Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Cesty vědeckého poznání se někdy ubírají křivolakými cestičkami. Přesně tak k nám doputoval následující popis i vyobrazení dosud neznámého druhu ptáka, Kejváka atlantského, zřejmě z pozůstalosti (?) dosud neznámého českého ornitologa. 

Studie o kejvácích podnětná, byť neznámá

Zatímco jeho studie je nejen objevná, ale i svěže napsaná, o kresbě lze říct jen to, že zručným kreslířem bohužel rozhodně nebyl a fotografie dosud neznámého ptáka přiložena nebyla. To možná zabránilo uveřejnění studie v renomovaných přírodovědeckých časopisech, my vám přesto „Studii o kejvácích“ předkládáme v plném znění:

Studie o kejvácích

Motto: Kejváci mě serou. (Kryštof Kolumbus)

Kejvák atlantský

Zoologické zařazení:

Kmen obratlovci
Třída ptáci
Řád letci
Čeleď vibráti
Rod kejvák
Druh kejvák atlantský

Kejvák atlantský je vodní pták, který obývá tropický a subtropický pás Atlantského oceánu, až po 30°zeměpisné šířky po obou stranách rovníku. Dosahuje hmotnosti až 5 kg u samců a 3 kg u samic. Rozpětí křídel je značné, více jak dva metry, a umožňuje tak dlouhodobé plachtění nad vodní hladinou a využívání stoupavých, termických vzdušných proudů.

Kejvák je pták přísně monogamní. Samice snáší 4 až 6 vajec, s fialovou skořápkou a zřetelnými skvrnami. Výzkumem bylo zjištěno, že z vajec se skvrnami žlutými se líhnou samci, a z vajec se skvrnami zelenými se líhnou samice. Pokud jsou skvrny smíšené, samice vejce proklovne a tak zničí. Zabrání tím přenosu nežádoucích genetických mutací. Barva peří mláďat, včetně rozmístění skvrn, je naprosto totožná s barvou a povrchem vejce, z kterého se vyklubala. Mláďata se líhnou po 25 dnech, a mají schopnost plavat, jako všechny druhy vodních ptáků. Schopnosti létat a kývat se dosáhnou až později.

Kejvák hnízdí v chaluhách v Sargasovém moři, klidné prostředí a stálá teplota vody je pro vyvádění mláďat velmi vhodná. Jediným predátorem pro kejváka je člověk, proč tomu tak je, bude vysvětleno níže.

Kejvák je pták chytrý, rafinovaný, záludný, potměšilý, škodolibý a lstivý. Jako každý vodní pták se i on živí rybami. U kejváka jsou však ryby pouze náhradním zdrojem potravy a nouzovým řešením. Hlavním zdrojem jeho obživy jeho jsou potraviny z lodních trosek plovoucích na hladině.

ŽIVOTNÍM POSLÁNÍM A HLAVNÍ ČINNOSTÍ KEJVÁKA JE TOTIŽ POTÁPĚNÍ LODÍ, K ČEMUŽ VYUŽÍVAJÍ SVOJE KÝVACÍ ÚSTROJÍ.

V průběhu evoluce se vyvinula symbióza mezi kejváky a žraloky. Již nálezy kostí druhohorního prakejváka obrovského (vehiculum giant avem) spolu s kostmi žraločími dokazují, že zánik veleještěrů nebyl způsoben pádem asteroidu, ale spoluprací těchto dvou živočichů, při společném lovu. Taktika lovu byla jednoduchá, ale velice účinná. Kejváci zaútočili například na brontosoura a rozkývali jeho dlouhý krk tak silně, že veleještěr vdechl vodu a utopil se. Žraloci následně mrtvolu roztrhali, větší kusy potom sežrali a ty malé ponechali kejvákům. Pochopitelně, že v průběhu krmení se žádný jiný tehdejší predátor neodvážil kejváky napadnout.Tato symbióza zůstala dodnes, jen s tou výjimkou, že kejváci zvláštními vibracemi přivolávají žraloky až ve chvíli , kdy se jim podaří potopit loď. Potravou jsou pochopitelně i topící se námořníci. Žraloci připlouvají již zdaleka, ochotně a rádi a ani je nenapadne na kejváky útočit.

Kejváci a jejich hnízdo v Sargasovém moři

Kývací ústrojí je tvořeno svalovitým vakem, v dolní části krku kejváka. Při běžném průzkumném letu, anebo v nepřítomnosti lodi, bývá vak prázdný, aby kejváka zbytečně nezatěžoval . Před vlastním útokem na loď kejvák nabere do vaku přesně určené množství vody a získá tak účinnou kývací zátěž. Maximální počet kejváků před útokem, je 100 - 150 jedninců. Jsou však popsány případy, kdy na zaoceánský parník zaútočilo hejno o několika tisících jedinců. Kejváci totiž útočí jednorázově a ve výjimečných případech dokážou útočit na lodě i mimo svá obvyklá teritoria, i ve vyšších zeměpisných šířkách, pokud je to nezbytné. Například, když krmí mláďata. (Titanic) Odvažují se i do Evropy, do oblasti Středomoří, která je jejich oblíbenou náhradní destinací.

Kejvák je pták chytrý, rafinovaný, záludný, potměšilý, škodolibý a lstivý. Chyby neopakuje

,,Jestli o tom ceknete, nechám vás degradovat. Do zápisu přijde srážka s ledovcem.” (Zachycená část rozhovoru mezi kapitánem a telegrafistou na Titaniku. 15.4. 1912, deset minut po půlnoci.)

Kejváci provádějí průzkumné a hlídkové lety prakticky nepřetržitě. V nočních hodinách využívají své schopnosti vnímat infračervené záření , které jim umožní zaměřit blížící se loď i v nejhlubší tmě, podle tepla vycházejícího z lodních motorů. Průzkum vyhodnotí loď vhodnou k potopení, její tonáž a stupeň nebezpečí, které kejvákům hrozí při jejím napadení. Následně je určen potřebný počet jedinců, kteří se pak zformují do několika letek, vedených nejzkušenějšími kejváky. S ostatními na hladině se domlouvají zvukovými signály, o velmi nízkých frekvencích a současně tak přivolávají i žraloky, kteří se nacházejí do dvaceti kilometrů od plavidla. (Zápis v archivu Britského královského námořnictva.)

Pobočník: ,,Sire, francouzská flotila je na dostřel.”
Admirál pobočníkovi: ,,Francouzů si nevšímejte, palte na kejváky.”
(Horatio Nelson. Bitva u Trafalgaru 21.10. 1805)

Kejváci jsou velmi učenliví a chyby při útocích neopakují. Zápisy v kronikách již od nejstarších dob svědčí o tom, že řada lodních katastrof nebyla zapříčiněna bouřemi, piráty, či kurdějemi, ale nekompromisním útokem kejváků.

Až do první poloviny 19. století byly lodní trupy v naprosté většině pouze dřevěné, a jiné lodi, než plachetnice, neexistovaly. Jako doplňkový prostředek k potopení lodi tehdy kejváci využívali hromadné vyměšování celého útočného, leteckého svazu. Desítky kilogramů vysoce agresívního, dusíkatého guána, způsobilo na tropickém slunci požár lodního trupu v několika minutách. Zkáza lodi byla neodvratná, a kývání tak nebylo nutné. Situace se změnila až ve chvíli, kdy k pohonu lodí byl použit parní stroj. Zároveň s modernizací námořnictva , zvláště vojenského, byly dřevěné trupy nahrazeny kovovými , takže kejváci museli změnit taktiku boje.

Guáno bylo používáno i nadále, nikoliv však k zapálení a potopení lodi. Kejváci zjistili, že obrana proti jejich snaze rozkývat loď je organizována tvory se standardním povrchem (vojenská uniforma), a proto je jejich snaha často neúspěšná. Zaměří se tedy na důstojníka organizujícího obranu a v několika vteřinách ho pokryjí souvislou vrstvou guána, a tím ho oslepí a znehybní.

Mnohé lodní katastrofy jsou dílem kejváků

Přesný postup vyměšování kejváků lze nalézt ve studii polského profesora zoologie, Tadeuzse Ptakównika, zveřejněné v Krakově v roce 1950.
Kejwaków wydzelanie w stosunku do lodzi nurkowych i ataki dowódców.

Taktika potopení lodi.
1. Vyhodnocení dat a určení počtu kejváků pro útok.
2. Přivolání žraloků k pozdější likvidaci lidí, plovoucích na hladině
3. Napadení důstojníků guánem, odlehčení útočného svazu.
4. Nabrání vody do kývacího ústrojí a návrat k lodi
5. Obsazení trupu na protilehlých místech
6. Fáze synchronizace
7. Kývání s lodí
8. Potopení lodi a odlet
9. Společná hostina na vodní hladině

Fáze synchronizace si zaslouží bližší vysvětlení.

Pro posádku je důležité vědět, že lze spustit záchranné čluny jen do té doby, než je fáze S ukončena. Kejváci dávají posádce šanci tím, že jim slyšitelnými zvukovými signály dávají najevo, v jakém stádiu se fáze S nachází. Kejváci záchranné čluny nenapadají.

Kejváci se na lodní trup snášejí s hlasitým křikem „kej, kej, kej, kej“. V takovém hluku je pro posádku velmi obtížné se domluvit na něčem smysluplném. Ptáci, kteří se již usadili na lodním trupu, vydávají rychlé a hlasité zvuky va va va va va. V této chvíli je poslední šance spustit čluny. Fáze S je ukončena mónotóním a hlasitým zvukem „VÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“.

Současně za tohoto hlasitého zvuku lze vidět, jak se loď kýve stále rychleji, až nabere vodu, případně se zlomí trup, a loď se potopí.

Důležitost ochrany periskopů ponorek proti ptačímu trusu

Činnost kejváků však není jenom negativní. Někdy mohou rozhodnout i válečný konflikt. Poslední takový důkaz podali v průběhu druhé světové války, a naštěstí ve prospěch Spojenců. Bojištěm byl Atlantik, kde byla svedena tvrdá, ponorková válka. Až do roku 1942 byly německé ponorky úspěšné. To se však změnilo díky migraci několika desítek tisíc kejváků, z důvodu přechodného ochlazení v Karibské oblasti. Lodi už nebyly kejvákům něčím neznámým. U ponorek tomu však bylo jinak. Následky byly strašlivé. Ve chvíli, kdy ponorka vysunula periskop, byla okamžitě napadena a periskop byl totálně znečištěn a oslepen guánem zvědavých kejváků. Ponorka se pak musela vynořit a tím na sebe upozornila. Hlášení bezmocných kapitánů šla do desítek a admirálu Raedrovi se brzy dosatala na stůl. Raedr vypracoval zprávu pro Vůdce, s názvem: U-Boot-Periskop-Schutz gegen Vogelkot (Ochrana periskopů ponorek proti ptačímu trusu)..

Následovalo bezodkladné, psychiatrické vyšetření admirála, odeslání na trvalou zdravotní dovolenou, a následně do výslužby, v lednu 1943.

Kejváci v hledáčku tajných služeb

Druhá světová válka skončila. Vzájemná spolupráce vítězných mocností však brzy vzala za své. Ne však jejich zájem o kejváky. Na jejich rozhodující význam pro obrat v ponorkové válce generálové nezapomněli, a kejváci se ocitli v zájmu tajných služeb. Možnosti rozkývat například letadlovou loď nepřítele a tím ho připravit o vzdušné síly, bylo velice lákavé. Bipolární svět vyvíjel nesmírné úsilí a utrácel nepředstavitelné částky za výzkum možnosti kejváky ovládat. Velice brzy se však zjistilo, že tito hrdí tvorové se zotročit či ovládnout rozhodně nedají. Snahy všech generálních štábů světa vzaly za své.

Karibská či kubánská krize, která započala v roce 1962, a hrozila přerůst v celosvětový, jaderný konflikt, je důkazem počátku opačného přístupu k těmto nezávislým živočichům. Jaderné rakety, rozmístěné na Kubě, neměli apriori sloužit k zasazení úderu proti USA, ale proti kolonii kejváků, v Sargasovém moři. Tajné služby USA totiž záměrně rozšířili nepravdivou informaci o tom, že se jim podařilo rozluštit genetický kód kejváka, a tím ovládat jeho chování. Paranoidní Sovětský svaz tomu uvěřil. Zejména také proto, že genové inženýrství a výpočetní techniku pokládal v padesátých létech za buržoazní pavědu a nyní byl v pasti, díky vlastní propagandě. Neměl vědecké kapacity k vyvrácení tohoto tvrzení. Oficiálně nemohl přiznat, že by USA mohli mít pravdu a zpanikařil.

V archivech tehdejší KGB existuje rozkaz KKK č.1 (Kонец Kачающейся Kолонии), česky Konec kývací kolonie, k jehož realizaci naštěstí nedošlo.

Mladé kejváky mohou zachránit staré lodní vraky

V současnosti počet kejváků bohužel klesá. Tak, jako na mnoha jiných živočišných druzích, podepsalo se i na nich stále se zhoršující životní prostředí na planetě. To však není jediná příčina jejich úbytku. Zhoršuje se totiž i jejich fyzický a psychický stav. Naštěstí organizace Greenpeace již jedná s vládou Kazašské republiky. Připravuje se finančně náročný projekt k dopravě lodních vraků z vyschlého Aralského jezera do oblasti Sargasového moře, aby si noví, mladí kejváci mohli osvěžit schopnosti předcházejících generací. Doufejme, že se tato bohulibá snaha setká s úspěchem.