Kultura21.cz

Kdo z nás by nechtěl přijít k velkému jmění, aniž by musel vynaložit příliš velké úsilí pro jeho získání či vydělání. Avšak takový štědrý movitý i nemovitý dar se může velmi rychle proměnit v dar danajský. Své o tom ví i hlavní protagonistka inscenace Kvartýr, která vznikla na motivy povídky Johannese Urzidila Poslední zvonění.

Po odchodu z Divadla Komedie našel režisér David Jařab mnoho jiných divadelních stánků, kde mohl pokračovat ve své režisérské činnosti. Prostor pro naplnění své umělecké vize našel i na Nové scéně Národního divadlo, kam přivedl mimo jiné i další zdramatizované dílo prozaika a esejisty Johannese Urzdila.

Spisovatel Johannes Urzidil, patřící do okruhu takzvaných pražských německých literátů, vychází ve své povídce Poslední zvonění částečně ze své vlastní zkušenosti, kdy spolu se svou manželkou Gertrudou emigrovali z protektorátního Československa, a zanechali tak své služce vybavený byt i peněžní hotovost. Co se však v povídce přihodí služebné Mařce po odjezdu pánů, už je založeno na pouhé Urzidilově literární fantazii a nikoli reálných faktech.

V nastoleném protektorátu v Čechách i na Moravě už není pro židovské obyvatelstvo bezpečno. A protože se v Praze chystá postarší manželský pár k emigraci, připadne jejich veškerý movitý i nemovitý majetek jejich služce Mařce. Mladá dívka netuší, co si má s takovým bohatstvím počnout, a tak k sobě pozve svou mladší sestru Jožku. Ta se ve starém německém městě rychle aklimatizuje a naváže známost s nacistickým vojákem Flaschenkopfem, který se k sestrám brzy nastěhuje. Z bohaté a nezávislé Mařky se zase stane chudá posluhovačka sloužící Jožce a jejímu milenci, který s pomocí kolaborantky Hákošky provádí v domě čistky. Mařka je z tolika ďábelských činů, které vzešly z jejího kvartýru, natolik zničená, že se rozhodne udělat přítrž veškerému zvěrstvu zabitím Jožky.  

„Tenhle kvartýr je jako krypta“
Režisér David Jařab sáhnul po Urzidilově díle již podruhé. A ačkoli měl při realizaci povídky Weissenstein ve všech směrech šťastnou ruku, při převedení Posledního zvonění z papíru na divadelní prkna už tolik úspěchu nezaznamenal. Přitom je námět pro hru Kvartýr skvěle zvolený, a přestože se příběh odehrává za protektorátu, svým obsahem zůstává aktuální dodnes.

I scéna, kterou si navrhl David Jařab sám, stojí za zmínění. Jeviště je totiž rozděleno na dvě části. V jedné polovině je jeviště klasicky zastavěno kulisami a rekvizitami dobového bytu. Druhá polovina jevištního prostoru už ale vytváří dojem zákulisí, kde herci čekají na svůj výstup, nápověda pečlivě sleduje text a popřípadě ho i nahodí a odkud se také line hudební doprovod.

Nastolenou atmosféru umocňuje i výborná hudba Petra Haase, jenž si při komponování vystačil pouze s metronomem a klavírem, na který během představní hraje Jana Holmannová

Nejpozoruhodnějším prvkem inscenace je Jařabova práce s časem. Příběh se v Kvartýru neodvíjí lineárně, nýbrž dochází k prolínání časových rovin událostí i postav. Krvavá skvrna na koberci už na začátku představení předesílá tragický konec a postavy setrvávají na scéně i poté, kdy tam jejich úloha již skončila. V čem tedy Kvartýr přesněji selhává? Možná to nejlépe vystihuje replika tajného: „Nemůžeme čekat hodinu, než se všichni aktéři vykecají. Mám dojem, že lidi očekávají jasný příběh s jasným smyslem.“

Vypravěčem a zároveň i středobodem vyprávění je trochu nemastná i neslaná služka Mařka Natálie Řehořové. Mladá herečka, která v Národním divadle pouze hostuje, bohužel zatím nedosahuje takových kvalit, aby dokázala utáhnout celé představení na svých bedrech sama. Daleko výraznější a propracovanější je její sestra Jožka, kterou hraje Jana Pidrmanová. U postavy Jožky divák zaznamená přerod z hloupoučké vesnické dívky od krav k vypočítavé potvoře, která se neštítí páchat zločiny proti lidskosti kvůli pár korunám.

Herečtí bardi a dlouholetí členové Národního divadla Jana Preissová, Jan Kačer, Milan Stehlík a Eva Salzmannová sice vystupují v malých úlohách, i přesto však dokáží vykreslit své postavy do detailu. O něco větší prostor dostala Hana Igonda Ševčíková, jejíž kolaborující sousedku Hákošku dobře charakterizuje replika ze hry: „Češi jsou Češi, Němci jsou Němci a svině jsou svině.“.

Tajní Tomáš Jeřábek a Jiří Maryško připomínají svou groteskností hlídače z Kafkova Procesu. Nejhlasitější a pravděpodobně i největší emoci vyvolal v divácích Jiří Maryško, když snědl tvaroh z bavorského vdolečku, který předtím seškrábl ze země.

Inscenace Kvartýr režiséra Davida Jařaba, která hodinu a 40 minut líně plyne na jevišti Nové scény Národního divadla, se snaží divákovi nabídnout vedle chytlavého tématu i zajímavé nápady.

Název představení: Kvartýr    
Uvádí: Národní divadlo
Režie: David Jařab
Autor textu: Johannes Urzidil
Hrají: Natálie Řehořová j. h., Jana Pidrmanová, Matěj Nechvátal j. h. / Martin Pechlát, Jana Preissová, Jan Kačer, Eva Salzmannová, Milan Stehlík, Jiří Černý j. h., Hana Igonda Ševčíková, Tomáš Jeřábek j. h., Jiří Maryško j. h.
Premiéra: 13. března 2014
Hodnocení: 60 %

Foto: www.narodni-divadlo.cz, Martin Šandera