Eva Hölzelová: Hvězdná obloha

200li Při četbě této neobvyklé knihy inspirované řeckými bájemi a pověstmi a astronomickými souhvězdími severní oblohy, jsem bojovala se dvěma silnými emocemi. První byla naprostá neschopnost se od knihy odtrhnout, jak je čtivě a mistrně napsaná. Druhá byla ovšem jaksi na druhé straně spektra. Nejsem duševní masochista a tak jsem se často, s výdechy a nádechy, poněkud zarážela nad mnohdy neuvěřitelnou krutostí hlavních i vedlejších hrdinů. Nojo, bohové si s tím tenkrát nebrali servítky, takže tady není nouze o úkladné vraždy, nájemné vrahy, ženskou vypočítavost i mužskou chlípnou touhu, která tedy opravdu ve své krutosti zaslouží opovržení. Ale báje a pověsti jsou prostě takové a patří to k jejich faktické stránce.

Autorka se však s těmito částmi popasovala velmi dobře, událost se stala a konec – víc se v tom nešťourá, nerozebírá bulvárním způsobem, jen krátce, výstižně a dramaticky vypíše. Ona dramatičnost je možná umocněna i tím, že projekt původně vznikl pro zcela jiné účely, než knižní. Autorka prozradila, že díky svým zkušenostem se psaním scénářů se dostala do konkurzu, který se jen tak každému nepřihodí. I když to nezavršil úspěch, vedlo to k této knize: „TV NOVA mě pozvala v roce 2008 na svůj První producentský den, v rámci něhož televize oslovovala autory a producenty, aby zaslali nové originální náměty a formáty. Z nich dramaturgové vybrali ty nejlepší, které jejich autoři pak osobně prezentovali přímo v televizi. Když mně to poslali, tak jsem byla velmi potěšena tou důvěrou a řekla jsem si, že něco tedy musím vyplodit. A během dvou měsíců jsem vypracovala projekt Hvězdná obloha, v němž by úvodem astronom povyprávěl o všech relevantních souhvězdích a poté by následoval film. Projekt vybrali a pozvali si mě do TV. Nečekala jsem, že budu povídat před zraky tolika lidí a ještě mě bude snímat kamera, takže jsem se klepala jak ratlík. Nicméně měli překvapivě hodně doplňujících dotazů, v hlavě jsem to měla nastavené a promyšlené jako Hvězdné války – tedy film a řada marketingových akcí, předmětů a hraček, které se vztahují k filmu – takže i to je zaujalo. Asi po měsíci jsem dostala odpověď, že se jim to velmi líbí, ale že realizace je finančně velmi náročná. Zkusila jsem to poslat ještě do německých produkcí, dokonce až do USA, kde jsem narazila na krajana. Vždy jsem obdržela stejnou odpověď. Hezké, ale drahé. Tak jsem se rozhodla, že to zpracuji literárně.“

li1

Vždyť by byla opravdu škoda celý projekt nechat ležet. K tomuto tématu se Eva Hölzelová ráda vrací už jen proto, že jako dítě si přečetla knihu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové a byla z toho láska a vášeň na celý život.

Pohádky pro dospělé a astronomie

Kombinace astronomických znalostí, perfektního a čtivého popisu (i zobrazení v kávových tónech) všech souhvězdí a syrových příběhů, se zdá jen na první pohled nesourodá. Jakmile si přečtete první příběh, zažijete stejný pocit, jako když si po dobrém obědě dáte moučník. A pak další dobrý oběd a zase výbornou kávičku… Kombinace stylů a tónů celého textu z něj činí velmi zajímavou symfonii a to především po informační stránce. V kostce tu jsou dramaticky popsány některé pověsti a zároveň tu získáte základní vědomosti o hvězdné obloze. Autorky jsem se také zeptala, jestli neplánuje psát podobnou knihu o souhvězdích jižní oblohy. „Názvy souhvězdí na jižní obloze mají zcela jinou historii než ta severní. Všech 48 souhvězdí severní hvězdné oblohy pojmenovali už ve starém Egyptě a Mezopotámii a v antickém Řecku část tohoto názvosloví převzali. Kompletně je pojmenoval astronom Ptolemaios, když vypracoval první hvězdné mapy. Kdežto názvy jižních souhvězdí vznikaly o něco později, a to v době, kdy se portugalští a španělští mořeplavci vydávali na své dlouhé plavby, objevovali nové kontinenty a potřebovali se orientovat dle oblohy. Takto vznikla např. souhvězdí - Indián, Jižní kříž, Rajka, Jeřáb, Chameleón, Létající ryba, Tukan, Mečoun, Moucha, Malý vodní had, Jižní trojúhelník. A např. francouzský astronom Nicolas Louis de Laccaille, který žil v 18. století, byl vyslán Francouzskou akademií na mys Dobré naděje a pojmenoval zde nová souhvězdí jižní oblohy dle vědeckých přístrojů – Dalekohled, Hodiny, Kompas, Kružítko, Malíř, Pec, Pravítko, Síť, Sochař, Tabulová hora, Vývěva, Rydlo, Oktant. Takže pokud bychom chtěli psát „příběhy“ jižních souhvězdí, byly by to spíše životopisy těch, co je pojmenovali.“

A to je pravda, to už by byly zcela jiné příběhy a chyběl by jim ten nádherný a vzrušující pel, který má severní obloha. Zdánlivá drobnost a jak obrovský čtenářský a literární efekt to má! Při všem tom – slušně řečeno – nehezkém – co se v některých příbězích děje, mi to nedalo a chvíli jsem přemýšlela, jestli by si autorka vůbec vybrala nějakou postavu, se kterou by se, mohla-li by, chtěla ztotožnit. Odpověď byla ryze ženská, ale také velmi logická: „Která žena by nechtěla být na chvíli bohyní, že? A třeba tou nejkrásnější Afroditou. Ale vážně. Nechtěla bych být žádnou z postav. Při hlubším ponoření do antického bájesloví zde moc kladných hrdinů nenajdete. Neboť všichni včetně bohů mezi sebou smilní, podvádějí se, vraždí, a ti, kteří ještě donedávna byli úhlavními nepřáteli, jsou dnes největšími spojenci. Je málo hrdinů, s nimiž bys, kromě těch výše zmíněných, mohla sympatizovat, komu fandit, a i ti nejznámější reci jako Hérakles či Orión napáchali hodně zlého. Ani bych se nechtěla ocitnout v žádném z příběhů, antické mýty jsou plné masakrů, mučení (Prométheovi orel zaživa kloval játra, Oriónovi vypíchli oči) a krutého zabíjení (Hérakles zabil všechny své děti) a jsou to v podstatě brutální „pohádky“, které dost často končí smrtí hlavního hrdiny.“

Takže romanticky snít u této knihy asi nebudete. Ale zato získáte poučení, které – kdoví – vložili naši předkové právě do těchto prastarých bájí a pověstí. A nevložili ho tam náhodou. Kdoví, jestli se oživení takového tématu nehodí právě do dnešní doby. Poučení je nadosah, jen ho uchopit a pochopit.