Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu španělského vzduchu. Na tohle si nikdy nezvyknu. Na tu krásu všude kolem. Otevřu oči a dopiju rum. Nenápadně se ohlédnu přes rameno. Pořád tam je. Ten nejkrásnější barman. Russell.

Dnes už nevypadá jako dřív. Jeho vlasy už nejsou černé a jeho tvář je poznamenaná časem, ale na jeho přitažlivosti se nic nezměnilo. Španělský barman z venkovní hospůdky Spain Love na Ibize. Být účetní se nezdálo na vejšce tak špatné. Teď to byla jen rutina, ze které se nedalo utéct.

Přiletěla jsem si sem odpočinout. Utéct ze života, který se mi rozpadal pod rukama. Moje rodina byla chaos. Otec tyran, matka alkoholička, bratři, kteří mě brali jako samozřejmost. A moje sestra... ta zemřela při autonehodě, když jsem byla ještě velmi mladá. Všechno dohromady mě naučilo jen jedno — že utéct je někdy jediná možnost. Moje práce byla jen stereotyp, ve kterém se nedalo dýchat. A vztahy jen další velké zklamání. Měla jsem dva partnery. Oba mě podvedli. V práci se mě pokusil svést šéf. Když se mu to nepovedlo, sáhl na mě. Nevyšlo mu to. Umím totiž dobře kopat — uměla jsem. Dnes jsem ráda, že se vůbec zvednu z tohohle nízkého lehátka. No vážně... proč jsou tak nízké? Přijde mi, že to musí být schválně. Můj život jednoduše nestál za nic. Nešlo o jeden důvod. Spíš o všechny najednou.

A tak jsem utekla sem. Ibiza. Dvanáct dní nicnedělání. A k tomu pozorovat jednoho sexy barmana. Russell byl přesně ten typ muže, kterého si hned všimnete. Tetování, piercing, svaly. Darebák, který se usmíval, jako by mu svět patřil. Někdy jsem seděla dál od baru, jindy přímo u něj. Nikdy si mě moc nevšímal. Ale pokaždé, když jsem si objednala rum, podíval se na mě tak, jako bych byla buran. Ale stejně se vždycky usmál. Nicméně jsem si řekla, že chci z toho svého života taky něco mít. Na obrazovce mi vyskočil první zájezd, na který jsem se odvážila kliknout. Španělsko. Ibiza. Přileťte se bavit! Ten nápis mě skoro táhl za krk. A tak jsem přiletěla.

Dvanáct dní nicnedělání a jedno jediné rozptýlení — barman, který vypadal, jako by ho někdo navrhl přesně pro problémy. Hudba od Shakiry duněla z rádia mezi lahvemi alkoholu, zatímco on v rytmu její písničky otíral skleničku a hýbal boky, jako by byl bar jeho vlastní scéna. Černé obočí, piercing se dvěma kovovými kuličkami, ruce pokryté tetováním. Svaly, které spíš připomínaly zbraň než tělo. A kouřil. Nechutný zlozvyk, který na něm působil až nesmyslně přitažlivě.
„Na toho se ani nedívej,“ ozvalo se vedle mě.
Otočila jsem se. Krásná žena s tmavou pletí se opírala vedle mě o bar a sledovala mě klidným pohledem. „Prosím?“
„Tenhle barman je nedobytnej. Žádnou nechce.“
Usmála jsem se. „Takže rande, pusa, sex a pak odkopnutí?“
„Právě že ne,“ zavrtěla hlavou. „Mně je to jedno, jsem vdaná. Ale Russell není ani na úlety.“
„Russell?“
A tak jsem se od Monique — která se během pár dní stala mojí budoucí nejlepší kamarádkou — dozvěděla jeho jméno. Příjmení v tu chvíli nebylo důležité. Už teď zabíral v mých myšlenkách více místa, než by měl.
Po čtyřech dnech, kdy jsem se u baru objevovala až příliš často, jsem to vzdala. Strávila jsem následující dny s Monique a jejím manželem Churchillem — příjemným párem, který si mě získal. Ale osud má někdy zvrácený smysl pro humor. Churchill mě vzal do hospůdky, kde jsme měli počkat na Monique. Naneštěstí mě vzal do hospůdky s názvem Spain Love. Seděla jsem zády k baru a snažila se nedívat tím směrem. Samozřejmě to nefungovalo. Russell se zastavil u našeho stolu. V ruce bloček a propiska, klidný výraz člověka, který tohle dělá tisíckrát denně.
„Co si dáte vy... a pro vašeho přítele?“
Jeho tón byl napjatý. Nebo jsem si to jen přála slyšet.
Zvedla jsem hlavu. „Nejsme pár. Čekáme na jeho manželku.“
Na okamžik se zarazil. Pak se usmál. „To je dobře.“
A takhle začal náš příběh. Bez zbytečných slov. Toho dne se na mě pořád díval a já se snažila nevěnovat pozornost větě, která mi zůstala v hlavě: to je dobře.

Nemusela jsem to řešit dlouho. Russell skončil směnu a zastavil mě cestou od záchodů. „Děláte dnes večer něco?“
Neomdli, Molly. Hlavně neomdli.
Té noci jsme skončili na pláži s pivem v ruce. Nevím, jak to vnímal on. Já měla jen pocit, že ho znám déle než jeden den. Ibiza voněla létem a někde v dálce hrála hudba, která se míchala s mořem. Když mě políbil, bylo to opilé, rychlé — a přesto přirozené. Dál to ten večer nezašlo. Ale druhý den mě vzal do města. Mluvil a díval se jenom na mě. Ignoroval všechny ženy, které se za ním otáčely. Nakonec jsme skončili v osvětleném baru, kde byl cítit alkohol a přehnané sebevědomí.
Zamračila jsem se, když si přede mnou zapálil cigaretu.
Usmál se. „Přestanu kouřit, když mi slíbíš, že se za mnou budeš vracet každý rok.“
Podívala jsem se na něj. „To je vydírání.“
„Smlouva,“ opravil mě.
A tak jsme ji uzavřeli — bez papíru, bez pravidel. O pár vteřin později to už nebyla dohoda, ale pusa. A pak druhá. A pak už nebylo moc co řešit. Skončila jsem v jeho posteli. Očekávala jsem, že to skončí. Že se ke mně další den otočí zády. Místo toho stál před hotelem a čekal na mě, aby mě vytáhl na procházku.
„Muži se pro těch svých dvacet centimetrů zmocní jiných sto sedmdesáti,” řekla jsem, abych doplnila svá předešlá slova o tom, že jsou někteří muži čuňata.
„To je... překvapivě přesné, Molly,“ pousmál se. „Seš psycholožka? Učitelka psychologie?”
Povzdechla jsem si. „Jsem účetní.“
„To je úžasný.“ Jeho upřímnost mě na okamžik zaskočila.
Pak se zvedl vítr. Jeho klobouk se mu odlepil z hlavy a zmizel v moři.
„Tvůj klobouk!“
„To nevadí,“ mávl rukou.
Nevím, co mě to napadlo. Vběhla jsem do slané vody ještě v oblečení. Popadla jsem klobouk dřív, než ho odnesly vlny. Otočila jsem se — chtěla jsem se vítězně zasmát.

Místo toho jsem ztuhla.
Russell stál těsně u mě. V moři. V oblečení. Zatajila jsem dech. „Řekni mi něco, co jsi s nikým nikdy neřešil.“ Jeho oči na okamžik potemněly, jako by chtěl dělat něco jiného než si povídat. „Moje jméno není španělské.“
Pokrčila jsem rameny. „To bych asi sama neuhodla.“
„A ty?“ vrátil mi otázku. „Co jsi nikdy nikomu neřekla?“
Měla jsem říct cokoliv jiného.
Ale ticho mezi námi bylo zvláštně bezpečné.
„Před lety jsem přišla o sestru při autonehodě. A při operaci o možnost mít děti.“
Na chvíli se nic nestalo. Pak jen pomalu přikývl. „Nejsem plodnej,“ řekl klidně. „Měl jsem nehodu. Zbylo mi jen to, co se nepočítá.“ Tohle jsou ty chvíle, kdy se přestává mluvit.
A začne se dýchat jinak.
Moře bylo studené, ale nevnímali jsme ho. Jen jsme tam stáli, příliš blízko na to, aby to bylo nevinné, a příliš zranění na to, aby to byla hra. Pomilovali jsme se v moři. Klobouk někam odplul a mé srdce spolu s ním. A pak už mezi námi nebylo nic, co by šlo vrátit zpátky.
Zamilovala jsem se.
Ne rychle.
Ne lehce.
Ale nevratně. Do třiatřicetiletého barmana, který kouřil, sdílel se mnou nenávist k tyranům, mlčel správně a nesl si v sobě stejnou prázdnotu jako já. A to byl přesně ten problém. Letní lásky nejsou nebezpečné tím, že skončí. Ale tím, že dávají smysl v momentě, kdy by neměly.
Zamilovala jsem se.
A bylo to špatně.
Protože letní lásky nejsou stavěné na realitu, která pokračuje i po návratu domů.
Moje třicetiletá hlava to věděla.
Ale moje tělo to ignorovalo.
Ibiza se začala pomalu rozpadat na odpočítávání posledních dnů. A já je přestala počítat. S Russellem jsem trávila každý den. Od rána do noci, jako by mezi námi neexistovalo nic jiného než tenhle ostrov.

Každý večer jsem si volala s Monique. A poprvé v životě jsem jí neříkala příběh, ale něco, co se mi právě stalo skutečným. Poslední společnou noc se kvůli mně Russell porval. Měla jsem se cítit vyděšeně. Možná jsem si měla začít myslet, že i on sám je tyranem. Místo toho ve mně zůstal jen zvláštní tlak na hrudi — něco mezi šokem a tím zvláštním, nepatřičně příjemným klidem. Vyvedl mě z baru a nejdřív si mě jen rychle zkontroloval pohledem, dokud si nebyl jistý, že jsem v pořádku.
„Jsi v pořádku? Neměl jsem vůbec odcházet na záchod. Nenapadlo by mě, že se u tebe objeví nějakej vůl a nepochopí tvoje ne.“ Zarazil se, promnul si krk. „Když tě tak vidím... tak se vlastně ani nedivím. Jsi nádherná. A lidi jsou idioti.“
Rozhihňala jsem se. Jako puberťačka. Já jsem nádherná? Já? Třicetiletá účetní, která si od mládí barví vlasy na rudou barvu, má celulitidy za pět dalších žen a na palci jí roste křivý nehet? Já jsem nádherná? Pro Russella ano. Naposledy jsem s ním strávila noc. Byla to noc, která se neptala, co bude ráno. Jen tělo, dech a ticho mezi slovy, která jsme už ani nepotřebovali říkat.
Ráno jsem na sobě pořád cítila jeho blízkost — jako stopu, která nešla smýt spěchem, ani studenou vodou. A on se jen usmál, jako by přesně věděl, co ve mně zůstalo.
Na letišti jsem stála jako hlupák a pořád se otáčela. Hledala jsem ho v každém pohybu lidí, v každém kroku, který se přibližoval od haly. Čekala jsem, že doběhne. Že mě chytí za ruku, trochu se zasměje a řekne, že jsem blázen, jestli si myslím, že mě jen tak nechá odletět. Že mi řekne, ať neodlétám. Ať zůstanu.
Nedoběhl.
Vrátila jsem se do Londýna a zůstaly mi jen oči pro pláč. První týdny byly tiché. A pak už jen zvyk. Naučila jsem se znovu dýchat bez toho, abych u toho přemýšlela, kde je on. Nikdy jsme si nevyměnili kontakty. Možná proto to nebolelo pořád stejně. Jen občas. V náhodných chvílích, které se nedaly předvídat. Na Vánoce za mnou přiletěla Monique s Churchillem.
„Budeme čtyři!“ řekla mi hned ve dveřích. A pak se rozesmála, když viděla můj výraz. Byly to dobré Vánoce. A Nový rok ještě lepší.

Pak přišel červenec.
Seděla jsem nad svým starým počítačem a dívala se na obrazovku, která neodpovídala.
Kliknout.
Nekliknout.
Kliknout.
Nekliknout.
Vstala jsem od stolu. Ale v příští vteřině jsem už zase seděla. Prst na tlačítku: „Závazně objednat.“
Klik.
Letadlo.
Ibiza.
Stejný ostrov.
Stejný měsíc.
Skoro přesně rok od chvíle, kdy jsem odtud odjížděla s pocitem, že už se sem nikdy nevrátím. Ubytovala jsem se ve stejném hotelu. Tentokrát ne sama. Sdílela jsem luxusní apartmán s těhotnou Monique a veselým Churchillem.
„Cítíš se dobře?“ ptal se Churchill už asi po páté.
„Ano, zlato. Těhotné do letadla můžou. Už toho nech,“ usmála se Monique. Položila jsem tašku na lehátko a vydala se k baru. Pivo pro Chera. Limonáda pro Moni. Rum pro mě.
„Pořád červené vlasy.“
Ztuhla jsem. Pomalu jsem zvedla hlavu.
Russell. Nevypadal jinak. Jen... reálněji.
„Russelle,“ vydechla jsem.
Přikývl, jako by mě čekal. „Nenechala jsi mi na sebe kontakt.“ Krátce se odmlčel. „Tak jsem tě hledal.“
Zamračila jsem se. „To není možný.“
„Je.“ Pokrčil rameny a roztomile se uculil. „Zkoušel jsem obvolal všechna místa v Londýně, kde pracují účetní se jménem Molly Rich.”
Nevěřícně jsem se rozesmála. Tohle nedává smysl. A přesto stál přede mnou. Russell sáhl do kapsy, vytáhl krabičku cigaret... a bez jediného slova ji hodil do koše.

Zadržela jsem dech. Moje srdce se zachvělo.
„Jak dlouho tu zůstaneš?“ zeptal se.
„Zase dvanáct dní.“
Jenže tak se nestalo.
Dopiju druhého panáka rumu a dojdu si k baru pro další. Pod nohama mi proběhne vnučka Monique.
„Promiň, teto!“ křikne a zmizí za svým bratrem.
Usměju se a pomalu se posadím na stoličku. Už to není tak snadné jako dřív. Za barem stojí Russell. Vlasy má šedé. Vrásky kolem očí hlubší. A přesto — pořád je pořád stejný.
„Jednoho ruma, prosím.“
Podívá se na mě. Zase tím svým pohledem. Jako tenkrát.
Dnes je to dvacet sedm let, co jsme manželé. A pořád se na mě kouká jako na burana, když popíjím rum. Ale stejně se vždycky usměje.

Veronika Večeřová, 21 let

Tento rok to budou v srpnu už dva roky, co se snažím o vydání své knihy. Napsala jsem už přes dvacet knih a nyní čekám u dvou nakladatelství na verdikt ohledně jednoho z mých rukopisů. Psaní je pro mě víc než jen koníček — je to srdeční i životní záležitost. Tato příležitost k vydání povídky mě nakopla a s radostí jsem se ihned pustila do svého letního příběhu.