Kultura21.cz

Sotva mohl dědeček tušit, že za pár hodin z něj bude celebrita.

Zatím se skoro nerušeně oblékal do nedělního, aby se vydal na hřbitov s kyticí k narozeninám své matce. Babička jako vždy odmítla jít s ním, protože té staré megeře nemohla přijít na jméno. Už brzy jí na jméno nebude moct „přijít“ ani nikdo jiný, ale pšššt, nepředbíhejme události.

Babička hudrovala, že si dědeček nevezme čepici, přestože rána jsou ještě chladná, teď v květnu.
„Před kým myslíš, že tam budeš dělat parádu, v 7 ráno? A vrať sa co nejdřív, ať poklidíš slépky a králíky.“
Dědeček zabručel v odpověď a vydal se za vesnici. Z dálky viděl správce, jak právě odemyká vchod na hřbitov. Když přišel k bráně, měl takový divný pocit, že tam něco není jak má být. Na duchy moc nevěřil a už bylo po sedmé ranní, to už by tam stejně neměli být.
Vešel tedy a pustil se cik cak mezi hroby až ke skromnému hrobečku jeho máti.
Cestou měl dojem, jakoby viděl rozmazaně. Protíral si oči a přičítal to své nespavosti. Když ale přišel před náhrobek, tak ho málem trefilo. Štípl se, znova si protřel oči a kapesníčkem očistil brýle. Ale bylo to tam stále. Dvě černé šmouhy – jedna přes jméno a druhá přes data narození a úmrtí.
Dědeček uskočil a jen co mu hlavou začalo běžet něco o vandalech, všiml si, že stejné šmouhy jsou všude po okolních hrobech. To ho trochu uklidnilo, protože na zlomek sekundy se mu před očima mihl i obraz babičky, jak večer spěchá od sousedky na hřbitov, aby začmárala hrob té staré čarodějnice, jak tchýni obvykle častovala. Pobaveně se uchechtl nad tou představou. Ale bylo mu jasné, že všechny hroby by babička nezamazala. Konec konců, ona na duchy věřila víc jak on.

Napadlo ho zavolat na policii, ale když prohledal všechny kapsy, zjistil, že mobil nechal doma na kredenci. Takže spěšně napumpoval vodu ze studny do vázy, vložil kytici narcisů a tulipánů dovnitř a spěchal zpátky k hrobu. Políbil ukazováček a prostředníček, přitiskl je na tvář ženy na obrázku nad šmouhami a vydal se co možná nejrychleji k domovu.
Cestou špekuloval, kdo to tak mohl udělat a proč. V jejich vesnici už tolik stálých obyvatel nebylo a všechny znal osobně. Že by nějaký z těch luftáků, co zdědili chalupu a jezdí sem tak akorát sekat trávu a grilovat?
„Milko, honem, mobil!“ volal už ode dveří, kde si zouval boty.
Babička překvapeně přiběhla. „Co sa stalo?“
„Mosím zavolat na policiju, nebo kdosi začerníl všecka jména a data na hrobech. Nejaký vandal.“
Babička ale byla u mobilu dříve a schovala si ho za záda. „Počkaj, dědku bláznivá. Pokaď je to tak jak říkáš, tak prvá mosíme zavolat do televize. Šak to tam pořád dávajů, že esli máme něco zajímavého v okolí, máme sa jim ozvat. Poznamenala jsem si to číslo do kalendářu, počkaj, najdu ho.“ Babička chvilku listovala a děda zatím zapnul televizi. Třeba bude mít štěstí a číslo tam zrovna budou říkat.
Místo toho mu ale málem vypadly oči z důlku. V krátkém sestřihu zpráv zrovna říkali, že nějaký vandal nebo snad i neznámá síla má na svědomí začerněné náhrobky všude po republice.
Babička zklamaně zaklapla kalendář na dnešní datum, protože bylo zřejmé, že je někdo předběhl a že to navíc není nějaká místní senzace, ale že to mají všude.
Moderátorka CNN Prima News si přitiskla ruku na ucho a vzápětí říká: „Zrovna jsem dostala zprávu, že tyto záhadné šmouhy jsou i všude jinde po světě. To je neuvěřitelné. Budeme vás dále informovat o této události během dne.“

Takovou událost opravdu nikdo nečekal. Bylo znát, že novináři už pomalu ztratili schopnost informovat o čemkoliv jiném než o koronaviru. Tohle byla ale vážně senzace, a tak rychle naskočili zpátky do sedla. Televize tak jela celý den i u lidí, co už ji raději ani nezapínali. Lidé se srocovali u hřbitovů po celé zemi a chodili se dívat na tu senzaci. Marně se ministr zdravotnictví a hlavní hygienička snažili o připomínání rozestupů mezi lidmi.
Dědeček Josef s babičkou Jarmilou se ještě ten den odpoledne vydali na hřbitov spolu znova, aby i babička na vlastní oči viděla, co se stalo. Její rodiče byli pohřbení ve vzdáleném městě, kam se na stáří odstěhovali. Kontrolovat jejich hrob ale bylo zbytečné. Šmouhy byly prostě všude.
Babička sice nebyla klasická vesnická drbna, co nenechá na nikom nit suchou. Ale to se ví, že si ráda dala s ženskýma domácí vínečko. Ten den by to ale její játra asi nerozdýchala, dát si takhle se všemi. Připadala si jako v úlu. Sousedky se rojily. Chodily tam a zase zpátky a k večeru se všechny sešly na návsi, aby probraly co každá během dne zjistila.
No nic víc, než co říkali v televizi a než bylo možno na vlastní oči vidět na hřbitově, je stejně nenapadlo. Ale večerní zprávy po sedmé celou událost ještě více zamotaly.
Moderátor se sice pochichtával, když zprávu četl, ale scénář je scénář. Nastalo nové rojení na návsi ještě před osmou, protože jak řekl pochichtávající se moderátor u babičky s dědou doma, tak i ostatní kanály zopakovaly, že se možná jedná o paranormální jev.

Ozval se totiž nějaký místně vážený muž z Walesu, který zavolal do BBC, že u nich ve vesnici mají letité spolehlivé médium. Je jím asi šedesátiletá žena, která zjistila, že za těmi šmouhami stojí spiknutí duchů nebo prostě astrální svět.
Už se začalo pomalu stmívat, když si babky na návsi dosdělovaly, která z nich už viděla ducha, a že kostelník říkal, že na hřbitově straší. A pak všechny možné historky na to téma.
V televizi probírali i jak nejlépe hroby očistit i když nikdo nevěděl, čím přesně jsou začerněné. Po zážitku s Karlovým mostem ale má Česká republika náskok a parní wapky teď budou velmi vytížená služba. Asi málokdo si nějakou koupí kvůli hrobu sám.
Ve vládě je to ale samý podnikavec, a tak je jasné, že do dvou dnů se objeví stádo bílých koní s arzenálem wapek.

Když babička konečně přišla domů, měla už v hlavě plán.
„Ty Jožo, tak mě napadlo, že bys mohl dneska v noci číhat pod šeříkem v rohu hřbitova. Co když sa tam ještě něco bude dít? Ty stejnak toho v noci moc nenaspíš.“
„A co já jsem, nejaký detektív nebo co?“ zlobil se dědeček. „Šak tam akorát tak zcepením zimou. A co když mi ten fantóm či co to je, neco udělá?“
„Ale kuš, šak ty na duchy nevěříš, jsi vždycky říkal.“
„No ale teď je všecko jináč přece. Teď už na ně věří asi všeci, ne? Šak není možná, aby nejaká super tajná celosvětová vandalská organizace to začerníla přes noc.“
„Ty jsi mi ale hrdina. Šak dovnitř tě nikdo nežene. Stejnak je přes noc zamčeno. Budeš zvenčí a budeš sa dalekohledem dívat mezi dírama v těch kachlích dovnitř.“
„A co z toho budu mít, mi řekni?“
„No co co? Přece když tam něco uvidíš, tak budem první, kdo zavolá do televize. Třeba aj v noci hned.“
Dědeček nespokojeně zamručel a šel se uklidit a uklidnit na záchod.

Tam ho babička rušit nebude. Bylo to takové jeho soukromé kontemplační místo. Měli totiž ještě jeden starý záchod na verandě, kdyby náhodou babička potřebovala.
Tak si tak sedí a přemýšlí, že to není až tak špatný nápad. A že to vlastně bude dobrodružné. Tak jak když jako malý četl první Foglarovky, co vycházely. Vždycky toužil zažít něco jako ti kluci v nich. Ale jeho přehnaně starostlivá matka ho nikam v noci nebo na víkend nepustila a v patnácti potkal babičku, která převzala štafetu po matce. Chudák dědeček si tak za život dobrodružství moc neužil. Nejvíc vzrušení zažil, když jim asi dvacet let zpátky rozvodněný potok vyplavil chlívek. Vystrašená prasata se snažila dostat ven a pár ztrouchnivělých prken jejich nápor nevydrželo. A tak půl dne naháněl prasata po vesnici. Voda jak rychle přišla, tak i opadla, takže prasata mohla hned zpátky do chlívku, který mezitím soused na babiččinu prosbu vyspravil, jak děda létal kolem chalup a naháněl ta růžová podsaditá ukvičená torpéda.

Jak tak uvažoval, došlo mu, že to je možná jeho životní šance na dobrodružství. Že taková už ho znovu těžko potká. Dokonce sama babička ho ke hřbitovu vysílá na číhanou. Dříve úplně absurdní představa. Vždycky se bála, že se nachladí, chytne boreliózu nebo aspoň úpal. A teď má možná kdovíkolik hodin strávit sám v noci pod šeříkovým keřem.
Jak si to tak přemílal v hlavě, zjistil, že neví, jestli se víc bojí nebo těší. Bylo ale jasné, že tuhle příležitost si ujít nenechá. Spláchl demonstrativně záchod, aby to nevypadalo, že tam jen přemýšlel. Když přišel do kuchyně, babička už mu nachystala do krabičky pár kousků koláče a do termosky mu udělal horký čaj.
Vzpomněl si, že má ještě někde asi 15 let starou videokameru, kterou si pořídili s babičkou, když jeli na zájezd k moři. Tehdy ji skoro nepoužili, protože babička v jednom kuse trnula, že se namočí a zničí. To by na hřbitově snad hrozit nemělo, takže by kamera konečně mohla být užitečná. Překontroloval pásek, vyměnil baterky.
Babička mezitím do krosny nachystala deku, polštářek s igelitem na sezení, přidala občerstvení, kameru a čelovku.
Dobrodružství mohlo započít.

Kolem desáté hodiny byl u hřbitova. Obhlídl situaci, jestli ho nikdo nevidí. Všichni ale podle blikajících světel za okny byli přilepení u televizních obrazovek a čekali na další zprávy o hřbitovním fantomu. Dědeček si pomyslel, že je vlastně zvláštní, že nikoho nenapadlo to, co babičku. Tedy jít číhat na hřbitov osobně. Přece je fakt, že tady má větší šanci se něčeho dopátrat než u televizní obrazovky, která opakuje to samé dokolečka dokola.
V těchto úvahách došel až na babičkou plánovaný roh hřbitova pod keř. Pečlivě položil na zem nejprve igelit, na něj krosnu a z ní vytáhl polštář. Nesedělo se mu ale nijak pohodlně a brzy mu začaly dřevěnět různé části těla. Na chvíli si stoupl a ujedl z krabičky asi půlku koláčových zásob. Stále sledoval hodinky, ale přestal, když zjistil, že čím častěji se na ně dívá, tím pomaleji se půlnoc blíží.
Přestože byl navlečený do tlusté zimní bundy a pod kalhotami měl podvlékačky, začala mu po hodině sezení být trochu zima, jak se nehýbal. Napil se proto trochu horkého čaje a řekl si, že obejde dvě tři kolečka okolo hřbitovní zdi, protože jinak by mu nohy zdřevěněly dočista. A něco mu říkalo, že pohádky a pověsti nelžou, a že tudíž nějaké rejdy paranormálních sil může očekávat až s úderem dvanácté.

Jak se tak plížil okolo zdi, připadal si trochu jako Vinnetou a Old Shatterhand, jak se v noci plížili do nepřátelského tábora. V ruce svíral hůl, ale bylo mu jasné, že proti duchům holí moc nezmůže. První dvě kolečka obešel ještě v hrdém a odvážném naladění. U brány zkontroloval hodinky - 11:40. Polil ho studený pot, už se to blíží. Řekl si, že nebude riskovat, že někde zakopne nebo něco propásne a posledních 20 minut raději stráví na své základně pod šeříkem. Další čaj už pro jistotu nepil, aby se mu nechtělo na záchod v tu nejméně vhodnou chvíli.
Vytáhl z krosny videokameru. Dal si popruh okolo krku a číhal. Klečel na polštáři jako v kostele a mžoural skrze kruhové otvory ve zdi. Přikrčil se, pohlédl na hodinky a jejich osvětlený displej mu prozradil, že zbývá posledních pět minut do půlnoci. V duchu odpočítával vteřiny. Bim, bam, ozval se kostelní zvon. A je to tady. Zmáčkl červené tlačítko REC a díval se dál jen skrze objektiv. Napřed skoro nic neviděl, protože jeho kamera samozřejmě neměla infra vidění. Ale za pár vteřin si všiml světýlek, která kroužila kolem hrobů a přeskakovala z jednoho na druhý. No teda!
Dědeček vzrušením skoro nedýchal. Přemýšlel, jestli nemá zkusit vylézt na zeď, aby měl lepší záběr. Ale čert ví, co je to za světýlka, radši zůstane kde je. Jak se náhle světýlka objevila, tak i zmizela. Celý jev trval snad jen pár minut. Což bylo asi štěstí, jinak by dědeček trpěl nedostatkem kyslíku.

Co tam ta světýlka asi dělala? Budou hroby zase nějak jinak počmárané než včera? Nezbývá než počkat na ráno, až bude brána na hřbitov zase otevřená a prozkoumat následky půlnočního světelného jevu. Dědeček vyčkal ještě do půl jedné, jestli se náhodou rej světýlek nevrátí, ale nic se nedělo. Není blázen, aby čekal do rána pod keřem, a tak zabalil veškeré vybavení do krosny a zamířil k domovu.
Jen co babička zaslechla klíč v zámku, vyskočila z křesla jako mladice a hnala se ke dveřím. Přestože měla čekání v obýváku přece jen pohodlnější než její muž, na trní seděla také.
„Tož jak, Jožo?“ šeptala nedočkavě.
„No byli tam, mám je natočené, měla si pravdu, Milko“.
Dědeček měl v plánu si jít lehnout, aby aspoň něco naspal, než brzy zrána zase vyrazí na hřbitov. Ale babička chtěla slyšet všechno co viděl a probírala to horem dolem, že už začal mít pochybnosti, jestli vůbec půjde spát. Když prastaré kyvadlové hodiny v síni odbyly dvě hodiny, přece jen babička usoudila, že raději půjdou do postele, i když jen na necelé čtyři hodiny.

Ráno o šesté ve zprávách hlásili, že ono médium z Walesu nevydrželo nápor pozornosti médií a psychicky se zhroutilo. Což je vlastně trochu ironická hříčka – média uhnala médium. Vznikl tím také prostor pro další spekulace. Například jestli nešlo o cílený útok ze strany tajné služby.
Jelikož ale naše tajné služby nejsou tak výkonné, že by snad dědečkovi mohly něco provést, v klidu se nasnídal. Jakmile snědl rohlík s máslem a dal si bílou kávou k tomu, oblékl se už trochu víc nalehko než v noci. Vzal si jen malý batůžek na kameru, aby cestou nikdo neviděl, že ji nese s sebou.
Snažil se tvářit jako na ranní procházce a modlil se, aby nikoho nepotkal, dokud nebude mít natočený výsledek nočních úkazů. Babička už měla číslo do televize přichystané.
Když prošel branou, okamžitě si všiml, co je jinak než včera. Šmouhy nyní pokrývaly nejen jména a data, ale i fotky zemřelých. Dědeček spěšně prokličkoval až k hrobu své máti, který detailně natočil speciálně pro televizi. Letmo objektivem přelétl i okolní hroby z místa, kde stál. Pak zaklapl krytku a vydal se co možná nejrychleji zpět domů.

Ani se nestihl přezout, jak rychle ho babička vtáhla do chalupy a zavřela za ním.
„Tož co? Co tam ty bludičky natropily?“ vyhrkla jen co klaply dveře.
„Začernily fotky! Mám to natočené. Volaj rovnou do té televize. Určitě přijedou aspoň z Brna.“
Babička vytočila číslo a řekla asistentce na druhé straně, že její muž byl v noci na hřbitově a natočil záhadná světla. A že ráno zjistil i co způsobila, a taky to natočil. Asistentka si celá bez sebe napsala kontaktní údaje na babičku. „To je pecka!“ vykřikla. Poté se rozloučila a slíbila, že brzy přijede tým z Brna natočit reportáž.
Z Brnem to tedy odhadli dobře. Jenže to znamená, že tu ten natáčecí tým může být už klidně za hodinu a půl. Nastala panika. Babička poslala dědečka se čerstvě oholit a do vany. Sama nejdřív horečně poklízela v kuchyni, kdyby chtěli natáčet uvnitř. Potom vytáhla pěknou kostkovanou košili a černé rifle a obojí ještě pro jistotu přežehlila. Sama si vzala svou nejparádnější domácí zástěru, aby vypadala klasicky vesnicky, ale současně stylově. Dostala ji od vnoučat dovezenou až z Ameriky a ještě ji na sobě neměla. Tohle byla ta pravá chvíle si ji vzít poprvé.

Ze zpráv v osm se dozvěděli, že novým centrem těch nejžhavějších událostí pro celý svět se stává Praha, protože jisté médium z Malé strany, se ozvalo s nejnovějším channelingem z jiného světa. V pět odpoledne se chystá tisková konference, kde dotyčné médium, tentokrát pro změnu muž, vystoupí a sdělí celou zprávu, kterou obdržel.
Skvělé, takže se pozornost celého světa nyní upírá na naši republiku. A do toho přijde ještě nějaký Josef Kohút z jihovýchodní Moravy se svým svědectvím a nahrávkou, přemítá si tak dědeček ve vaně a přestavuje si, jaké to asi bude, až bude slavný. Z úvah ho ale brzy vytrhne babička, která hlásí, že jí právě volali z televize, že už se blíží a ujišťovali se, že jsou přítomni na uvedené adrese.
Dědeček se proto rychle utřel a téměř obřadně se oblékl do babičkou připravené košile a kalhot, které mu položila přes opěradlo jeho oblíbeného ušáku. Uvědomil si, jak se tak oblékal, že slepice a králíky dneska nikdo nepoklidil. Ale mávl rukou, však oni to ještě chvíli vydrží, než reportéři odjedou.
A už jsou tady, jak prozradil zběsilý štěkot tří sousedovic psů.

Pro samé štěkání by snad dědeček ani nebyl slyšet. A tak kameraman zaměřil ulici, přelétl dvorek a potom znovu zapnul nahrávání až v kuchyni.
Babička se v duchu radovala, že tak prozřetelně vyleštila všechny odkládací plochy a vyprášila podsedáky. Tříčlenný tým ze slušnosti ochutnal naservírovaný švestkový koláč, za který babička obdržela pochvalu ode všech. Přípravu kávy ale odmítli, protože nahrávku je třeba co nejdříve nachystat na vysílání a nějakou dobu potrvá i digitalizace dědečkova záznamu na pásce.
Toho se ale ihned ujal technik, který si kameru vzal s sebou do dodávky, kde měl potřebnou konvertovací techniku. V kuchyni zůstal kameraman a reportérka.
Vyzpovídala dědečka ohledně celého zážitku. Jak to celé začalo, když šel matce na hrob, jak babička přišla na nápad natáčet v noci pod šeříkem a zavolat do televize a jak ráno byl ověřit, co světla způsobila na hrobech. Už po tři čtvrtě hodině byli hotovi, dědečkovi byla vrácena páska s tím, že podepsal smlouvu o exkluzivitě záběrů a na místě mu vyplatili docela tučnou odměnu a předali fakturu, vystavenou účetní již před odjezdem z Brna.
V záběru se objevila i babiččina zástěra, takže televizní mise byla splněna do puntíku. A to doslova, pokud jde o vzor na klokaní kapse zástěry.

A tak se stal dědeček celebritou. Sice takovou tou dočasnou, kdy jakmile celá mediální bublina okolo hřbitovního fantomu vyšumí, vyšumí i sláva dědečkova. To však pouze na globální úrovni. Na lokální úrovni dědeček celebritou už zůstane. Ještě mnoho let si málokdy bude muset platit v hospodě pivo, protože pokaždé, když někdo zatouží slyšet celý příběh znovu, dědečka pozve.
Budou se sjíždět zvědavci z celého okresu podívat se na hřbitov, hrob dědečkovy matky, jejíž jméno, tak jako ostatní bylo třeba znovu vytesat do náhrobku.
Wapková komanda se sice snažila seč mohla, i chemie všeho druhu přišla na řadu, ale nebylo to nic platné. Jak někde zasáhnou síly z jiného světa, síly z našeho světa jsou na nápravu dost krátké.
A tak na celé fantomové záležitosti nejvíce vydělali kameníci, kteří měli zakázky ještě na několik let. A pak také spiritisti a všelijaká média a channeleři, kteří se opakovaně spojovali s bytostmi onoho světa a vyzvídali pozadí celé události.

Ale vraťme se zpět do onoho dne, kdy rozhovor s dědečkem vysílala televize a záběry z jeho kamery pak obletěly i celý svět.
Dědeček se o post největší hvězdy, která odhalila síly z jiného světa totiž dělil s oním mužem z Malé strany, který na tiskové konferenci přečetl celé sdělení od bytostí, které za vším tím stály.
Sdělení dědeček nahrál na video a poté přepsal do svého deníku slovo od slova:
„My, jemnohmotná sekce galaktické rady, jejímiž členy jsou i všichni významní předkové lidstva, se už dále nemůžeme dívat na to, co se po celém světě děje. Speciálně v České republice absurdita vládních opatření nabývá takových rozměrů, že nelogičnosti těchto opatření si všimli úplně všichni, a to dokonce i jejich příznivci. Je do nebe volající nesmysl, jakým způsobem je už více jak rok zastaven s malou letní přestávkou život na celé Zemi. Země potřebuje vzestoupit na další vývojovou úroveň a my nedopustíme, aby k tomu nedošlo. Zakrytí jmen a tváří předků bylo symbolické, protože právě vašim předkům to nejvíce trhá oči, co se děje, co jste dopustili, aby se dělo. Současně má za cíl ukázat, čeho jsme schopni, pokud bude potřeba. Od této chvíle bereme řešení celé korona krize do svých rukou a vlády budou realizovat opatření, která jim nadiktujeme. Jakmile bude vše v této záležitosti vyřešeno, je už na lidstvu, aby dále pracovalo na vzestupu samostatně.“
Dědeček ani babička netušili, co vzestup planety znamená, stejně jako většina ostatních lidí. Časem to ale pochopili, protože od tiskové konference s pražským médiem se změnilo úplně všechno.
Doslova začal zlatý věk, který tolik věštců předpovědělo už před drahnou dobou.
A do toho se milerádi zapojili i dědeček s babičkou - Josef a Jarmila Kohútovi. Vždyť to byl právě dědeček, kdo se na vzestupu svou kamerou podílel v tento osudový den.

O autorce:

Kateřina Svobodová (*1988)

je tvůrkyně ozdobných předmětů s motivem lapače snů se záměrem na míru. Baví ji tanec, čtení, psaní, ruční práce, osobní a duchovní rozvoj, sbírání kamenů, feng šuej a interiérový design. Psaní se věnuje od svých devíti let, kdy přispívala i do školního časopisu a skládala své básničky. Publikovala pár článků pro internetové magazíny a desítky článků na svých koučovacích stránkách a blogu. „Pořádně psát”, jak sama tvrdí, začala až nyní díky Martině Heš Hudečkové a jejím kurzům. V šuplíku má rozepsáno několik knih. Žije v Olomouci.