutečnost vydáváno. A někdy s mimořádnou věrohodností. Domýšlí, že člověk se může ocitnout ve vícenásobné (sebe)hře: může předvádět, jak se tvářil někdo úplně jiný, když chtěl vyvolat dojem, že je někým úplně jiným. Autor se ovšem vyhýbá suché teorii, své výklady oživuje konkrétními příklady určitého chování, vypomáhá si výňatky z odborných pojednání i beletrie. Všímá si rozdílů mezi sebestylizací dospělých a dětských her či lží.

Velmi zajímavé je srovnání civilního "scénování" s jevištním herectvím, a to skrze strukturalistické pojetí pohybujících či proměňujících se znaků. Vlastně každé naše pohnutí, pohled, gesto se stává znakem, kterým se něco sděluje, který může nabývat různých významů, případně i nějakého estetického rozměru. A Valenta, jakkoli někdy šroubovaně a s náběhy pochlubit se, co vše stihl prostudovat, nám dovoluje nahlédnout, co vše se pod tímto povrchem skrývá a jak to rozpoznat.

scenologie valenta

Divadlo a iluze
Autor: Zdeněk Bartoš
Vydal KANT, Praha 2011. 224 stran
Hodnocení: 90%

Scénologie (každodenního) chování
Autor: Josef Valenta
Vydal KANT, Praha 2011, 206 stran.
Hodnocení: 80%

Zdroj foto: nakladatelství Kant, ceskykrumlov.com, operaplus.cz,


 

Přihlášení



Soutěže

Veverčák Píťa se vrátil

Veverčák Píťa se společně s hajným Petrem objevili v knize Víš, kde jsou děti stromů? a nyní se vrací v titulu Kde si Píťa chladí tlapky? Nakladatelství Kazda

Ženy, které milují příliš a doufají, že se jejich partner změní

Doufáte, že se váš partner, který vám ubližuje, změní? Ne, nezmění! Kniha z nakladatelství Portál psychoterapeutky Robin Norwood je o citové závislosti ve vztazích a pomáhá ženám najít cestu k sobě a odejít z nevyhovujícího vztahu. Je plná skutečných příběhů žen, které milovaly příliš… Nakladatelství Portál

Rozhovor

Markéta Zinnerová je nyní doma na jihu Čech

zinnerova zabrodska perexJana Semelková požádala o rozhovor se spisovatelkou Markétou Zinnerovou. Bude zřejmě trochu jiný, protože bydlíme ve stejném domě, navštěvujeme se a víme o sobě dost osobních věcí, které ...

Hledat

Videorecenze knih

Michael Krásný vydává druhé album 20:20

Michael Krásný, kontrabasista, baskytarista, zpěvák a dlouholetý doprovodný hráč trumpetisty Laca Decziho, vydává druhé sólové album s výmluvným názvem 20:20. michaelkrasnymusic.com
Národní divadlo Brno, Národní divadlo Brno

Z archivu...

Čtěte také...

Ve zlínském divadle začali zkoušet Šakalí léta

sakali leta 200Datum premiéry nikdo nezná, přesto začali zkoušet! Po čase se do Městského divadla Zlín vrátil režisér Dodo Gombár (Zvlčení, Mezi nebem a ženou, Žítkovské bohyně, Baťa Tomáš, živý a další) a pustili se do příprav hudební komedie Šakalí lét...


Literatura

Milénium IV: Lisbeth proti The Spider Society

divka 200Máloco v poslední době vzbuzovalo takové emoce – myslím v okruhu literárního světa -  jako pokračování Milénia. A nejen emoce, gradovala také dlouhodobá očekávání, jak se s příběhem a oblíbenými hrdiny vypořádá nový autor.

Divadlo

Kočár plný neřesti i ctnosti

valmont 200Láska k jedné osobě na celý život a věrnost k tomu? Pro vyznavače volnomyšlenkářství je tato životní filozofie naprosto nepřípustná. Libertinové se právě naopak velmi rádi pouští nejen do neřízených sexuálních dobrodružstvích, ale také do milostný...

Film

Yves Saint Laurent - recenze

200filmNa plátna českých kin vstupuje nový snímek ve Francii známého herce a režiséra Jalila Lesperta. Předlohou mu byl život jednoho z nejslavnějších módních návrhářů dvacátého století, Yves Saint Laurenta. Toho herecky věrohod...