Kultura21.cz

„Ty, tati,“ oslovil mě ze zadního sedadla syn Matěj, „je pravda, že se tu zjevují duchové ze hřbitova?“ „Proč se ptáš?“ odpověděl jsem otázkou a podíval se na něj do zpětného zrcátka. „Kluci včera v družině říkali.“
„Tak jim příště řekni, že jsi ducha dokonce i slyšel, když byly posledně v jídelně fazole.“ „Haha, no jo.“ Matěj se nervózně usmál a mně přišlo, že mu to jako vysvětlení úplně nestačilo. Navíc okolní hustá mlha situaci moc nepřidávala. Dneska ráno jsme nestíhali, spěchali a mně nezbylo, než jet do školy kratší cestou kolem malého hřbitova mezi Pístovicemi a Nemojany. Hřbitov stál na horizontu na vrcholu strmého kopce a silnice pak vedla přímo do lesa. V tomto úseku byla navíc nepříjemně úzká a často tudy projížděly plně naložené dřevařské náklaďáky. Počasí mě nemile překvapilo, protože kvůli mlze nebylo skoro vidět na krok a rychle se tu fakt jet nedalo. A to u nás doma svítilo sluníčko. Dnes přijedeme pozdě. Zase.

„Tati, pozor, duch!“
Synův výkřik mě vytrhl ze zamyšlení. Člověka přecházející silnici jsem uviděl na poslední chvíli a dupl na brzdu. Vážně nesl přes rameno lopatu? Než auto zastavilo, zmizel pod ním.
Ruce se mi třásly a nastupovala panika. Snažil jsem se napočítat do deseti, než něco udělám. Zapnul jsem výstražná světla a vystoupil z auta. Před autem nikdo neležel. Ani pod ním. Auto bylo navíc vpředu nepoškozené. Rozhlížel jsem se, ale nikde nikdo nebyl. Přímo přede mnou se mlha trochu rozestoupila, a bylo tak možné vidět polní cestu vedoucí ke hřbitovu. Belhal se po ní člověk a něco nesl přes rameno.
Je určitě v šoku, musím zjistit, jestli mu něco není. Nemohl jsem si dovolit, aby se mu to rozleželo a on mě potom nahlásil na policii, že jsem ujel z místa nehody a nechal ho někde zraněného. Nasedl jsem zpátky do auta, odbočil na polní cestu, řekl Matějovi, ať na mě počká v autě, a vydal se stíhat muže nebo ženu, kterého nebo kterou jsem přejel nebo nepřejel. Začínalo to být dost zamotané a děsivé zároveň. Měl jsem strach.
Rozběhl jsem se směrem ke hřbitovu. Člověk s lopatou se na chvíli zastavil u brány. Super, to je moje šance. Zavolal jsem na něj, aby se zastavil, ale nejspíš mě neslyšel, protože prošel branou dál. Neviděl jsem ho otevírat, jako by prošel skrz! Doběhl jsem k ní a zjistil, že je zamčená. V tomhle bodě jsem byl rozhodnutý, že se vrátím do auta, ale skrz bránu jsem zahlédl ležet lopatu vedle vykopaného hrobu. To mi ještě chybělo, aby ten někdo do té díry spadl.
Na místě jsem díky bohu zjistil, že v jámě nikdo neleží. Raději bych přeskočil popis lezení přes bránu. Roztržená kapsa u bundy mluví sama za sebe. Podíval jsem se, komu patří tohle čerstvé místo posledního odpočinku, a zůstal stát jako solný sloup. Na náhrobku bylo mé jméno. Správné datum narození a dnešní datum úmrtí.
Neměl jsem ponětí, co to znamená. Je to vtip? Ale kdo by si s tím dal takovou práci? Někdo z firmy? Sotva, tam jsme byli samí suší kravaťáci. Znovu jsem se podíval do vykopané díry. A tentokrát jako by nabízela vysvětlení. Stačilo se jen přiblížit. Jen o kousek. Temnota na dně byla najednou tak lákavá.
“Tati, vrať se!”
Zjistil jsem, že klečím u hrobu a natahuju ruku směrem dovnitř. Zprudka jsem vstal, otočil se a vydal se zpátky k bráně. To by stačilo.
V tu chvíli mě nějaká síla chytila za kotníky, podrazila mi nohy a já dopadl obličejem přímo na zem. V mrákotách jsem cítil, jak mě to stahuje dovnitř, do prázdnoty. Než jsem si uvědomil, co se děje, ležel jsem na dně hrobu.
Jak jsem tam ležel a díval se vzhůru, objevila se nade mnou nezřetelná postava. Matěj, ulevilo se mi. A v tu chvíli mi na obličej dopadla hlína. A za chvíli další. S hrůzou jsem si uvědomil, že postava v ruce drží lopatu a zahazuje hrob. Chtěl jsem křičet a řvát, že jsem živý, ale měl jsem pusu plnou hlíny. Za chvíli už mě zemina zakryla celého. S každou další lopatou hlíny jsem na hrudi cítil větší a větší tíhu.
Už jsem to chtěl vzdát a propadnout se hlouběji do temnoty. Vždyť to bude tak příjemné, nic necítit. Něco mi v tom ale bránilo. Něco slabého mě ještě drželo a nechtělo pustit. Jako když se zachytíte cípem svetru o hřebík v plotě a na malou chvíli se nemůžete pohnout, než se vlna potrhá a jdete dál. A já chtěl jít.
“Tati, vrať se!”
To něco, předtím tak slabého, bylo najednou silnější. Chtěl jsem bojovat. Rukama jsem se pomalu začal prohrabávat hlínou vzhůru. Šlo to těžko a každý pohyb bolel, ale cítil jsem, že tlak hlíny povoluje. A pak jsem uviděl tenký pramínek světla, ucítil zase tu tíhu na hrudi a uslyšel nesourodou změť hlasů a pláč, přicházející z velké dálky.
“Tati, prosím, vrať se!”
Hlasy byly najednou blíž.
“Ustupte, nabíjím!”
Projela mnou ostrá bolest.
A hlasy byly ještě blíž.
“Mám puls!”
“Tati,” plakal někde blízko u mě můj synáček.
“Matěji,” zašeptal jsem, “já tě celou dobu slyšel.”
Ještě to chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, kde vůbec jsem, ale co se stalo, jsem si nepamatoval.
“Ten chlap s lopatou mi najednou vlezl do cesty a já to strhnul do protisměru.” Tohle mě probralo úplně. Snažil jsem se posadit a podívat se, kdo to řekl, ale měl jsem zlomenou snad každou kost v těle.
“Ležte pane!” přikázal mi někdo. Otočil jsem hlavu. Byl to záchranář.
“Probral se?” reagoval někdo. Policista.
“Má u sebe doklady?” zeptal se.
Rukou jsem ukázal na kapsu bundy, ale tam byla jen díra.

Zdroj foto: Pixabay

Lukáš Bozděch

Autorem této povídky je Lukáš Bozděch, který sám o sobě říká: 

„Jmenuji se Lukáš Bozděch a bydlím ve Vyškově. Rád čtu a vařím. A když poslouchám audioknihy, můžu dělat obojí dohromady. Živím se testováním bankovních aplikací. K psaní se většinou dostanu až pozdě večer, proto jsem toho zatím moc nenapsal. Dřív totiž usnu..."