Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pootevřeným oknem do zahrady se mezi záclonami proplétalo vlahé sobotní ráno. Libor měl budík nastavený na půl sedmou. Rychle ho zatípnul a rozespalou Marcelu políbil na horké nahé rameno. „Ještě spinkej,“ zašeptal. „Já zajedu na ten nákup.“

„Máš seznam?“ zamumlala Marcela. Otevřela jedno oko a s potěšením zjistila, že si Libor vzal to nové tričko, které mu koupila. Tyrkysová barva mu šla k očím. „I ten do Baumaxu?“
„V telefonu,“ řekl už mezi dveřmi a zmizel. Zavrtala se do polštáře a přitáhla si Liborovu peřinu. Ještě chvíli v teple a jeho vůni. Ještě chvíli. Propadla se do spánku a vzbudila se až v devět.
Děti byly od pondělka na letním táboře a oni dva na sebe konečně měli dost času. Marcela si dnes udělá chvilku i na houbaření. Libora houbové řízky potěší. Když včera zahlédla sousedku, jak si to štráduje s plným košíkem hřibů z horního lesa, dostala nápad. Než se Libor vrátí z nákupů, stihne zaběhnout na Horku, jak hornímu lesu nade vsí říkali, a pár hříbků na řízečky během chvilky jistě najde.
Od pondělí se manžel snažil všemožně ji potěšit, teď je na čase mu to oplatit. Téměř začala manžela podezřívat, že bere něco na svou mužnou sílu. V noci neodolala a zeptala se ho.
Jen se jí vysmál: „Takový jsem přece odjakživa!“ A aby to dokázal, překulil si Marcelu na sebe a nepustil, dokud se mu s výkřikem nezhroutila do náruče. Pacholek jeden!
Pochybnost v ní ale nezaplašil, spíš naopak. Poslední tři roky stály v posteli za starou bačkoru. Inu, kdo by se divil. Liborovi ze všeho toho stresu, co má v práci, vyskočil tlak. Dostal léky a musel se šetřit. Ale najednou, během několika dnů… No, snad nic nebere, pomyslela si Marcela a odkopla peřinu.
V koupelně si opláchla obličej, vlasy ani nečesala, jen je stáhla do nedbalého ohonu a v rychlosti přečistila zuby. Mrkla na sebe do zrcadla nad umyvadlem a zamračila se. „Teda, nic moc, holka.“
Nahodila na sebe věci do lesa. Zelenou vyšisovanou košili, seprané džíny a pohodlné pohorky. Výhoda života na kraji vesnice. Taková úleva po těch letech bydlení ve městě, v nóbl čtvrti, kde i s odpadky do popelnice bylo třeba volit správný outfit. Libor, ten si tedy na módu potrpěl mnohem víc než Marcela. Dokonce i tady, ve vsi s dvaceti staveními, se na její vkus příliš fintil.
Marcela vplula do života na vesnici jako rybka do čisté vody. Zahodila lodičky a obula gumáky a pohorky. Svlékla kostýmky a libovala si ve volných košilích a pohodlných kalhotách, nejlépe na gumu. No a co? Vždyť ty špíčky na bocích se v tom docela dobře schovají. Pohodlí nade vše!
Na zápraží jejich domku ji přivítala stará fena. „Pojď, Bello, půjdeme ven,“ oslovila labradorku. Vzala z háčku vodítko a z police proutěný košík. Fena zavrtěla ohonem a stoupla si Marcele k noze tak, aby ji panička mohla připnout. Na rozcestí u zastávky se Bella chtěla vydat vlevo, jak byla zvyklá chodit. Do dolního lesa přes louku. Potok v dolním lese měla moc ráda, v tůni pod skalkou si zaplavala a pak se vyválela v trávě.
Ale panička zatáhla vpravo.
„Nahoře rostou hříbky, Bello. Musíme do kopce. Já vím, máš svůj věk. Ale půjdeme pomalu,“ usmála se na psa. Když se přiblížily k lesní cestě, Bellu z vodítka odepla. Sice to bylo tady na Horce zakázané, kvůli bažantnici, ale fena se jí beztak držela u nohy a neudělala jediný krok navíc.

…
Táňa si toho rána také přivstala. Mazlík přijede na smluvené místo už v půl osmé. Měla co dělat, aby se nachystala. Vzala činky a procvičila ruce. To první, co ochabuje, jsou paže, kladla jí na srdce trenérka z fitka. A pak hned břicho. Tak ještě sestavu na břišní svaly, pár squatů a na závěr prkno. Sprcha, umýt vlasy a poctivý celotělový peeling s kofeinem. Oholit vše, co na tělo bohyně nepatří. Studená voda na závěr a do prokrvené pokožky vetřít tělový krém s třpytkami. Nejlépe ti zvýrazní letní opálení. Nikdo neodolá doteku karamelově zlaté kůže. Tím spíše Mazlík. Na svůj věk je to docela divoch, uchichtla se.
Ještě vysušit vlasy. Bezoplachový kondicionér a vlasový parfém navrch. Pohlédla na sebe do zrcadla a usmála se. Perfektní! Lesklé světlé vlny volně poletovaly kolem obličeje.
„Miluju tě, kočko!“ řekla nahlas a poslala svému dokonalému obrazu vzdušný polibek. Poté vyplula z koupelny.
„Jedu do města na nákupy! Chceš něco?“ křikla na manžela, který si v garáži balil golfové hole na další nudný golfový turnaj. Na odpověď stejně nečekala. Nasedla do svého SUV a vyrazila z ulice.
…

V umývárně dětského letního tábora se těsně před rozbřeskem sešla Andrea a Alex, jedenáctiletá dvojčata, která se včera po prodloužené večerce rozhodla, že už toho mají po pěti dnech dost! Protože tenhle tábor je fakt blbej a už nehodlají dál snášet ten příšernej zvuk píšťalky hlavního vedoucího a nemožný děcka z města! Zkrátka, utečou zpátky domů.
„Říkal jsem ti přece, žádný věci s sebou!“ zamračil se Alex na Andreu, když si všiml jejího batůžku.
„Ty trdlo! Bez věcí budeme podezřelí,“ zakoulela očima Andrea a v zašlém špinavém zrcadle nad řadou umyvadel si prohlížela krvavý šrám na čele, památku na noční bojovku, kdy jí holka před ní pustila větev přímo do čela. To byla ta poslední kapka! Jak se může s takovou parádou ukázat před Patrikem? A vůbec, ani jí nenapsal! A to slíbil, že pošle dopis hned v pondělí ráno. A nic. Debilní tábor! Ani mobily tu nesměli mít s sebou. A ani u vedoucích! Ještě aby Patrikovi zatím popletla hlavu ta pihovatá mrcha z béčka!
„Takhle můžeme tvrdit, že jedeme z návštěvy od tety, nebo dědy. A že nám ujel autobus,“ pokračovala a sčesala si blonďatou ofinu přes krvavý pruh.
„Máš v tom aspoň něco k jídlu?“ nadhodil Alex.
„Co myslíš?“ Usmála se a vytáhla za batůžku sušenky a lahev vody.
Měli plán a znali trasu. Do okresního městečka je to z tábora sedm kilometrů přes les, pak kilometr k benzínové pumpě a tam už si někoho stopnou, aby je dovezl těch zbývajících pět kilometrů domů. Nebo prostě půjdou pěšky. Vedoucí po noční bojovce vyspávali a vykašlali se na hlídky. Taková příležitost už se nebude opakovat.
Alexovi se noční bojovka docela líbila, ale to by mu nesměli na krk hodit ta ubrečená mrňata. Copak je nějaká chůva? Chtěl si stezku odvahy lesem projít sám. Už mu brzy bude dvanáct! Ale i tuhle radost mu zkazili a to byla poslední kapka. Pryč odsud!
Vyplížili se za umývárnu, podlezli rezavý plot a vydali se borůvčím do kopce. Ranní rosa jim zmáčela tenisky. Když vyšli z lesa, ocitli se na kraji pole, které se svažovalo do údolí. Pod nimi se rozprostíralo město zahalené v bílém závoji. Nad mlžným oparem se tyčila zelená věž kostela. Namířili si to zkratkou kukuřičným polem přímo směrem k náměstí.
Za městem u benzínové pumpy narazili na povědomý žlutý traktor ze statku. Zarazili se. Řidič, pan Konvička, kterému u nich ve vsi nikdo neřekl jinak než Kondička, se zakousnul do šunkové bagety. Zůstal na dvojici příchozích civět. Zlatovlasá dvojčata od Holečkových znal v malé vesničce každý.
Z pusy mu trčel list salátu, když vyprsknul: „Kurňa, děcka, nemáte teď být někde jinde?“
Dvojčata synchronizovaně zavrtěla hlavou.
„Ale jo, někam vás vezli…“ přikyvoval si pan Konvička pro sebe, mračil se a snažil se vzpomenout, kam to bylo.
„Vaše máma přece říkala, že jedete na tábor,“ vykřikl vítězně. „Tak co děláte tady?“
„No, vždyť tam jsme už byli, v tom táboře,“ prohlásila Andrea.
„Ale teď už se zase vracíme!“ pohotově doplnil Alex.
„A potřebujeme trochu přiblížit domů, vezmete nás?“ uculila se Andrea tím úsměvem, který spolehlivě fungoval na tátu. Na mámu nikdy. Přidala pokus o koketní zamrkání a Konvička polknul poslední sousto bagety. Nakonec přikývnul.
„Hele, jen jestli nekecáte. Stejně vás vezmu. Ale vysadím vás u lesa nad vsí. Kdyby někdo ze statku viděl, že vozím děcka, tak budu mít průser!“
Vydrápali se do kabiny. Kondička se vyšvihnul nečekaně hbitě a motor traktoru zaburácel.
…

Na štěrkovém plácku u bývalé fabriky Mazlík zaparkoval své auto a přesedl k Táně. Vplížil se na zadní sedačku a přikrčil se, aby ho náhodou někdo neviděl. Sněhobílé SUV zamířilo k jejich oblíbenému místečku, do lesa. Na mýtinku u křížku. Táňa objela červeno-bílou lesní závoru a po sto metrech do prudkého kopce odbočila z lesácké asfaltky na vyježděnou cestu v jehličí. Hluboko v lese pod svahem zastavila, vystoupila, otevřela zadní dveře a s vyhrnutou sukní chvatně nasedla na svého Mazlíka. Přisála se k jeho rtům a rozepínala mu poklopec. Nemohla se dočkat, až opět ucítí jejich dokonalé splynutí.
„Jsi pro mě jako dělanej,“ šeptala mu do ucha a svíjela se v přívalech slasti. Mazlík jí dýchal na krk a cítil se blaženě a bezbranně. Ve chvíli, kdy je do své horké sametově černé náruče stáhla opojná smršť, se okna v autě zamlžila. Pak je vyvrhla zpátky na zadní sedačku. Srdce jim divoce bušila. Zůstali ještě dlouhou chvíli v těsném objetí. Udýchaní, rozechvělí a znovu okouzlení dokonalou souhrou jejich těl.
…

Marcela už měla plný košík a chystala se, že to s Bellou stočí lesní cestou k domovu. Těšila se, až se pustí se do obalování a smažení, když si všimla mezi stromy, tam u křížku, nějakého záblesku. Sluneční paprsky se odrážely od předního skla.
„Nějaký barbar, co si musí pro pár lišek do lesa autem!“ vykřikla pobouřená Marcela a rázně zamířila tím směrem. Chystala se to tomu barbarovi patřičně vytmavit. Nebo si možná jen vyfotí espézetku a nahlásí to měšťákům? Radši jo. Může to být nějaký pitomec a může mít flintu. Na vsi ji má každý.
Zastavila se, položila košík na zem a šátrala v zadních kapsách kalhot po mobilu. Ale to už se Bella, doposud úplně uťapkaná a unavená, s veselým štěkotem rozběhla k autu.
…

Na mýtinku u křížku se v tu chvíli blížily také dvě drobné postavy. Čím blíž byly k domovu, tím víc jim docházelo, že ten útěk asi nebyl nejlepší nápad. Že nejspíš budou mít průšvih.
„No a co? Tak budeme muset za trest sekat trávník nebo něco podobně výchovného,“ mudrovala Andrea. „Ale hlavně, že uvidím Patrika.“
Vtom zaslechli štěkot a zastavili se.
„To zní jako náš pes,“ pronesl Alex.
„Prosím tě, to nemůžeš poznat!“ obořila se na něho sestra.
„Podívej, Bella!“ ukazoval mezi stromy.
„No jo! Bello!“ zvolala Andrea a oba se za ní rozběhli.
Jenže nebyly to jen děti, kdo byl toho sobotního rána v průšvihu. Libor při zaštěkání psa na zadním sedadle ztuhnul. A zvadnul. „To zní jako náš pes!“
„Prosím tě, to přece nemůžeš poznat!“ zasyčela Táňa, naštvaná, že jim to někdo zkazil.
„Ale tady jsou psi kvůli bažantnici zakáza–“
Na dveře auta dopadly dvě zlaté tlapy a jeden černý čumák. Bella měla obrovskou radost. Můj páníček!
„Do prdele! Odře mi lak! Zažeň ho!“ zaječela Táňa.
„Nemůžu!“ Libor se s vyděšeným výrazem snažil nasoukat mezi sedadla.
„Cože?“
„To je Marcela!“ zaúpěl.
„Co ta tady dělá?“
„Co já vím? Sem ona nikdy nechodí! Tak už ze mě, sakra, slez!“ odstrčil Táňu. Praštila se do hlavy o sklo.
„Jau, debile!“
Otevřela dveře a uskočila před obrovským psem. Bella se na Libora radostně vrhla. Za jejím zlatavým hřbetem a vrtící se oháňkou rozeznal… ne jeden, ale tři známé obličeje. Zatmělo se mu před očima. Nemohl popadnout dech. Tepalo mu v hlavě, tepalo mu v hrudi. U srdce ucítil trhnutí. Náhle se bezvládně sesunul mezi sedačky, kde ho pohltila sametově černá náruč...

Nataša Richterová (51 let)
Praha je můj domov, Šumava útočiště a Plzeň místo, kde to všechno začalo. Píšu, učím a hledám příběhy. Jako lektorka v kurzech tvůrčího psaní Dany Emingerové i na blogu Povídky z kabelky, kde nechávám fantazii volně cestovat v čase i prostoru.

Jednu z těch cest jsem otiskla i do knihy Kuchařka z rybářské chaty, která spojuje recepty a zážitky z rybolovu v Norsku (Pointa, 2023).