Kultura21.cz

Povídka Dolů zaujala většinu části redakce a považujeme ji za velmi zdařilou. Patron naší literární soutěže Ondřej Neff ji umístil na druhé místo. Autorkou je třiadvacetiletá Barbora Potocká, studentka, nadšená objevitelka nových světů. Fascinována knihami, žraloky a ponožkami, co  zůstanou v páru, jak sama o sobě říká. Povídku si můžete přečíst níže a přejeme vám příjemné počteníčko!

Dolů

Všechny její dopisy začínají stejně:

Slovutný Udo, jsem stále naživu.

Je jich pěkný štůsek, bezpečně schovaných uvnitř mé torny.
Tak proč tedy stojím před dávno zavřeným dolem a zírám na jeho mohutná, železná vrata? Protože poslední dopis je datován skoro dva měsíce zpátky - a od té doby ani hláska. Jediná stopa, kterou mám, je zmínka o labyrintu hlubinných chodeb, u jehož ústí se právě nacházím.
...před dvaceti lety náhle ukončili těžbu a všechny záznamy zametli pod koberec…
Ina nikdy nedokázala sedět s rukama v klíně: posledních pár let ji podle všeho zajímal rod Ingrů, jejichž obchodnické impérium ale zahrnovalo mnohem zajímavější věci než jen obyčejné dolování. Co tedy tak vzbudilo její zvědavost?
Kovová vrata tu jsou oficiálně pro bezpečnost pocestných; neoficiálně ale chrání hlavně investice majitelů dolu. Finanční zájmy vzdálených obchodníků očividně Inu nijak netrápily, neboť jedno mohutné křídlo vrat je prohnuté a vpáčené dovnitř; pokroucené, začernalé okraje vzniklého otvoru naznačují, že ji láska k výbušninám stále neopustila.
...oni něco tají, to je jisté.
A co tajíš ty, Ino? Co ses neodvážila svěřit dopisnímu papíru?
Vrtím hlavou a vyrážím kupředu. Když se protáhnu poničenými vraty, ocitám se v prostorné kamenné chodbě. Ta trocha světla pronikající zvenčí odhaluje bytelné koleje táhnoucí se jejím středem. Vytahuji z pouzdra na opasku krystal a chvíli ho svírám v dlaních. Tam, kde se ho dotýká moje teplá pokožka, se živý minerál postupně rozzáří příjemným, nazelenalým svitem. Spokojen s novými světelnými podmínkami se vydávám lehce se svažující chodbou dál. Míjím pár odboček, ale zběžný pohled odhaluje jen prázdné výklenky a prostory nejspíše kdysi sloužící jako skladiště.
Člověk by bezpochyby čekal, že se v opuštěném dolu bude válet spousta harampádí: tu zapomenutý krumpáč, tam prázdná bedna. Trpaslík ví, že to je nesmysl, protože kvalitní těžba vyžaduje kvalitní nářadí a pečlivá inventura je skvělý způsob, jak se vyhnout zbytečným výdajům.
Držím se hlavní chodby, dokud světlo krystalu neodhalí masivní kovovou strukturu: zrezivělý mechanismus, mohutné řetězy, nakládací plošinu. Zkusmo nahlédnu do výtahové šachty, ale nehodlám ztrácet čas snahou celý ten kolos zprovoznit. Nevypadá, že by ho Ina či kdokoliv jiný v poslední době využíval.
Napravo i nalevo od výtahu se z hlavní chodby oddělují o něco užší odbočky. Nepochybuji o tom, že se všechny někde v hloubi dolu opět spojí, ale pro jistotu pečlivě zkoumám kamenné stěny obou menších chodeb.
Á! Trefa do černého. Na začátku levé odbočky je asi ve výši pasu do skály vyryta drobná, hranatá značka. Spokojeně kývnu. Ina byla vždycky pečlivá.
Chodba se stáčí a svažuje a mé kroky se nesou okolní temnotou, ale nic jiného neslyším. Po nějaké době se i tady začnou objevovat vedlejší cesty a menší chodbičky – a ryté značky se komplikují. Kontroluji každou odbočku a každé slepé rameno, ale hranaté symboly na stěnách zůstávají jedinou známkou Ininy přítomnosti.
Když už mám pocit, že kráčím snad celou věčnost, chodba se otevírá zpět do hlavní haly. Nahlas bych to nepřiznal, ale pohled na koleje táhnoucí se od vzdáleného výtahu mě naplňuje úlevou. Když už se Ina chtěla mermomocí ztratit, taky si mohla vybrat nějakou příjemnější destinaci. Ta myšlenka má sice nádech žertu, ale převaluji ji v hlavě o něco déle.
...jsi asi jediný, komu stále důvěřuji. Ty a Teo. Občas se přistihnu, jak pozoruji všechny kolem a přemítám, kdo z nich to je. Kdo donáší Ingrům. Koho poslal Nis. Kdo ví o Bílém náměstí. Ne – to čas nezhojí. Nesmaže. Měj se na pozoru, příteli.
Není to paranoia, když víš, že po tobě jdou.
A duchové minulosti mají nepříjemný zvyk vstávat ze svých hrobů.
Povzdechnu si. S Inou mohu dlouze hovořit, až ji najdu – pokud bude sdílná.
Podrobnější zkoumání velké chodby odhaluje pravidelně rozmístěné výklenky v jejích stěnách a několik pravoúhlých odboček.
Následuje ještě podrobnější zkoumání s notnou dávkou frustrace, když se snažím zjistit, kterou z nich Ina použila. Musím vycházet z předpokladu, že určité kombinace značek znamenají, že danou chodbou prošla a vrátila se, jinak bych tu zůstal snad navěky. Když konečně nacházím ústí chodby označené pouze jediným symbolem, kolena mi dávají citelně znát, že s dlouhým sestupem od začátku nesouhlasila.
Usedám tedy do rohu nejbližšího výklenku a za svitu svého věrného krystalu se dávám do jídla. Každé cinknutí mé cestovní misky se v okolní temnotě zvláštně rozléhá. Je to trochu znepokojující.
Cítím, že na mě jde dřímota, umocněná tím, jak krystal ležící na kamenné podlaze vedle mě bez kontaktu s teplem mého těla postupně pohasíná. Nevidím důvod se spánku bránit, ale pro jistotu nejprve schovám krystal do svého pouzdra. Síla zvyku.
Nevidíš-li nepřítele, ať tedy nevidí ani on tebe, jak říkával můj starý seržant. *
Ze sna mě probouzí znepokojivý pocit. Otvírám oči a okamžitě si zprudka sedám. Musím se držet, abych nevykřikl.
Už tu nejsem sám.
Necelé dva metry ode mě dřepí neznámý trpaslík a upřeně na mě zírá. Spodní půli jeho obličeje pokrývá hustý, sotva kdy česaný plnovous.
Jsem schopný určit druhovou příslušnost mého pozorovatele jen díky světlu jeho – jeho – Jen díky světlu jeho… paží?
Hřbety obou jeho rukou a předloktí pokrývají drobné krystaly, které zespoda osvětlují trpaslíkův obličej poněkud strašidelnou září. Bělavé jizvy zdobící jeho kůži naznačují, že se tímto prazvláštním způsobem vylepšil nejspíše sám.
Než stačím pořádně zareagovat, ozve se jeho chraplavý, skřípavý hlas.
„Co je to? Ne co, to je kdo. Co může být, až dodýchá. Takže stále kdo? Ona to není, vzduch moc čerstvý.“
„Žijete v tomhle dole?“ Hloupá otázka, ale když někdo zcela očividně vnímá svět z dosti jiného úhlu než vy, není od věci být v hovoru opatrný.
„Dole? Ne, dole v dole už nikdo není,“ vrtí hlavou neznámý. „Zavřít, zhasnout, pryč.“ „Ale někdo tu je, ne? Nebo tu aspoň někdo byl. Nedávno,“ pokračuji.
„Nedávno? Ne-dávno. Ne, ne. Dávno tu byli, dávno.“
Čas pod zemí utíká jinak i těm, kdo jsou mentálně v souladu se zbytkem populace. „Hledám trpaslici jménem Ina. Mířila sem, něco hledala. Krátký sestřih, spousta nástrojů.“ „Nástroje. Temnoty se nebojí, ti kdo krumpáč svírají,“ zabrouká trpaslík. „Zpívá se mnou, drží melodii.“
Zbystřím. „Takže tu pořád je?“
„Moje!“ vyštěkne náhle trpaslík. „Moje slova! Za dveřmi mě neuslyší! Mlčí!“ Divoce se rozhlíží do všech stran, jako by v temnotě kolem nás slyšel něčí kroky. Pak si prudce přetáhne kožené rukávy svého hornického kabátu přes krystalky na předloktí. Mé oči si sotva zvykly na jejich bledý svit, ale nečekaný návrat tmy ze mě dočasně dělá slepce. Šmátrám po vlastním zdroji světla, ale když se můj krystal konečně rozzáří, jeskynní výklenek opět zeje prázdnotou.
Výtečně. Někde ve tmě tady pobíhá šílený horník, který by mohl být jak cenným zdrojem informací, tak mým potenciálním vrahem.
Nečekané setkání mě alespoň dokonale probudilo, takže se škrábu na nohy a vyrážím označenou chodbou dál.
Ať už neznámý trpaslík zmizel kamkoliv, slyším ozvěnu pouze svých vlastních kroků. Stále sleduji nenápadné značky na stěnách a po několika rozcestích k nim začnu pro jistotu přidávat i ty svoje. Mám pocit, že mě Ina vede stále hlouběji a hlouběji – a pak náhle zahnu do další chodby a přede mnou se objeví vysoké kamenné dveře.
Jejich povrch pokrývají velké, varovné symboly: trpasličí runy, obecná řeč, škrábavé znaky goblinů. A tak jako nahoře u vchodu do dolu, i tenhle zátaras nějaká vhodná trhavina překonala
Opatrně škrtám křesadlem a zapaluji svou malou svíci. Plamen se vesele mihotá a nemění barvu; pokud se za dveřmi vyskytovaly nějaké nebezpečné plyny, uplynulo od jejich násilného otevření už tolik času, že se prostředí na obou stranách vyrovnala.
Ale v temných podzemních chodbách mohou číhat i jiné nástrahy než jen ty neviditelné; jiné důvody, proč do nich zamezit přístup. Přesouvám si krystal do levé ruky a ujišťuji se, že je můj nůž stále na svém místě.
Opatrně procházím pokořenými dveřmi – a ocitám se v obří podzemní sluji. Stěny jsou tak daleko, že bych je se svým malým zdrojem světla ani nezahlédl, ale ony samy svítí: pokrývají je složité formace krystalů uspořádaných do komplikovaných vzorců, které bych při pohledu zblízka asi nebyl schopen pořádně ocenit. Zdá se ale, že tyhle shluky krystalů na rozdíl od mého minerálu nevyžadují externí zdroj tepla; pulzují měkkou, nazelenalou září, až mám pocit, jako by se vlnilo samotné kamenité podloží.
Podlaha je překvapivě rovná, ale plná zvláštních kamenitých útvarů připomínajících zvrásněné stalagmity. Konec sluje se ztrácí v nedohlednu.
Vzduch náhle plní syčení a šustot stovek kožnatých křídel. Jako kola na vodě se nade mnou postupně rozsvěcí drobná světélka, až mám pocit, jako bych stál pod jasnou noční oblohou. Zdvihám krystal o něco výš a ze tmy se vyloupnou šupinatá těla jeskynních dráčků visících hlavou dolů po celém stropě sluje. Záře drobných krystalků rozesetých po jejich zádech sílí, jak se hejno probouzí a zvědavě se otáčí ke zdroji nečekaného vyrušení. Cítím, jak se usmívám. Tak velkou kolonii jsem už dlouho neviděl.
Udělám krok kupředu a pod mou botou něco hlasitě křupne. Ten zvuk se v obří jeskyni rozléhá jako prásknutí bičem. Dráčci se poplašeně pouští svých hřadů a celá sluj je náhle plná vířících křídel a syčivých skřeků.
Je to jako stát v oku malého, ale o to nebezpečnějšího hurikánu. Tenhle má totiž zuby.
Silou vůle se nutím nehnutě stát a čekám, až se hejno samo uklidní. Většina malých ještěrů opět usedá na členité skalní stěny a sleduje mě svými drobnými, trojúhelníkovitými hlavičkami; jen pár z nich jako miniaturní komety odletí kamsi do hloubi jeskyně.
Pomalu vydechnu. Sklopím pohled ke svým nohám, abych zjistil, co je tak vylekalo. Je to thébiometr.
I před násilným setkáním s mou botou se očividně pyšnil známkami dlouholetého užívání. Takový přístroj není levná záležitost, což znamená, že by ho tu jeho vlastník rozhodně nenechal jen tak omylem.
Což znamená…
Opatrně kráčím kupředu a pečlivě se rozhlížím po kamenné podlaze. Přicházím k jednomu z těch podivných stalagmitů – a spatřím koženou botu.
Stále obutou na něčí noze.
Má chmurná předtucha získává hmatatelné obrysy.
Obcházím kamenný útvar – a tam, vedle prohlubně prosáklé vlhkostí, leží tělo. Její tělo.
Dlouze, unaveně vydechnu.
Posledních pár týdnů jsem myslel jen na ni, sledoval jsem její stopu jako věrný pes – a mé pátrání je náhle u konce. Klesám na kolena vedle nehybné trpaslice a cítím se… prázdný. Bez cíle.
Ina si až do poslední chvíle tiskla k tělu svou brašnu. Rozepínám kovové přezky a hrabu se v obsahu brašny, která stejně napůl zeje prázdnotou. Nákresy, naškrabané poznámky, menší nástroje, které se už nevešly do kapes a pouzder na Inině opasku.
Jinak nic.
Skrývá se vysvětlení její výpravy do hlubin země kdesi v jejích zápiscích? Nebo už navždy zůstane zahaleno tajemstvím?
Až teď si všímám drobných krystalků na těch pár kouscích Ininy odhalené kůže. Morbidně fascinován natahuji ruku a dotýkám se jich; okamžitě se rozzáří svým vnitřním svitem. Hlavou mi prolétne představa Ininých posledních chvil: tělo pokryté krystaly, které postupně vyhasínají.
No.
Od Iny se už nic nedozvím.
Vstávám a naposledy se rozhlížím po obří jeskyni. Ač si jsem jistý, že právě po této síni Ina pátrala, můj úkol je u konce.
Otáčím se k odchodu.
Tady pro mě už nic není.
Ať jiní zjišťují, co se v těchto hlubinách doopravdy skrývá.
*
Cesta zpět na povrch mi ubíhá mnohem rychleji než můj předchozí opatrný sestup. Odtamtud je to už jen asi den cesty k nejbližší hospodě, u níž by mohl stavět i nějaký ten
poštovní dostavník.
Vcházím do dveří a nos mi plní vůně pečeného masa. Jak příjemné je být zase zpět v civilizaci! Usedám ke stolu a mávám na hospodského, aby začal čepovat.
Vytahuji z brašny čistý arch papíru, brk a kalamář a začínám psát.

Pane,
mé pátrání je u konce. Od Iny se už nikdo nic nedozví. Doporučil bych vyslat do dolu větší tým. Vracím se do Heigeru vyřídit poslední záležitosti. O Uda jsem se již postaral, zbývá tedy pouze Teo.
S obvyklou úctou
Nis