Kultura21.cz

Zanikne na evropském kontinentu civilizace, pokud jej - v budoucnosti čítané na spíše jen desítky než stovky let - ovládne arabská populace? Ohlédneme-li se do minulosti, mnohokrát zjistíme, že stávající režimy či říše sice padly, avšak téměř bezprostředně je nahradily jiné režimy či říše, stojící třeba i na nižším stupni vývoje. Nejjednodušší příklad: křesťanská civilizace přece také vznikla na troskách antiky. Je málo pravděpodobné, že by nějaké společenství zaniklo bez jakékoli náhrady - to by se mohlo stát nanejvýš u malých komunit, naprosto izolovaných od okolního světa.

Podívejme se blíže na několik knížek, které se tak či onak věnují právě tomuto tématu. Egyptolog Miroslav Bárta proslul tím, že hledal znepokojivé paralely mezi děním jak v dávných státních útvarech, tak u současné společnosti. V knize Příběh civilizace se ovšem zaměřil na svou doménu, na starověký Egypt. Ačkoli říše faraonů prošla během svých tisíce let trvajících dějinách několikerým „civilizačním pádem“ (či přesněji napsáno přebíráním moci novými vládci), Bárta se soustředí jmenovitě na časově nejvzdálenější státní útvar, na tzv. Starou říši. Dělí nás od ní asi čtyři a půl tisíce let.

Velice přesně postihuje zacílení knihy už její podtitul - Vzestup a pád stavitelů pyramid. Neboť z období Staré říše pocházejí dodnes se tyčící pyramidy, obdivované návštěvníky z celého světa, pokud se ovšem do neklidné arabské země odváží přijet. Jména pradávných urozených stavitelů znějí jak kouzelná zaklínadla: Chufu, Rachef, Menkaure...

Bárta své pojednání začíná ze široka: nejprve načrtává teorie o civilizačních kolapsech, dotýká se dopadu válek, měnících se mravů, selhávajícího hospodářství i klimatických změn, zmiňuje plejádu myslitelů od starořeckého Herakleita k Huntingtonovi. Všímá si předpokladů pro úspěšný vznik nejstarších státních útvarů - v případě Egypta to byly zejména blahodárné nilské záplavy. Ostatně Sahara se tehdy ještě zelenala. Klade si otázku, kým vlastně byli předchůdci starověkých Egypťanů - a s překvapením se dovídáme, že americký fantasy film z předfaraónských časů Král Škorpion nebyl úplnou smyšlenkou: panovník, jehož jméno se tak četlo, skutečně existoval.

Bárta se obírá rozličnými aspekty prvního egyptského pádu, než je shrne do lapidárního poznatku, že „kapři si sami sobě rybník nevypustí“. Vládnoucí vrstvy totiž dlouho podceňují varovné příznaky, které se primárně dotýkají „jen“ většinové populace, která - chce-li postupovat pokojně a bez revolučního třesku - zpravidla nemá prostředky ani šanci cokoli změnit. Jenže když krize hmatatelně ohrozí i mocenské elity, zhusta bývá pozdě na přijetí účinných opatření.

(s.296)

Příběh civilizace je kniha vybavená vskutku přepychově: desítky barevných fotografií i přehledné náčrty doprovázejí devatero kapitol, které jsou zajisté psány čtivě, s mnoha příklady i poučnými odbočkami, aniž by rezignovaly na výsostně odborný přístup. Bártově knize tak rozhodně nehrozí, že by se proměnila v mrtvou ozdobu domácí knihovny.

***

Vzestupem bolševické tyranie (jejíž pád následoval jen o několik desetiletí později) se zabývá Katerina Clarková v knize Moskva, čtvrtý Řím. Ne zcela srozumitelný název odkazuje k proklamaci jednoho mnicha na počátku 16. století - prohlásil, že dva Římy (to jest říše římská i byzantská) již padly, třetí Řím zosobňuje ruské carství - a čtvrtého nikdy nebude. Matička Rus je přece věčná a předurčena, aby spasila celý svět, komunistické zřízení pak jako by stvořilo ideu sovětského státu coby hypotetického čtvrtého Říma. Myšlenku s třemi Římy uplatnil i režisér Sergej Ejzenštejn ve velkofilmu Ivan Hrozný, kde ji vložil do úst právě korunovaného titulního hrdiny.

Autorka se věnuje kulturnímu kvasu, jaký v Sovětském svazu (potažmo v Moskvě) 30. let vládl, a to navzdory utahujícím se ideologickým šroubům a nadcházejícímu vražednému teroru. Byla to doba, kdy se teprve začínala prosazovat jako závazná umělecká metoda „socialistický realismus“ - ostatně komisař přes osvětu Lunačarskij napsal, že bolševici byli zprvu ochotni se smířit i s různými avantgardními směry, pokud umělci podporovali myšlenku komunismu. Mezi filmaři to platilo dvojnásob...

Prominenti mohli cestovat po Evropě (stačí upozornit na dlouhodobé Ejzenštejnovo umělecké turné po západní Evropě i Americe počátkem 30. let), ovlivňovaly se dvě tehdejší „proletářské“ metropole Moskva a Berlín, samozřejmě jen do uchopení moci nacisty. Tehdy němečtí levicoví umělci hledali šanci uplatnit se právě v Sovětském svazu... než poznali, že utužující se stalinská diktatura jim vysněnou uměleckou svobodu nezaručí.

Clarková popisuje, jak se v Sovětském svazu postupně oklešťovalo seznamování se západní kulturou (hlavně s literaturou). Obšírně nás seznamuje s tvorbou ruských i zahraničních myslitelů, kteří sympatizovali s levicovými, případně rovnou s komunistickými idejemi - stačí uvést Ilju Erenburga, Bertolda Brechta, Waltera Benjamina, Györgyho Lukácse (a u nás dočasně F. X. Šaldu).

Z naznačeného pohledu zkoumá i dopad španělské občanské války, prezentované jako střet komunismu a fašismu.

Přibližuje dění v Sovětském svazu i skrze filmy, architekturu apod., aby postihla, jak dosud vládnoucí iluze končí zkrvavělé v záplavě politických procesů. Leckteří zapálení agitátoři záhy skončili před popravčí četou...

Více než šestisetstránkovou knihu (od Clarkové u nás ještě vyšel Sovětský román) přeložila jako vždy spolehlivě Petruška Šustrová. Správně přepisuje názvy ruských tiskovin i jména, která v anglické transkripci bývají různě zpotvořena, jen bych si dovolil protestovat proti variantě Yuri Tsivian (vyskytuje se na stránkách 13 a 457), což je ruský filmový historik (též u nás překládaný) Jurij Civjan.

***

Poslední probíraná kniha apokalypsu přímo předjímá už svým názvem: 2084 - konec světa. Francouzsky píšící Alžířan Boualem Sansal, jehož tvorba je v jeho vlasti zakázaná, se tu zjevně inspiroval proslulým Orwellovým podobenstvím 1984. Ve svém románu líčí společnost již pevně spoutanou náboženskými dogmaty. Ačkoli jde o náboženství fiktivní, spojnice s islámem jsou nasnadě - a funguje úplně stejně jako politická diktatura Orwellova.

Příběh se odehrává v rozlehlé říši nazvané Abistán (podle proroka Abiho, jenž je považován za prostředníka a mluvčího samotného Boha Yolaha). Obyvatelstvo se tu díky všeobecné amnézii uvědoměle a bez odporu podřizuje Boží vůli. Jakékoli individuální myšlení je zakázané, všudypřítomný dohled umožňuje kontrolovat každou odchylku od jedině správného smýšlení. Hlavní hrdina napínavého příběhu Ati se však odmítá podřizovat této samospasitelné víře, když se vypraví hledat jakýsi kmen odpadlíků, kteří si žijí kdesi v úkrytech zcela po svém...

Sansal napsal varovné podobenství, aniž by se snížil k pamfletu, zákruty dění vypodobňuje se strohou dikcí. Ovšem více než zamýšlení předkládá popis své společenské vize a bezmocné tápání jednotlivých postav v ní. Dostatečně výmluvná je už první věta, uvozující celý příběh: „Náboženství nás možná učí milovat Boha, ale nic nás neumí účinněji přimět, abychom pohrdali člověkem a nenáviděli lidstvo.“ Zatímco Orwell popsal vizi politicky totalitních režimů (nejen na bázi komunismu), Sansal tento půdorys převádí na bázi náboženskou.

Oba ovšem popisují stav již plně rozvinutý a upevněný, jenže jako aktuálnější by jistě vyznívala díla, která postihují proces nastolování tohoto stavu - takže čtěme Čapkovu Válku s mloky, Raspailův Tábor svatých, Houellenbecqovo Podvolení...

Miroslav Bárta: Příběh civilizace. Vzestup a pád stavitelů pyramid

Vydala Academia, Praha 2016. 358 s.

Hodnocení: 100 %

Katerina Clarková: Moskva, čtvrtý Řím

Přeložila Petruška Šustrová

Vydala Academia, Praha 2016. 626 s.

Hodnocení: 90 %

Boualem Sansal: 2084 - konec světa

Přeložil Richard Podaný

Vydalo Argo, Praha 2016. 227 s.

Hodnocení: 70 %

Foto: Academia, Argo