Kultura21.cz

Dalším účastníkem literární soutěže Kultury21 na téma Božská extáze v kultuře lidstva je Daniel Biderman. Jeho povídku s názvem "Závrať" si nyní můžete přečíst a sami posoudit, jak se autorovi podařilo zadání uchopit. V průběhu února se můžete těšit na rozhovor s oběma odvážlivci, kteří se do soutěže zapojili.

Závrať (Daniel Biderman)

Jsem vážně vyděšená, jak na mě poulí oka. Stovky ok. Vyvalené bledé bulvy, rámované napnutými, třepícími se černými nitkami. Ne, svléknout! Okamžitě musejí dolů a rovnou do koše, dávno mi nejsou a už nikdy nebudou. Krajka zapraská, uvolní hýždě a po okách zbydou jen prázdné, o nic méně děsivé důlky pomerančové kůže.

Odvracím hlavu od velkého zrcadla na dveřích skříňové stěny. Bývaly doby, kdy mělo lep-ší obraz. Tapety na stěně ložnice byly nové, tohle prádýlko mi nebylo malé a manželská postel velká. To jsme tu ještě spali dva. A pak chvíli tři… dvě… jedna… zdálo se, že napo-řád. Až dnes se to možná změní. Zhoupne se mi žaludek. Ne, to přece nepůjde, už ne… Jakoby mi chtěly dokázat opak, přes kotníky už kalhotky sklouznou škodolibě lehce.

Nechávám je na truc ležet na zemi a vyndávám ze skříně dosud neotevřenou krabičku. Jednou to přijít muselo. Chvíle ponížení. Vzdychnu a vybaluju stejný kus prádla, ovšem hladký, bez krajek, v tělové barvě. Zkusmo kalhotkami zapéruju jako gumou na aerobik, kterou jsem na rozdíl od nich už asi dvakrát použila, a pak do nich bez dalšího přemýšlení nemilosrdně nacpu pomeranče. Zmáčkne je to a vyžehlí. Ale moje duše i čelo zůstávají zkrabacené.

K čemu to všechno je? Zase předstírat… Co jsem si vůbec myslela? Od minulého srazu si píšeme pravidelně, dvakrát, třikrát jsme zašli na kafe, Milan byl milý, slušelo mu to a říkal, že to sluší mně, ale jinak na nic netlačil, a to bylo špatně, protože jsem se nemoha cukat. Možná proto jsem sama od sebe naznačila, že snad příště. “Příště znamená nikdy,“ řekl tak mírným tónem, že ani tohle nebylo možné považovat za zatlačení. “Ne. Příště znamená příště,” vysvětila jsem mu.

Příště je teď. Dneska. Proč byl sakra tak milý? Otevírám okno na škvírku, ulice je prázdná jako tohle sobotní ráno, jako každé sobotní ráno, jen závan studeného větru od Labe na chvilku zvedne prach, zatočí jím nad popelnicemi a odnese ho nad pole za poslední liběchovské domky.

“Tak kde je ten táta? Máš už sbaleno?” volám podrážděně přes přivřené dveře na Nikču do kuchyně.
“Se zdržel, né?” opáčí dcera na půl pusy. V té druhé půlce má asi rohlík s džemem, co jsem jí namazala, ještě než vstala, protože jinak by zas nesnídala. Nebo si tu němou půl-ku úst prostě jen šetří pro konverzaci s někým, kdo jí za to stojí.

Ručičky hodin na radniční věži, osaměle čnějící nad nízkými střechami domků na duhé straně ulice už předběhly Radkem přislíbený čas skoro o kolo. To se mu, když se mnou začínal chodit a ještě závodně dělal atletiku, nikdy nestalo. Na prvním rande kvůli mně dokonce stepoval na náměstí v desetistupňovém mraze celých čtyřicet minut. On byl zmrzlý a mě to tenkrát i v té zimě zahřálo a rozpustilo zbytky pochyb, jestli to se mnou myslí vážně, nebo jen chce naštvat Kolarovskou, co skákala metr šedesát do výšky, protože měla tak dlouhé nohy, že jí skoro stačilo laťku jen překročit. Ale ani ty nohy jí u Radka nepomohly, a to hřálo ještě víc, jenže teď už to zase jenom studí. Radši okno zase zavírám a přidávám topení o dva dílky. A hned ho stáhnu o jeden zpátky. To bych se nedoplatila.

Natahuju na sebe župan, i když na neustlané posteli leží připravená bílá halenka, černá sukně pod kolena, silonky stejné barvy a značková podprsenka, kterou jsem si tajně půjčila od Nikoly. U tohohle kousku oblečení se o velikost nebojím, dcera je v tomhle ohledu na třináct výjimečně vyspělá. Zato funkce push-up bude teprve podrobena opravdové zkoušce. Ale až později, snad po kafi, teď mě opustila veškerá odvaha. Zdá se mi, že všechno je zbytečné. A nejvíc já sama. Vlastně se nedivím, že Radek nakonec přece jen ochladl. A může to s Milanem dopadnout jinak, když to ani já sama to nedokážu myslet vážně?
“Jenže ty to myslíš vážně. Protože jsi úplně pitomá,” říká najednou jakýsi hlas. Je to ta pro-tivná, zahořklá ženská, kterou už dlouho nemůžu vystát. Naštvaně se po ní ohlížím do zrcadla. Mlčíš, mrcho?

V kuchyni se hlasitě rozbrblá rychlovarná konvice. Otráveně pluju tím směrem naší úzkou předsíní v huňatém županu, je mi pro změnu teplo a zase si připadám jako velryba, i když mě pod ním stahují ty mizerné elasťáky, vlastně jsem spíš žížala kterou spolkla velryba, hučí to a syčí pořád víc, stejně jako někde ve mně, ale tam to nejde tak snadno vypnout.
Cvak!
Zalévám kafe, ta vůně mě obvykle uklidní, ale dneska vůbec nefunguje, žížala se pod županem kroutí, navíc to začíná svědit, měla jsem ty kalhotky před prvním nošením vyprat. Bůhví, z čeho to vlastně je, když to tak stahuje, určitě nějaké polymery a umělina.

Nikča sedí za stolem, před sebou notebook, ani od něj nezvedla oči. Aspoň opravdu žvýká ten rohlík.

“Nikčo… tak Nikčo, slyšíš? Přijede vůbec?”
“Prosim tě, hlavně to zas neřeš…”
“A jesi nepřijede?”
“Ježiš nevim… To je moje věc, ne? Moje a táty. Co se vo to furt staráš? Radši se di chystat, se zas budeš vypravovat tejden… No máte dneska ten gerontofilní blbinec v tělocvičně?”
“Prosim tě, jak to mluvíš?”
“No jako musí to bejt fakt krutý, vidět spolužáky po takový době,“ konečně dožvýká a podívá se na mě, “když si to představim u nás, jo… Třeba takovej Petrovský… Ten už vypadá teďka jak nějakej starej fotr… A taky se tak voblíká! Nebo Vránová, ta bude za dvacet let stokilová!”
“Za pětadvacet…” říkám automaticky.
“Ježiš, tak dvěstěkilová, no… Stejně nechápu, proč to nemáte normálně v hospodě?”
“To vymyslela Táňa. My jsme totiž tenkrát občas dělávali v tělocvičně takový čaje…”
Nikola vyprskne smíchy, až pár drobečků rohlíku přistane na monitoru.
“Ste si jako vařili čaj, jo?” čistí prstem opatrně obrazovku a poté prst otírá do ubrusu.
“Ale né, to se tak říkalo, jakože to bylo odpoledne… Hudební čaje, kluci tam hráli, naživo, víš? Školník byl bigbíťák, měl tam schovanej aparát a pučoval jim ho…”
Tentokrát si Nikča stačí dát před vyprsknutím ruku před pusu.
“Co že tam měl schovanýho?”
“No jako zesilovače, mixák a tak… Na tu dobu měl skvělý vybavení, kluci to tenkrát obdivovali. Zesíky sice doma stavěný, ale lampový…”
“Aha… A na co jako? Na dechovku?”
“Náhodou, hráli bítlsáky, stouny… bylo to moc fajn… Těšim se, až je večer zase uslyšim.”
“Tak to bude fakt pecka, mami. Možná vožije i Elvis!”
“Jo, toho taky hráli. Pretty Woman…”
“To znám. To je s tou Julií Roberts a Redfordem, totál trapný… Ale ten Redford je sexy, i když děsně starej.”
“Gere.”
“Co?”
“No Gere je sexy…”
“Toho neznám… Ten jako dostává tebe, jo?”
“Ale ne… to je jedno…”

Usrkávám kafe, které by stejně jako moje myšlenky potřebovalo dolít aspoň trochu smeta-ny. To pohoršení v jejím hlase! Jak mě v mém věku ještě může někdo dostávat? Jako bych ani neměla právo na to slovo. Sexy. Ví už vůbec, co to znamená? A vím to ještě já? Je Milan sexy? Když jsme se naposledy rozloučili na mělnickém nádraží, koukala jsem mu na zadek celou dobu, co šel k vlaku, koukala jsem na ty modrý džíny a měla chuť ho předběhnout, obejmout a zastrčit dlaně do jeho zadních kapes, položit mu tvář na prsa a poslouchat jak mu tluče srdce.
Je to význam slova sexy? Na první dobrou bych řekla, že je, hlavně ten zadek, ale vzápětí se ozývají pochybnosti, jestli to slovo dřív neznamenalo něco mnohem víc, něco odvážnějšího, silnějšího, barevnějšího, nebo aspoň mnohem víc posunutého do červené části spektra, a jestli tohle už není jen ubohé rozpadlé torzo bez tváře i údů, které z něj zbylo po tom všem… Možná je to zkrátka přírodní zákon, jemuž nelze uniknout a který je dopředu dán, stejně jako že, tý jo, Vránová bude za pětadvacet let dvěstěkilová…
Jak to asi má Milan? Bude mu stačit to, co ze slova sexy zbylo mně? A ze mě? Nebo chce ono staré dobré sexy, modré džíny, bítsláky, stouny a přebuzené lampy jako za mlada? Co si to zas namlouvám? Elvis je mrtvej. I kdybych Milana dostala večer domů, nebo dokonce do té svojí nadměrečné postele, tak to bude jenom proto, že se mu nebude chtít spát na žíněnce v tělocvičně. Nebo snad ne? Znovu se mi dělá horko, nejradši bych si povolila župan ale nechci, aby Nikča zahlédla ty stahovací gatě. Podruhé v krátké chvíli kontroluju ručičky hodin.
 
“Víš co? Zavolám mu.”
“Co? Redfordovi?”
“Ne. Tátovi. Neviděla jsi můj telefon?”
“Myslíš tu třicet dva desítku? Ne, ale pojedem se školou do technickýho muzea, tak se ti zkusim zeptat…”
“Vtipný, no. Náhodou na ní neni nic špatnýho…”
“Jo, tak to hlavně neřikej někde před lidma!”
“Proč ne? Mně prostě úplně stačí.”
“Když myslíš… Škoda, že to musíš mít věčně v nabíječce. Bys uživila menší elektrárnu.”
“Jo vidíš, v nabíječce!” natáhnu se a chvíli na špičkách šmátrám nahoře na lednici, která je stejně nadměrečná jako postel, ano, je tam, opatrně přetahuju kabílek přes roh mrazáku a dívám se na displej.
“To neni možný, teprve dva dílky…” zamručím proti své vůli nahlas a současně se pouštím do nesnadného rozhodování, jestli přístroj odpojit a být během hovoru omezená časem než dojde baterka, nebo ho nechat zapojený a být omezena prostorem daným dél-kou napájecího kabílku, což v by v praxi znamenalo telefonovat s levou tváří připlácnutou na ledničku.
Nikole jsou moje duševní pochody nejspíš zřejmé, protože znechuceně obrací oči v sloup, hlasitě odfrkne a ukáže bradou na lesklý obdélníček s logem nakouslého jablka na kuchyňském stole:
“Prosim tě zavolej radši z mýho.”
“Jo…” neochotně za pomoci nehtů odloupnu ten tenký, homogenní předmět z dýhované desky a chvíli ho bezradně převracím v prstech. Připadám si jako neandrtálec.
“Kde to má… nějakej čudlík?”
“Dej to sem, prosim tě!”
Nikča mi tu věc vezme z ruky, párkrát po ní rychle přejede prstem a položí ji zpátky na stůl.
“Už to zvoní. Dala jsem to na hlasitej vodposlech.”
“Aha…” přikývnu, jakože chápu, a přitom doufám, že se stane něco, co mi umožní pochopit doopravdy.
Obdélníček - asi by bylo výrazem neúcty k výrobci nazývat tu věc kvádrem - naštěstí zaprská, a vzápětí promluví Radkovým hlasem:
“Ahoj Nikolko, prosim tě, nezlob se, zrovna sem chtěl volat. Tentokrát to nezvládnu, rychlovka pro víajpí klienta v Berlíně, tak příště, jo, zkusim ti tam sehnat tu stříbrnou es šestku, cos chtěla, tak se měj, pusu, ode mě i od Sisi! Pa!”
Dělá se mi mdlo, před očima se na chvíli zatmí a zahučí to v uších, někde v dálce za tím hukotem mluví Nikola, něco jako hm, dobrý, ahoj tati, ale možná se mi to jenom zdá, na chvíli se opřu o lednici, cítím, jak mě chladí do levé tváře, to pomáhá, nadechuju se a zase vidím naši kuchyň a Nikolu, jak už zase lhostejně zírá na displej notebooku. Sakra! Síla, která mi před chvílí utekla přes vratká kolena kamsi do podlahy, se najednou zase vrací, stoupá, prudce, nezadržitelně, hromadí se v žaludku a v hrudi a je jí tak moc, že musím proti své vůli trochu pustit ven.  

“To si sakra dělá srandu! Copak nemůže jednou, aspoň jednou držet slovo?”
“Ježiš, to neni jeho chyba, ne?” rozkřičí se najednou i Nikča, “a tobě do toho nic neni. Tak to nech laskavě bejt!”
“Jak to mám nechat bejt?” snažím se o mírnější tón, “Počítala jsem s tím…”
“Dostal prostě kšeft, no. Aspoň vydělá prachy a může mi koupit trochu slušný věci. Na rozdíl vod tebe…”

Cítím, jak se mi útroby ještě víc stahují, jakoby ty polymery pod županem ožily a chtěly ze mě vymáčknout duši. Slzy se mi derou do očí a kdesi v plicích narůstá tlak vzteku, ale dusím to všechno v sobě, snažím se nadechnout skrz zúžený žížalí prstenec, možná se za chvíli rozdělím na dvě, mám chuť brečet i křičet, nakonec slyším, jak mluví ta ubrečená půlka:  

“Snad se o tebe starám, ne? Copak ti tu něco chybí?”
“Co by mi tady asi tak mohlo chybět? Sem se vůbec netěšila, že se přestěhujem do Prahy, jak táta sliboval, naopak jsem ti fakt neskonale vděčná, že ses rozvedla a my tady zkejsly nadobro…”
“Co je tady na tom špatnýho?” kroutím se po žížalovsku, “já tu prožila celý dětství… ”
“Jo. A vod tý doby se tu nic nezměnilo… Vlastně bych asi taky měla mít blbýho androida, jako správná vidlácká socka…”
“Prosim tě, co s tím pořád máš? Je to vážně takovej rozdíl oproti těm tvejm… ufounům?”
“Ajfounům, ježiš… Jasně, že je to rozdíl… Ale to bys stejnak nepochopila…”
“A táta to chápe?”
“Jasně. Táta a Sisi totiž nejsou sto let za vopicema….”

No jistě, Sisi. Blbější jméno jsem neslyšela. Sisi Picingerová, modelka. Původně taky rychlovka, dvojitá. Jedna pro víajpí klienta, tuším, že reklama na plavky, druhá nejspíš soukromá, už bez plavek. A obě se nejspíš povedly. Sisi od té doby okupuje před každou letní sezonou většinu reklamních ploch a celoročně Radkův luxusní pražský byt.
Ono je pro něj pořád strašně snadné si vymyslet, že má natáčení, focení, nebo přehlídku, že musí něco nutně zprodukovat, zmenežovat nebo zprocesovat, když se o něj ta úžasná Sisi, o níž nepochybuji, že je intelektuálně když už ne před opicemi, tak určitě minimálně na jejich úrovni, nechce přes víkendy dělit s jeho dcerou. A on je tak bohorovný, že mi to klidně přizná. Před Sisi. Chápej, myška má náročnej program, hodně cestování, a když je doma, potřebuje si odpočinout a mít taky klid… Viď, mici?
A ještě žádá, abych mu to před Nikčou pomohla zatlouct.

“Až mi přiveze tu es šestku, bude to pecka!” triumfuje Nikča, “Tu nikdo ve třídě eště nemá.”
“To je taky ten, no… ajfoun? Jak se to vlastně píše?” ptám se, a snažím se uložit si to do své paměti, která se celý život k cizím jazykům blížila jenom východním směrem a k an-gličtině přičichla až poslední dobou, tajně, prostřednictvím Nikoliny učebnice Headway Elementary. Čísla jí pak zůstávají vzdálená ze všech stran.
“iPhone S6. Jak asi jinak?”
“A kolik to vůbec stojí?”
“To ti může bejt jedno ne?”

Mlčím. Všechno spolknu a všechno poslušně zatluču, protože dobře vím, jak to bolí. Vlastně máš pravdu, holka, užij si těch svých ufounů a dolčeho i s gabbanou a všech těch divných, zbytečně drahých věcí, protože já svému tátovi nestála ani za ně, i když tehdy taky jezdil ven, jenže já mu byla úplně ukradená, asi proto, že chtěl kluka, sportov-ce, nebo když už holku, tak krásnou a šikovnou, ale já byla prťavá a měla pihy, nohy do O a velký zadek a vůbec jsem nebyla taková, jak si představoval, spíš celá máma, a navíc k ničemu, nešikovná na tělák a pitomá na čísla i na jazyky, takže dasvidaňija…

Zvonek mě vytrhne z úvah jako ze zlého snu. Ale realita není o nic lepší. Nikola se nadzvedává na židli a vykrucuje si hlavu směrem k oknu. V téhle krkolomné pozici ze svého místa dohlédne až k brance. Já ze své pozice nejsem schopna ani ochotna dohlédnout příští vteřiny.

“Ty jo, fakt Elvis!”
“Co?” vydechnu bezmyšlenkovitě.
“No, ňákej dědek s futrálem na kytaru… co tu může chtít?“

Udělám dva dřevěné kroky a natahuju krk, abych se také podívala, i když už je to zbytečné. Zase má ty džíny, co minule, a koženou bundu, na jednom rameni batoh a na druhém kytaru, ve tváři rozpustilý, klukovský výraz, a mně se zdá, že končí osmdesátá léta a on se přišel zeptat, jestli s ním pojedu pod stan. I když to se nikdy nestalo. Byla to jen moje představa, která postupem času bledla, až vybledla docela. Strašně si přeju, aby Milan za brankou vybledl i teď, jenže ho pořád vidím, celkem ostrého, se zřetelnými konturami a ve 3D, a vidí ho i Nikola, ta možná dokonce v HD, protože ještě nepotřebuje brýle na dálku jako já. Takže budu muset s pravdou ven. Naprázdno polykám, nadechuju se a pokouším se vyloudit bezstarostný tón.

“Nikolko, to je spolužák, víš? Já myslela, že… no, že by tu dneska zůstal…”
“Jak zůstal?”
“No, přes noc.”
“To nemyslíš vážně?”
“Domluvili jsme se, že si přespolní rozebereme,” lžu, “myslela jsem, že když tu nebudeš…”
“Aha. Tak na to rovnou zapomeň… Může si ho vzít někdo jinej, ne?”
“Je hloupý, aby teďka šel spát jinam…”
“A proč jako? Ty s nim něco máš?”
“Ale ne… Říkám ti, že je to jen spolužák.”
“Jasně…” měří si mě Nikola vědoucíma očima, “ale chtěla si s nim spát v jedný posteli…”
“Co? To jsem přece neřekla!”
“Počkej, jako nemyslela sis, že by spal u mě?”
“No to né… Říkala jsem si, že… že by si srazil ty křesílka v obýváku.”
“Ty prťavý? Tak to už vidim! Tam by se nevešel ani zazipovanej.”
“Co?”
“Ale nic… Ty jo, ty seš prostě neuvěřitelná! Jenom čekáš až vytáhnu paty, aby sis mohla užívat s cizim chlapem. Já ti tady normálně překážim…”
“Co to povídáš za nesmysly?”
“Nech toho, prosim tě… Proč bys to jinak asi tajila? Vránová to měla zrovna tak. Její máma si našla chlapa, nic jí neřekla, dokud jí neudělal mimino, a vod tý doby na ní úplně kaš-lou.”
“Tak jo,” vzdychnu nahlas, “zrušim to, jo?”
Snad ani nedoufám, že mě zadrží, přesto stojím a čekám na její odpověď. Zvonek zadrnčí znovu, tentokrát s ještě větší naléhavostí.
“Jo,” řekne krátce a samozřejmě.
“Dobře. Ale můžeš pro něj prosim tě dojít?”
“Já?”
“Takhle tam nemůžu… Musim na sebe něco hodit… Jen otevři, já mu pak řeknu, ať jde pryč.”

“Ahoj, ty  budeš Nikola, viď?” slyším slabě zvenku Milanův hlas, když na sebe v ložnici rychle házím přichystané oblečení.
“Né asi…” opáčí dcera telecím tónem, z něhož přece jen vzápětí trochu slevuje: “to je vážně iPod?”
“Jasně, na cesty ideální…”
“A co si na tom jako pouštíte? Podle toho, co řikala matka, tak nějaký předpotopní hity, ne?”
“Teď zrovna zeppelíny… Na iTunes jsou komplet… ”
“No nekecejte…”
“No nekecám. Ale doma bych si to nepustil, tam jedině gramofon a vinyl… To je úplně jinej zvuk…”
“Jasně, hlas dějin… Matka si taky někdy za dlouhejch zimních večerů zatočí klikou…”
“Vtipný…” opáčí Milan už v předsíni, “hele, posloucháš Tiesta, ne?”
“Jo, ten je hustej…”
“A kde myslíš, že by všichni tihle dýdžejové byli bez gramců?”
“Hm. A vy ho jako taky posloucháte, jo?”
“Jasně, učim na základce. Tělák a taky hudebku. A tam si na hodinu každej může přinést, co se mu líbí…”
“Takže ste to tam už jednou slyšel… To ste fakt sekáč. Ale už se radši nesnažte, je to zbytečný. Klíny do hlavy si valte matce, mě z toho vynechte…”

Dopínám sukni, jsem pod ní pořád přiškrcená, a nově navíc rozhozená tím, kde se najednou díky pushupce nacházejí moje prsa, jsou vysoko, tlačí mi na jícen, cítím sevření v krku, jakoby mi zaskočila, ale není čas nad tím přemýšlet, ještě rychle rukou urovnávám vlasy, uhladím halenku a vcházím s poněkud křečovitým úsměvem do předsíně právě ve chvíli, kdy za Nikčou prásknou dveře jejího pokoje.
 
“Prosim tě, promiň…”
“A co?” zvedne Milan obočí, “náhodou je úžasný, jak je Nikola celá máma.”
“Jo, to se tak řiká, viď? Ve skutečnosti je po tátovi. V obličeji i postavou…”
“Ale úplně stejně voprsklá, jako jsi byla ty,” usmívá se a svítí mu oči, “jak tys mě tehdy ničila!”

Ano, tenkrát jsem to ještě dokázala. Skrývat svou slabost za drzou slupku. Ani netuší, jak mě to tehdy mrzelo, když jsem na něj byla hnusná. Už nevím, kdy jsem to přestala umět. Když se narodila Nikola? Nebo když odešel Radek?

“Přivezl jsem ti tu desku, jak jsme o ní mluvili. Nazareti z devětašedesátýho, limitovaná edice, dávej na ní bacha. Radši jsem se s ní stavil už teď, protože v tělocvičně by mohla přijít k úhoně.”

“Jasný. Seš hodnej, žes nezapomněl. A eště jednou se omlouvám za Nikolu. Ona je… v blbym věku.”
“Nic mi nevysvětluj, prosím tě. Mám u nás takovejch plnou třídu. Znám je, vím jaký jsou. Maj všechno rychlý, instantní, ořezaný, virtuální… jako ty jejich empétrojky. Copak oni můžou ocenit zvuk vinylový desky? Ten vřelej, hřejivej zvuk, co má srdce a duši, jasně, někdy poškrábanou, ale to je přece jako v životě. Aspoň v našem životě. Oni už žijou jinak. Berou jen ty zdánlivě dokonalý pozlátka, co nemaj žádnej obsah ani vyšší harmonický, plujou po povrchu a na hloubku se bojej. Nakonec i to nakouslý jabko… Všechno jen nakousnout, zahodit, nakousnout další… Někdy mi je jich vlastně líto, ale on to asi bude jen můj pocit, že o něco přicházej, oni to maj prostě jinak a dokážou si z toho vzít to svý.”

Mluví a přitom se rozhlíží po tmavé předsíni a tak nějak váhavě přešlapuje, asi čeká, že ho pozvu na kafe, a já bych to strašně ráda udělala, na okamžik se ve mně vzedme vlna vzdoru, no a co, tak Nikola neodjela, přece můžu mít návštěvu, aspoň ve dne, proč bych nemohla, dívám se do Milanových očí, usmívají se, stejně jako rty, chvíli mlčíme, asi se mu nechce jít, ani já nechci, aby šel, ale nedá se nic dělat.

“Máš to tu hezký…” říká a kýve hlavou, jako by odpovídal na nevyřčenou otázku, jestli chce vidět víc, jestli půjde dál. Ale to si třeba zas jenom namlouvám, je prostě jen zdvořilý.
“Děkuju…” špitnu a taky kývu hlavou jako nějaká kráva, oba kýveme, on první si uvědomí trapnost situace, ustálí hlavu a ještě o trošku víc roztáhne úsměv.  
“No nic, nebudu tě zdžovat, uvidíme se večer.”   

Vracím se do ložnice, jdu přímo proti zrcadlu, rychle, rázně, jako bych jím chtěla projít na druhou stranu - najít tak králíka a stáhnout ho z kůže! Dívám se do nepřátelských, vzteky slzících očí a slyším zase ten protivný hlas.
“Tak jsi přece jenom dostala rozum… Co tě to vůbec napadlo? Copak bys na to měla sílu? Copak bys o to ještě stála? Znova se snažit, znova to zkoušet, přetvařovat se a předstírat, aby to klapalo…”
Stojím centimetr před zrcadlem, dýchám na sklo, a to se trochu mlží, nejradši bych taky zmizela kdesi za mlhou, ale jsem pořád tady, a tak té rozmazané auře vlastního rozumu aspoň prstem škodolibě přikresluju ošklivé fousky.
“Tak jsi měla pravdu no. Ale stejně tě nesnášim!”
Odtahuju se, mlha mizí, fousky se depilují chladnějším vzduchem. Radši se začnu rychle svlékat,  
stejně rychle, jako jsem se předtím oblékala. Rukama vykloubenýma v ramenou povoluju háčky podprsenky, konečně můžu polknout prsa zpátky na místo, roluju stahovací kalhotky dolů přes stehna, už nejsem žížala, je to úleva, jsem to zase já, vlastně mi přijde vhod, že to tak dopadlo, volně dýchám a libuju si v pohodlňoučkých bavlněných bombarďácích a své staré podprsence bez zbytečně vysokých harmonických.
Když se ale podívám z okna, opatrně, aby se nepohnula záclona, a vidím, jak se Milan vzdaluje naší liduprázdnou ulicí, modré džíny a zadní kapsy, do kterých už nikdy nezastrčím ruce, jakoby mě kytara, kterou nese na zádech svisle jako samurajský meč, bodla přímo do srdce.

*

Tělocvična je stejná jako před lety. Jen se snad zdá o něco menší, ale možná je to tím, že podél stěn stojí stoly s chlebíčky, brambůrkami, slanými tyčinkami, sušenkami a improvi-zovaným barem. A nebo tím, že se noří do milosrdného přítmí, narušeného jen několika lampiony, co někde vyhrabala Táňa, jí se prostě vždycky líbily kýčovité věci. S Milanem se od začátku večera úspěšně míjíme. I v tom přítmí mi to dalo dost práce.

Před chvilkou s klukama dohráli svůj set, byli stouni i Elvis, Milan byl sexy, to staré sexy se vším všudy, ale mně se trochu ulevilo, že je konec, a aspoň chvíli se k němu nebudu muset neustále vracet pohledem i myšlenkami, jako poslední sedím v prázdné řadě vy-rovnaných školních židliček a cítím jen marnost a beznaděj.
Dívám se na už ztmavlé jevišťátko pro školní besídky s opuštěnou aparaturou. Připomíná mi  rozestavěné liběchovické bytovky v době, kdy se měla Nikola narodit a my v nich měli s Radkem přislíbený tři plus jedna. V pozadí už hotové paneláky hranatých zesilovačů, uprostřed na malé vyvýšenině bicí coby pár zapomenutých rozsypaných skruží a kandelábry se zlatými reflektory činelů, vepředu lesklé jeřáby stojanů na mikrofony, nakrčené, jakoby se stejně jako já chystaly vydávit kořist tónů a rytmů, kterou právě pozřely. A mezi tím vším nablýskané kytary ve stojanech jako nepatřičné, dávno zbytečné sochy unave-ných nahých žen od bezejmenných místních umělců, které tiše čekají, až je odstraní a nahradí bronzovým Leninem a replikou sousoší rabóčij i kalchoznica.

Ještě pořád ve mně pulzuje ta zvláštní energie mnoha watty zesíleného chvění strun elektrické kytary, které stejně jako kdysi rozdrnčelo pletivo na oknech tělocvičny i hluboké vrstvy letokruhů dřeva vysloužilých švédských beden a gymnastických koní v přístěnku. Kdysi mi přebíhalo po páteři jako tisíc jehel, z jejichž vpichů prýští životodárná míza, dnes si připadám jako ta vyschlá švédská bedna. A pak tiše zavrzá židle hned vedle mě.

“Už se mi zase vyhýbáš? Jako v sedmičce?” Milan se už zase usmívá mile, ale trochu smutně, tak, jak se na sebe usmívají lidé, kteří se znají už přes čtvrt století.
“Ale né… já… nechtěla jsem tě rozptylovat před koncertem…”
“Jasně. Hele, proč jsi tenkrát vlastně nepřišla na ty garáže?”
“Protože… Bála jsem se vejšek…”
“Jasně…”
“Ty mi to nevěříš?”
“Že zrovna ty jsi měla závrať? Když tvůj táta…”
“Tátu do toho prosím tě netahej!”
“Já? To ty ses tenkrát chlubila, jak jezdí po světě a opravuje vysílače a vejškový budovy. Povídala jsi o tom pořád dokola.. Ostankino, Berlínská televizní věž, vysílač Konstan-tynów…”
“Nech toho, prosím tě… ”
“Víš, že jsme ho jako kluci obdivovali? Pamatuju si, jak o něm psali v novinách, když byl v horolezecký expedici na Pamír, tuším ve třiaosumdesátým… Celá třída to tehdy četla…”
“Milane, mě to fakt nezajímá!”
“Nezajímá? Zdolal tehdy tři sedmitisícovky alpskym stylem. V mraze a ledovym vichru, tři dny nepřestalo sněžit a foukat, bylo to o život… A přesto slezli Pik Kommunizma, Pik Le-nina a… a…”

Najednou si připadám jako na sezení u doktorky Kačírkové, až na to, že školní židlička není zdaleka tak pohodlná, jako koženkový gauč v její mělnické ordinaci. Když jsem tam před těmi čtyřmi lety šla poprvé, taky jsem se bála všech těch očekávaných otázek na Nikolu, na manželství, na Radkovy milenky, nebylo to snadné, ale já to chtěla za každou cenu všechno zachránit, právě kvůli Nikole. Jenže to nepomohlo, protože psycholožku nic z toho snad ani nezajímalo. Chtěla se bavit jen o tom jednom, pořád dokola. Ostankino, Berlín, Konstantynów…
 
“Pik Korženěvskej,” vyhrknu.
“Jo! Tak vidíš, že tě to zajímá!”
Cítím, jak ve mně narůstá vztek. Nezajímá! Vlastně ani nevím, proč jsem si vystřihovala všechny ty články, tajně, aby to máma nevěděla. Jen si vybavuju, že jsem nacházela ja-kousi falešnou škodolibou radost v tom, že táta, který tak nesnášel komanče, jak říkával, směl lézt jen na hory, jejichž názvy připomínaly hesla z transparentů v prvomájovém průvodu. Jen Jevgenija Korženěvská je v tom nevinně. Byla totiž politicky zcela neangažovanou manželkou známého ruského geografa a glaciologa, který po ní pojmenoval nově objevenou horu celých sedm let před říjnovou revolucí. Jak vroucí gesto od experta na ledovce! Takového chlapa aby dneska pohledal…
Zamračím se na Milana a málem mu řeknu, ať už mi dá laskavě pokoj, ale naštěstí ucítím na rameni něčí dotek. Je to náš třídní šašek Sobejšek, řečený Sobidvacet.

“Prosim tě, Jani, přijela Jiřka a zapomněla si přezůvky. Nenašly by se tu nějaký pantofle, nebo něco?”
“No to nevim… Jakou má nohu?”
“Pořád pěknou!”  mhouří Sobidvacet mlsně oči.
“No dobře… A velikost?”
“Sedumatřicítku, řikala.”
“To by šlo… Nikča by měla mít něco ve svý skříňce na tělocvik,” po paměti šmátrám v kabelce a cítím, jak se mi rozrušením klepou ruce. “Na třídní schůzce nám dávali náhradní klíč, někde bych ho tu měla… jo, tady je! Vydrž chvilku!”

Otáčím se na Milana:
“Dovolíš?”
Rychle se kolem něj protáhnu, vystrčím přitom mimoděk zadek a na chvilku pocítím pravou škodolibou radost, že na sobě nemám polymery. Jenže jak klopýtám řadou židlí k východu, mění se stejně jako kdysi ta jepičí radost na smutek.

Prázdná a potemnělá chodba vedle tělocvičny mi vrací zvuk mých vlastních kroků. Není tak prostorná, ale ozvěna přesto nabírá obrovské zpoždění, najednou mi je zase dvanáct, utíkám k šatně a všechno kolem mě se slévá, jak se mi oči plní slzami, stěny chodby, dveře šaten, špinavá okna i kachličky na zemi, všechno ztrácí pevné obrysy, i zvuky se slévají, z kroků se stává jednolité dunění, nad kterým jasně zní hlas naší tělocvikářky Pechové, pořád dokola opakující jedinou větu:
“Ty ne, Oktábcová, ty nemůžeš, ty máš přece závrať! Kdokoliv jinej…”
Další události se mi promítají v hlavě jako ve zrychleném filmu. Vybíhám ze školy, přes koleje ke břehu Labe, tam se schovávám do křoví a celé odpoledne koukám na vodu, a nakonec do ní házím ten papírek s číslem, co máma zapomněla na poličce u telefonu, s tátovým novým číslem, na které jsem chtěla zavolat a pozvat ho na ty gymnastické závody, aby viděl, aby byl pyšný a vrátil se, nebo se aspoň někdy ozval, jak slíbil.
Protože na těch školních závodech byl i šplh, a na ten holky šikovné na gymnastiku ne-chtěly, tak jsem se přihlásila já, jenže pak jsem při těláku dostala tu závrať a kráva Pechová řekla, že místo mě pojede Růžičková. A jak se přitom tvářila! Asi to měl být shovívavý, chápavý výraz, ale já v něm jasně rozpoznala stín opovržení, něco jako to snad neni pravda, že někdo může bejt takhle nemožnej? a připomnělo mi to tátův obličej při mých prv-ních pokusech o jízdu na kole nebo plavání.
Dívám se za tím papírkem, jak mizí v dálce a je pořád menší, jen takový bílý flíček, snad drobek, sousto pro labutě nebo ryby, ale žádná ho nechce, a on jen tak zbůhdarma plyne pryč, až úplně zmizí a zbyde jen ta velká prázdná řeka, nad kterou se pomalu stmívá, a já se začínám bát, a tak se ploužím přes náměstí domů, když mě najednou někdo chytne za rukáv bundy. Milan, celý uřícený, s aktovkou na jednom rameni a s podivným výrazem v obličeji, spíš smutným než vyčítavým.
“Proč jsi nepřišla?” vykřikne hlasitě, až se leknu.
“A proč bych jako měla chodit?” vylítne ze mě.
“Byli jsme přece domluvený… Čekal jsem tam na tebe… celý vodpoledne…”
“Nechtělo se mi, jasný? Pozvi si tam ňákou jinou, která za tebou poleze jako pejsek. Třeba Růžičkovou…”
“Proč Růžičkovou?” ptá se nechápavě a zastavuje se, ale já se k němu točím zády a rychle jdu pryč, aby neviděl, že brečím.

Dvacet pět. Číslo na skříňce, totožné s tím na klíčku, mě posouvá v čase o stejný počet let dopředu, zpátky do přítomnosti. Vsouvám klíč do zámku, ale nejde jím otočit. Chvíli dvířky lomcuju, ale marně. Nakonec vztekle praštím do plechu pěstí, a pak se o skříňku rezignovaně opřu čelem. Plech pořád rezonuje a slabounce bzučí.
 
“Můžu to zkusit?” ozve se za mnou. Tentokrát už se neleknu.
Podávám klíč Milanovi, ani jemu to nejde, ale nakonec se do dvířek opře kolenem a zámek s cvaknutím povolí.
Chvíli mžourám do tmavých útrob skříňky, pak se skláním a vytahuju černé basketbalové airmaxy, úplně netknuté, ještě je na nich cenovka z krámu.
“Ani jednou je neměla na sobě,” říkám si spíš pro sebe, “dala jsem za ně skoro čtyři tísíce. Musela jsem to vzít z kontokorentu.”
“Tak proč jí kupuješ tak drahý věci?” kroutí hlavou Milan.
“Radek jí je slíbil k narozeninám. A pak psal, že nepřijede…”
“To nemyslíš vážně?”
“Nechtěla jsem, aby jí to bylo líto. Ale stejně je to k ničemu. Všechno je k ničemu…”  
Najednou mi vytrysknou slzy, Milan mě objímá a já na chvilku vděčně spočinu obličejem na jeho hrudi, snažím se nadechnout a uklidnit, nakonec se mi to daří, zvedám hlavu, on mě drží jemně za paže, sklání se, chce mě políbit, ale v poslední chvíli instinktivně otočím hlavu na stranu.
“Nejde to, Milane, promiň. Já… nedokážu to.”
Odevzdaně spouští bradu na prsa, pak na chvilku zkamení, podivně shrbený, a nakonec se napřímí a rozhodí rukama, jako když poraněný pták mává křídly:
“A co nedokážeš? Žít vlastní život? Myslel jsem, že už jsi dospělá. Ale ty seš furt uplně stejnej fracek jako tehdy!”
Teď praští do skříněk pro změnu on. Chodbou se rozlehne hlasité zadunění. Rychle pokládá na dvířka dlaň, tlumí poplašně drnčící plech a sleduje přitom svou ruku s až směš-nou soustředěností, jakoby se tím snažil umlčet i to, co zaznělo předtím. Jenže ozvěna - alespoň ta v mých uších - je opět nemilosrdná.

“Myslíš fracek, od kterýho radši utekl i jeho vlastní táta?” vychrlím na něj dřív, než stačím přemýšlet, protože tenhle přetlak by neudrželo ani to nejlepší kompresní prádlo na světě. Vzápětí se vlastních slov leknu tak, až mě to uklidní. Zamykám Nikolinu skříňku, ruce se mi vůbec netřesou, zámek poslušně zacvakne a já se rozbíhám chodbou zpátky k tělocvičně. Chci být co nejdřív odsud pryč.

“Jano, máš?” chytá mě za ruku Jiřka, přešlapující po zaprášených parketách svýma pořád pěknýma nohama v černých punčochách.  
“Jo, tady!”
“Zlatá! Ale počkej… tohle si přece nemůžu vzít?” váhavě potěžkává v každé ruce jednu botu, jakoby to byly korunovační klenoty. Uvědomuju si, že jsem zapomněla utrhnout tu nešťastnou cenovkou.
“Jsou to sedumatřicítky…”
“To jo, ale… čekala jsem nějaký starý cvičky…”
“Cvičky už se dávno nenosej…” pomrkávám nervózně k východu, protože každá vteřina tady mi připadá nesnesitelná, “dneska se cvičí v tomhle.”
“Fakt? No eště že je náš Péťa osovbozenej… zlatý astma!”

Je pozdě. Sobidvacet právě odchytil Milana přímo ve dveřích a nutí mu sklenku s hnědavou vazkou tektutinou. Milan odmítá, dohadují se, Sobejšek se do něj na chvíli zavěsí, a jak ztratí rovnováhu, trocha alkoholu vyšplouchne na podlahu. Musíme to utřít, než se tu někdo zabije, říká jasně Milanovo gesto, stejné, jaké občas používali rozhodčí na volejbale, když jsem se chodila tajně dívat, jak Milan hraje za školu. Jedna z holek se vydala do umývárek pro hadr, tohle bude na dlouho a já nemám náladu, na nic a na nikoho, potřebuju být sama, aspoň na chvíli. Nebo klidně napořád.
A tak klušu jako vyplašená srna podél vyrovnaných stolů na opačný konec tělocvičny, oddělený zatahovací sítí. Tam se v tmavém koutě sesouvám na lavičku, zavírám oči, zakláním hlavu a opírám temeno o zeď. Místo abych se uklidnila, jsem pořád naštvanější. A když oči otevřu, vidím přímo před očima čtyři šplhací tyče, visí odkudsi shora jako dlouhé tenké prsty, ukazující si na mě,  posměšně, s chladnou povýšeností. Vysoko nad nimi slabě svítí čtverce oken opatřených rámem se zprohýbaným pletivem, které na mě poulí oka, stovky ok, vyvalené bledé bulvy, cosi mi připomínají, cosi nepěkného, a já toho mám najednou všeho dost.

Aniž bych přesně věděla proč, prudce vstávám, shazuju nepohodlné lodičky, stejně mě tlačily a zítra budu mít puchýře na patách, chytám se rukama chladného kovu a zhluboka se nadechuju.
“Co děláš? Jsi nemotorná, tlustá a nikdy ses pořádně nehejbala!” říká mi ta ženská ze zrcadla, i když tady mě nemůže vidět. Nikdo mě nemůže vidět. A tak ten hlas ignoruju.

Odrážím se a rychle svírám železo i mezi kotníky. V silonkách to klouže, sukně mi překáží a po dvou chabých pokusech o posun vzhůru se mi vyhrne vysoko nad kolena. Přemýšlím, co je pod ní vidět a slyším, jak mi zběsile tepe srdce, mám dojem, že se od toho každou chvíli musí rozklepat a rozezvonit i tyč, všichni se sem seběhnou a zase bude ostuda. A navíc uvidí ty staré bombarďáky.

Seber se, poroučím si a myslím na Pamír, na ledový škraloup na skále, skučící vítr a příšerný mráz, pořád ty výstřižky mám, ohmatané, místy nečitelné, už stokrát, tisíckrát jsem je chtěla vyhodit, ale nikdy jsem to nedokázala, tohle proti tomu není nic, jen čtyřmetrová tyč v tělocvičně v Polabí, slabých 200 metrů nad mořem, ale rozum moc nepomáhá. Instinktivně zavírám oči a dál napínám všechny svaly, abych se posunula výš.

A najednou je to tady. Závrať. Pořád důvěrně známý stav, i když je to tak dávno… Všechno se točí, cítím, jak nastupuje slabost v kolenou, křeč v břiše, nedokážu se ani pohnout.
Otvírám oči a zjišťuju, že jsem se skoro neposunula, nebo spíš v těch hloupých silonkách zase sjela dolů, takže jsem chodidly sotva patnáct čísel nad zemí. Přesto ten pocit pořád trvá. A je to vlastně příjemné. Hodně příjemné. Panebože, tohle přece není závrať, to je… něco, co jsem už dlouho nezažila. A s chlapem vlastně nikdy.
Doktorka Kačírková tenkrát říkala, že je to proto, že se bojím vázat, někoho si připustit k tělu, abych zase nebyla zklamaná, možná prý jsem dokonce podvědomě přesvědčená, že si to nezasloužím. A já jí nevěřila. Myslela jsem, že jsem prostě fyzicky vadná.
Co když i tenkrát, ve dvanácti… Snažím se znovu si vybavit, jak se všechno točilo, tělo se stahovalo v křeči, musela jsem zrychleně dýchat… Bylo to náhlé, překvapivé, lekla jsem se, co se děje a Pechová to pojmenovala za mě…
Je to jako zjevení, tady kousíček nad zemí, na tyči, které se držím jako klíště a čekám, až to odezní, dostávám strach, že se na mě přece jen někdo dívá, a tak dělám, jakoby nic, vlastně je to poprvé, kdy předstírám, že jsem nebyla.

Ale nikdo tu není. A tak, když je po všem, pouštím tyč, svlékám zpropadené punčochy, házím je na podlahu a znovu se rukama, nahými stehny i lýtky přimknu ke kovu, který je teď příjemně zahřátý.

Najednou to jde až překvapivě snadno a rychle, cítím se lehká a volná, zaplavuje mě slastný pocit, naprostá euforie, projíždí celým mým tělem, po dlouhé době ho zase intenzivně vnímám, připadá mi pružné a nabité energií, jsem uvolněná, pusu mám od ucha k uchu a přitom mi tečou slzy, už jsem nahoře, natahuju ruku a šmátrám po zaprášené traverze, na níž je tyč zavěšena, jako bych hledala vrcholovou knížku, ale žádná tam není, zato pořád vane ten studený pamírský vítr, prasklým sklem v růžku okna, za nímž visí lhostejně bledý měsíc, je to tátova tvář s chladnými krátery očí, jsem tu, chce se mi křičet, ale on nehne brvou, je pořád stejně netečný, pořád stejně daleko a vysoko, vlastně jsem se k němu nepřiblížila ani o píď, vždyť jsem jen 204,5 metru nad mořem.
Jenže tohle je můj Štít Korženěvské. Říká se, že horolezec si na vrcholu ještě neuvědomuje, čeho dosáhl, protože je příliš vyčerpaný, prý mu to dojde až po sestupu, ale mně to dochází hned a úplně všechno, snad je to tím řídkým vzduchem tady nahoře, snad se mi jen nedokrvuje mozek, ale najednou vím, že jsem v tom nevinně, stejně jako Jevgenija, že to nebylo ve mně, ale v něm, prostě o mě nestál a stejně by na ty závody nepřijel a neozval by se, ani kdybych je nakrásně vyhrála, ani kdybych tehdy vyšplhala třeba až na měsíc.

Na vedlejší tyči se těsně pod traverzou objevuje Milan. Nahlas dýchá a v měsíčním svitu se zdá, že trochu zrudl v obličeji. Napadá mě, co všechno cestou viděl pod mojí vyhrnutou sukní, ale hned si uvědomuju, že je mi to jedno.

“Co tady děláš?” ptá se s obavou v hlase.
“Visim…”
“No… to vidim. Nemohl jsem tě najít… Už jsem myslel, že jsi odešla…”
“Chtěla jsem…”
“Jani, já to netušil. Že od vás odešel… Nikdo to netušil. Mysleli jsme, že zas odjel někam na montáž…”
“No jo… Na to jsem taky spoléhala. Proč myslíš, že jsem vám furt tak cpala to jeho cestování?”
“Mrzí mě to… Zlobíš se?”
“Nevim…” chci si ještě užívat svou převahu, i když zloba se v tom řídkém vzduchu dávno rozpustila.
“Tak už slezem, jo?”
“Ne.”
Baví mě to. Nejistota v jeho očích. Pasu se na ní. Pořád stejnej fracek…
“Je tu kosa… Pojď dolů, potřebuju kafe!”
Marně vymýšlím nějaký další důvod k trucování, a tak se rozhoduju zatáhnout drápky. Zničehonic sklouznu od dvacet čísel níž.
“Dobrý?”
Chytá mě rychle za paži a v přítmí se na okamžik zalesknou jeho rozšířené zorničky.
“Jo,” přikyvuju, i když srdce se na okamžik rozběhne jako při opravdovém vysokohorském výstupu. Milan to zacukání tepu asi cítí v dlani, protože mě radši zase pouští. Je mi to trochu líto.
“Nešel bys na to kafe ke mně?”
Zase se trochu smutně a zároveň chápavě usměje očima.
“A co ta tvoje závrať?”
Vytahuju se zase zpátky k němu, naše oči jsou teď ve stejné nadmořské výšce, jen kousíček od sebe, kolem vakuum, pod námi nedozírně hluboká rozsedlina tmy.
“Vidíš, ne? Už mě přešla…”

“Jano! Vy už jdete?” volá na mě Jiřka, když s Milanem míříme k východu, “Musím ti vrátit ty boty!”
“Nech si je…” mávnu rukou, “Nikča z nich stejně za chvíli vyroste…”
Sobidvacet za jejími zády pantomimicky předvádí driblink a dvojtakt se střelbou na koš, ale to už s Milanem vycházíme do liběchovické noci, dvě stě nad mořem, vítr od Labe je cítit rybinou, měsíc se ztrácí v hlubinách nebe a my se držíme za ruce, nejdřív jenom tak zkusmo a opatrně, jako když horolezec zkouší, jestli bere chyt, a on bere, a mně přece jen až teď naplno dochází, jaký vrchol jsem dneska zdolala.

*

Pomalu odemykám dveře bytu, abych způsobila co nejmenší šramot. Po tmě se zouváme, Milan shodí z ramene popruh od kytarového pouzdra, ale já ho zadržím.
“Vem si to všechno s sebou do ložnice…” šeptám, “i boty.”
“A co to kafe?” sykne, zatímco ho táhnu za sebou tmavou předsíní.
“Až ráno, jo?” zkusím do šepotu naroubovat prosebný tón.
“Nechtěl jsem ještě usnout…”
“Neboj, neusneš!”
A pak cvakne klika, po ní vypínač a předsíň rozetne klín světla z Nikolina pokoje.
“No to nemyslíš vážně!?” štěkne její nepřirozeně protažený stín.

*

Káva voní, Milan svírá hrnek oběma rukama a sleduje pramínky kouře, které stoupají k rozsvícenému lustru nad kuchyňským stolem. To světlo je bodavé, nepříjemné, připadám si trochu jak pod výslechovou lampou. Nikola se opírá o linku, ruce založené na prsou, dívá se přímo na mě. Milana ignoruje.  

“Něco jsi mi slíbila…” zasyčí.
“Já vim. A byla to chyba.”
“Co? To má bejt jako omluva?”
“Nebudu se ti omlouvat. Nic jsem ti neudělala.”
”Lhala jsi! To ti jako nestačí? Hlavně, že nasazuješ na tátu, co? Ten by nikdy…”
“Víš co?” přeruším ji rázně, až překvapeně zamrká a ztichne. I já se trochu podivím, co se právě stalo, ale vzpamatuju dřív než ona. Dojdu až těsně k ní a chytím ji za ramena:
“Co kdybysme už přestaly hrát tu hru? Obě přece víme, že… ” na okamžik přece jen zaváhám a ona mi hned skočí do řeči.
“Že co? Tak to řekni! Dělej!”
Najednou už to nejde zastavit. Před očima mi jako zrychlený film běží všechny ty situace, které se od rozvodu pořád opakují a svou podobností překrývají jedna druhou.
“Že sou to od něj všechno jenom výmluvy, do prčic! Pořád stejná ohraná deska, pořád stejná vlezle chytlavá písnička, kterou už musíš umět nazpaměť: Tenhle víkend nemůžu, o prázdninách jsem v jů es a o vánocích ve Francii, moje pici mici maus tam má focení, stavim se jen na otočku, narozky nestihnu, něco si kup, tady máš litr, rychlej oběd v meku u benzínky, příště si zajdem na pořádnej stejk, teď fastfoodovou pusu, něco ti přivezu, zaručeně trendy, co tam frčí, příště zaručeně argentinský hovězí a boty na zaručeně surový půlmetrový gumě, zaručeně nakouslý jabko rovnou ze silikónovýho údolí, musim pádit, miluj mě a čekej, zatim si hraj s novym ufounem, snad mi to vyjde, stavit se dřív, než zastará…”

Při zmínce o silikonovém údolí se mi vybaví žlábek mezi pici micinými umělými pětkami a zhoupne se mi žaludek. Nikolina tvář se mezitím stahuje vztekem, tiskne k sobě čelisti, mhouří víčka do zlověstné úzké škvírky a míří přímo na mě hustými řasami, dokonale ztemnělými značkovou řasenkou, užívanou maskéry filmových hvězd. Zase se zapomněla na noc odlíčit, ještě není tak dospělá a samostatná, jak se tváří, ještě mě pořád potřebuje, letí mi hlavou, aniž bych přestala mluvit:
 
“Myslela jsem, že mu to baštíš, čekáš a krmíš tím spolužáky jak kilovejma stejkama, sem flank a šlank, to mám vod fotříka, co je cool a young a nikdy nezastará, zato matka, to je fosilie, seká se a blbne a furt jí dochází baterka, snad aspoň uvaří a vypere, když jí na chvíli vrazíš do nabíječky, zapomeneš se pohrdavě tvářit a zvedat voči v sloup, to jí roz-chodí nejmíň na dva dílky, ať funguje, až za sebou práskneš dveřma, ale jen ať na mě neklepe, nebo nedej bože nečeká a nepřihřejvá večeři, ať se na nic neptá a hlavně ať proboha neni trapná. Jenže já už nemám ty dva dílky, už nemám skoro ani ten jeden, tak co kdybysme se přestaly navzájem ničit, ty přece víš, jak to je, seš bezvadná holka, a nic na tom nezmění, že se tvůj táta chová jako debil…”

Ještě chvíli mě probodává tím temným pohledem, ale její bojovně vztyčená brada se pomalu rozklepe, z očí vyhrknou slzy, žádný holywoodský maskér by už neudržel pigment na místě, najednou mě objímá a vzlyká přímo do mojí bílé halenky, cítím mokro na hrudi, ale nechávám vsáknout všechnu čerň, nepůjde to vyprat, pomyslím si radostně, protože na tom teď nezáleží, tisknu Nikolu k sobě, tak jako kdysi, když byla malá a její pláč ještě bezbarvý jako planý poplach, jako nácvik evakuace pocitů pro případ všech budoucích neštěstí.

Když je temnota jejích očí i téhle noci definitivně pryč, jdeme si s Milanem konečně lehnout, teď už mi postel není velká, nenápadně to zkontroluju rychlým pohledem do zrcadla na skříňové stěně, je to v pořádku, a hlavně, už tam není ona, ta hrozná ženská, co mi pila krev poslední roky, na okamžik mě to zamrzí, protože bych jí řekla to čumíš, co? Tak nečum!, ale to už cítím, jak se mě Milan dotýká, přes kotníky mi bez sebemenšího odporu sklouzávají kalhotky, odkudsi se zvedá pamírský vítr, přebíhá mi po páteři jako tisíc jehel a probouzí skoro zapomenutou, nekonečně dlouho spící mízu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zadání Literární soutěže Kultury21 Božská extáze v kultuře lidstva si můžete připomenout ZDE