Kultura21.cz

   Před osmi měsíci jsem potkala svou múzu. Vzdálenou. Časem i místem… vším čím vzdálená být může… prožila jsem s ní několik minulých životů… (vnímám je prostřednictvím útržků děje, obrazů, její nezapomenutelné vůně, je to ta nejčistší duše, nejvznešenější a nejpokornější bytost, kterou jsem kdy potkala… Mám prozradit kým je v současném životě? Ještě ne, teď ne. Máme času dost…

   Svou bytostí, jejím hlasem, vzezřením, duchovnem a bytím sama sebou ve mně vzkřísila mou tvořivost, mou chuť žít… postupně den po dni jsem se vyklubala ze své ulity všedních dnů, které se podobaly jako vejce vejci. Stala jsem se sama sebou. Píšu jí… na její webové stránky, které čtou jen její správci. Ona ne… (řekla by: nebylo by spravedlivé odpovědět jen někomu…) chápu to, trochu ji znám … tak jí den po dni sděluji své pokroky, posílám básně, citáty, fotky, zážitky, kousky svého života… ona je nečte… ale… pokud máte tvořit a sdílet s láskou… podmínka čekat odpověď je zapovězena… tak píšu do schránky bohyně hudby a žiju dál… ano, je zpěvačkou… veřejně známá osobnost…jistě, bylo by vhodnější být sama sebou prostřednictvím někoho hmatatelnějšího… ale osud…no, znáte osud… stalo se a já se rozhodla po velmi dlouhém váhání jet za ní… na její koncert… do Itálie… je totiž Italka… nemám strach…vezu s sebou několik deviz… odhodlání, svý modrý oči (prý každý Ital se v nich do minuty utopí) a rady svého mentálního kouče (je k nezaplacení)…

   Jsem v cíli svého putování. Osmá ranní a čerstvá vůně kávy mě na chvíli dává zapomenout na všudypřítomnou vůni mimosy… její vůni…(uklidňuji se znalostmi z botaniky, mimosa kvete začátkem března, je zdejším poslem jara, ale teď je léto)…Nechávám si své skromné zavazadlo v kavárně, (modrý čip očí pro splněná přání funguje). Pro méně dobrodružné dopoledne a zabránění nástupu melancholie, romantického rozpoložení či večerní koncertní nedočkavosti si ordinuji návštěvu a poklidné focení kostelů, hřbitovů a soch andělů… kouč by mě pochválil, začínám být ve flow… malý barokní kostelík mi otevírá svou náruč… usedám do lavice a zavírám oči… slyším vzdálený zvuk zvonů, do kterého se vloudí její tklivá píseň L´oceano di silenzio (Oceán ticha... čas plyne pomalu,v jiných zákonech, v jiné dimenzi, a já sestupuji do vždy klidného oceánu ticha)… zvládám to… chválím se… vycházím ven a fotím malou holčičku s velkou zmrzlinou… objevuji fontánu… povedl se dost dobrý snímek… voda skrápí antickou bohyni a mé myšlenky i přes přísný zákaz utekly k té nejkrásnější ženě na světě, k soše Michelangelovy Piety ve Vatikánu… k čisté kráse… může být něco víc oduševnělejšího, vznešenějšího, před čím by se člověk sklonil? Bože ano… může… Pieta je až ta druhá…

   Dobře, pro dnešek si zakazuji kostely, anděly a na hřbitov ani nepomyslím (anděl, kam se podíváš)… budu rozumná… dám si kafe, to mě uklidní… dávám si malé náprstkové espresso, dívám se do zeleně a přemýšlím, jak tyhle tři loky můžou Italy uspokojit… je mi dobře… chválím se… jako další postup volím jít kam mě nohy zanesou, bez předchozího varování… jdu cestou necestou, fotím a je mi stále dobře… cesta mi začíná být povědomá… jako bych tudy kráčela tisíckrát… odbočím do malé uličky, která se najednou rozšiřuje a já seshora zírám na antický amfiteátr… nedýchám… poprvé se očima dotýkám antiky… a v duchu slyším vzdálený hlas… hlas bohyně… podobný jako v Monteverdiho Nářku nymfy… naprosto ohromena spěchám dolů k hlavní bráně… dobře, stalo se, náhody neexistují… třeba budu mít štěstí a bude tam nějaký hlídač, zkusím nabídnout své modré oči jako úplatek za krátké vpuštění dovnitř… budu se sama dotýkat dávných věků beze spěchu… vrátný nebyl dobrý plavec, začal se topit po prvních pár minutách… začínám si zvykat, že nebesky modrá je zdejším vstupním kódem téměř ke všem dveřím… pomalu se nadechuji, dotýkám se nádhery, fotím a uvědomuji si, že za pár hodin tady spatřím ji, uslyším její hlas… ano, proto jsem přijela… jen na koncert a pak zase hajdy domů… domů… je to vlastně domů, chci se vrátit? S hrůzou si uvědomuji, že se tady, několik set km daleko cítím „jako doma“… sama sebou… beze strachu co bude dál…italsky se domluvím … fotit a psát mohu i tady… chuť, odhodlání a modrý oči by byly… zasměju se tomu, ale přitom mi to moc k smíchu nepřipadá… jako by se vkrádala potajnu nějaká myšlenka toho co se má stát… uvědomuji si, že objímám sochu nějaké bohyně, mimochodem, velmi krásné a že opět zírám někam do mimoprostoru… milování s antikou není tak špatné… najednou se s pocitem, že mě někdo bedlivě pozoruje, otáčím… spatřuji tu nejkrásnější ženu na světě (Michelangelo měl počkat)… měla zřejmě podobný nápad jako já, že na rande s amfiteátrem přijde trochu dřív… ano, je to ona… má bohyně, tentokrát v živém provedení… teprve teď skutečně zažívám, co je to nedýchat, zapomínám veškerá italská slova a z očí mi tečou první slzy… kouč by vzal brokovnici a na místě mě zastřelil… nejraději bych udělala sama sobě to samé… opouštím náruč jedné bohyně a jsem na cestě k té druhé, snažím se usmívat a v očích mám otazník… pokud je to spřízněná duše, se kterou se znám tisíciletí, pochopí? Hlas umisťuje do své obvyklé hloubky, ze které se podlamují kolena, a já zjišťuji, že kromě dýchání se dá obejít i bez tlukotu srdce… „Vítám tě v Itálii… jaká byla cesta?“ Moc mi nepomohla, jak sakra ví, kdo jsem a že mám přijet, když nečte žádné zprávy… Panebože, ona je četla… panebože, ona snad četla úplně všechno… musím zabojovat, tenhle nečekaný souboj musím vyhrát… resetuji… naskakují mě první italská slova… poděkuji za přivítání… objala bych jí… smí se to? Italové to dělají… vidím ohníčky v jejích očích… obě dvě se dotkneme ve stejný okamžik… v jejím objetí a slabé vůni mimosy si uvědomím, že čas neplyne, zastavil se… kdysi dávno, před naším letopočtem…v jednom jižním letovisku bohatých Římanů… jedna z nás byla persona non grata… která musela tu druhou opustit? Ještě stačilo dozrát víno na vinicích, než přišla zkáza… prý město hříchu… no, trochu za hranou to bylo, ale co tenkrát nebylo? Vracím se do současnosti… stále jsme v objetí… co jí asi letí hlavou? Panebože, v očích má spoustu odpovědí, něco se jí vybavilo? Stává se, že v mé přítomnosti si spřízněná duše začne kousek po kousíčku vybavovat útržky vzpomínek… ale ona? Ta co v rozhovorech uvádí, že život je jen jeden? Pomalu se pouštíme z objetí. Opět mám v očích otazník… Reaguje… „Nepotkáváme se poprvé, že… cítím to… je to uvnitř mě… jako něco co znám už dávno… jen jsem na to zapomněla“… otáčí se a dívá se do dálky… „máš stejný oči… a duši“… nejraději bych ji znovu objala… svými slovy ještě víc zkrásněla… vypadá jako skutečná Pieta z pravého carrarského mramoru… naskakuje mě celý italský slovník včetně hovorových výrazů, má blíženecká dušička se trochu otřepe a začne jí vyprávět příběh o ní, o múze, která mně pomohla povstat z popela jako bájný Fénix… začít psát, oprášit básnění… začít fotit… tvořit… tentokrát tečou slzy jí… bohyni hudby, krásy a poezie… na závěr jí recituji svou báseň, kterou jsem jí ještě neposlala… „To pro tvou krásu se andělé odívají do bílé…jsi láskou i smutkem, jsi slzou i úsměvem, jsi vším, pro co lze žít…“ nastává moment splynutí dvou krásných duší… bod zlomu… napořád… vyhrávám souboj na soupeřovo území… (kouč by mě pochválil… slyším jeho slova: vždycky miř na Měsíc, maximálně skončíš mezi hvězdami…)

   V hlavě mi zní Verdiho nejslavnější operní sbor: Va pensiero… sull´ali dorate, va, ti posa sui clivi, sui colli, ove olezzano tepide e molli, l´aure dolci del suolo natal! (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech, vznes se, zastav se v každém údolí a na každém kopci, kde vane jemný svěží vánek a voní vůně rodné země…), hrdě kráčím městečkem do kavárny pro své věci… Bohyně má před koncertem zkoušku s klavíristou… mám pocit, že mám křídla, no, andělské oči by už byly, křídla beru, budou se hodit… v parčíku pod přísnými pohledy božstva s trojzubcem (asi Neptun) kvetou bílé květy… neváhám… (pokud váháš, zda máš něco udělat, udělej to, prosit za odpuštění můžeš vždy, říká kouč…) no, asi se to nevztahuje na tuhle situaci, ale trhám a je mi dobře… i u krádeže květin zasvěcených božstvu… Nevím, asi bych měla vyřešit, kde budu dnes spát… i když… musím dnes spát? Pokud emocionálně prožiju a přežiju koncert a nebudu v bezvědomí, spánek odložím na jindy… netušila jsem, že se umím tak rychle a efektivně rozhodnout… pochválila jsem se…

   Při první písni se dostávám do stavu lehčího až středně těžkého bezvědomí a stavu beztíže… předpokládala jsem to a nemýlila se… Písně střídá její přednes poezie… stále jsem v kómatu, asi se u mě střídají roční období… právě nastává můj milovaný podzim, babí léto, když bohyně hudby schází ze schodů z pódia, jde ke mně, bere mě za ruku a oznamuje antickému hledišti, že je jejím přáním můj přednes básně… mám pocit, že nerozumím, i když jsem rozuměla až moc dobře… stojím na pódiu, přede mnou ztichlé hlediště… (slyším kouče: to dáš)… beru mikrofon a tou nejsladší italštinou plynou slova o ní, její vznešenosti, jedinečnosti a nekonečnosti… najednou je úplné ticho… dnes už podruhé nedýchám… hlediště vstává, jeden po druhém a potichu, komorně tleskají… panebože standing ovation… pro mě… otáčím se na ní… uklání se… poklona pro mě… poklonu jí vracím… bez ní by nebyla báseň, nebyla bych já… (já básník, tvořitel, spisovatel, fotograf…) publikum začíná šílet… pravá italská vášeň… už dýchám… je mi dobře…

   O přestávce na mě upře ty svý hnědý oči se zelenýma plamínkama… potutelně se usměje a něco mi podává… klíče od auta… se slovy: „zelené Audi před vchodem, jestli chceš, dej si tam věci“…

   Na mé straně slova opět došla, remizuje… ale mohu? Nic jiného jsem si nepřála ani v tom nejšílenějším snu … nerozebírám to… (nevíš-li, udělej to…) budeš ji moct prosit za odpuštění, to ti půjde dobře (trochu ironie není na škodu…) jdu k autu, dívám se na hvězdy, usmívám se, dnes večer skončím mezi vámi…

   Rozhodnutí, kterého nebudu nikdy litovat? Otáčím se, antické sochy u vchodu se potutelně usmívají… Že by věděly víc než já?

   Koncert byl neskutečně lahůdkový, jako pravé italské tiramisu s náprstkem espressa… čistý soulad hudby a poezie…nelituji… zážitek na celý život…

Je půlnoc. Nastupujeme do auta… odjíždíme směr sever… k ní…odjíždíme domů…

O autorce:

Marta Brabcová (*1968)

je povoláním poradce na úřadu (přáním být spisovatel a fotograf na volné noze a přitom uživit sebe a svůj malý byt), občas píše básně. Napsat povídku jí vnukla naše soutěž a její opravdová múza. Kdysi (neví, jestli to nebylo už v minulém životě) jí vyšla v časopise Ty a já básnička... pak už se prý snažila chodit nohama pevně po zemi a to, dle jejích slov, k bohémskému životu spisovatele nebo tvůrce čehokoliv moc nepřispívá... Teď si na chvíli dovolila být sama sebou, protože NECHCE chodit nohama pevně po zemi... a z toho právě vzniklo její dílko Dotek antiky...

Martu baví a neunaví: příroda, toulání, pěší chůze, focení, svoboda, volnost, Santiniho baroko, opera, když nic nemusí...Je Blíženec s ascendentem ve Lvu... a jejím tajným přáním je cestovat s Herculem Poirotem v Orient expresu... protože je fakt dobrej :-)

Foto: Marta Brabcová