Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V rámci zlínského studentského projektu Culturea, jehož tématem jsou letos země Nepál a Norsko, vám přináším ochutnávku nejnovější desky Deep Calleth Upon Deep jedné z nejlepších norských metalových kapel, dvojčlenné skupiny Satyricon. Black metal je hudbou nezkrotného a nezdolného severu a Satyricon dokonale ztělesňuje jeho temnou duši.

Satyricon vznikli už v roce 1991 v Oslu, v Norsku a i dnes tuto skvadru tvoří stabilně pouze dva mimořádně talentovaní hudebníci: Satyr (Sigurd Wongraven) – zpěv, kytarová sekce, klávesy a Frost (Kjetil-Vidar Haraldstad). Vydali celkem devět alb: Dark Medieval Times (1994), The Shadowthrone (1994), Nemesis Divina (1996), Rebel Extravaganza (1999), Volcano (2002), Now, Diabolical (2006) , The Age of Nero (2008), Satyricon (2013) a novinka Deep Calleth Upon Deep vyšla 22. září 2017.

O Satyricon bych mohla napsat kroniku, jelikož se řadí k mým vůbec nejoblíbenějším hudebním uskupením. Pro mnohé to však neplatí – řada lidí black metalové kapely odsuzuje, protože je má spojené s vypalováním kostelů nebo jinou nezákonnou činností. Ano, i to se děje. Ovšem v případě Satyricon tomu tak není. Ti, kteří oceňují krásy black metalové hudby zase mají mnohdy na tuto kapelu pifku, protože podle jejich názoru zní několik posledních album až příliš komerčně. Věčná škoda, že pro některé posluchače této hudební odnože kapela skončila u alba Nemesis Divina.

Satyricon patrně chtěli vytvořit ryze norské album, jelikož i obálku novinky má na svědomí Nor. A to dokonce jeden z nejznámějších – nakreslil ji opěvovaný Edvard Munch už v roce 1898. Musím se přiznat, že mě neuchvátila a ač ji nakreslil světoznámý malíř, působí na mě odfláknutým dojmem.

Osm písní se stopáží něco málo pod 45 minut je v dnešní době ideální. Za zmínku stojí vyzdvihnout práci frontmana kapely. Satyr obstaral zpěv, kytary a klávesy, ale také aranžmá a produkci. A to je opravdu co říci! Frost se postaral o bicí a místy sice sází na rychlost, ale jeho kvality nacházíme v preciznosti a umění zacházet se svým nástrojem.

Co se týká textové stránky, nenabádá deska posluchače k vypalování kostelů ani jiným zvěrstvům. Jde hlavně o oslavu přírody a člověka jako soběstačného a samostatně uvažujícího tvora, který drží v rukou svůj osud. Album vyzdvihuje svobodu, svobodnou vůli, ale mluví i o překážkách, které nás v životě čekají.

Rozjezd s Midnight Serpent jde do plných. Představuje temnotu v celé své kráse a tato hudba dokáže prostoupit myslí a přinést extatické pocity. Práce bicích kontrastuje s tempem i náladou. Nezaostává ani text: From soul to soul – I speak to you. God of no gods - I'm slave of none (Od duši k duši – promlouvám k tobě. Bůh bez boha – nejsem otrokem nikoho). Disharmonii i zrychlení přináší Blood Cracks Open The Ground, která má svou repetivností až sugestivní účinek. Jedná se o progresivní kousek, který dokázal plně využít svůj potenciál. Ne že bych měla něco proti rychlosti a změně temp, ale s To Your Brethren In The Dark se dostavilo kýžené zpomalení a kápli jsme na smutnou notu. Beznaděj s jiskrou vzdoru je jednoduše okouzlující. Dále tu máme eponymní píseň, která se dá jednoduše označit za klenot desky. Pěkně ostrý rozjezd dokáže udržet drajv po celou dobu písně, i když refrén je někde jinde. Zpěv v pozadí se zde náramně hodí a povyšuje písničku na další úroveň. Mrazivý text o nepřízni podnebí a touze člověku po velkých věcech je taktéž podmanivý. The Ghost Of Rome to má těžké, jelikož byl nasazen po titulní písni a překonat posluchačovo očekávání je vždy náročné. Skladba zkouší zase něco jiného, včetně složitých aranžmá. Doprovodný vokál mi zde bohužel ale nesedí. Dissonant, nejkratší (4:14) flák na albu, je nejexperimentálnější skladbou a to i díky použití saxofonu! Takový nástroj bych v této hudbě nečekala, ale kupodivu nepůsobí nijak rušivě. I přes příznačný název písně „nelibozvučný/disharmonický“ lze skladbu označit jako nejživelnější. Předposlední píseň Black Wings And Withering Gloom je nejdelší (7:11) a dala by se zařadit ke klasickému repertoáru Satyricon. Stejnou měrou opěvuje nebezpečné krásy Skandinávie a svobodu. Silently - knowing this is our fate in the snow covered mountains of North (Mlčky – vědouce, že toto je náš osud ve sněhem pokrytých horách Severu). Název Černá křídla a sžíravá beznaděj vyjadřuje depresivní podstatu písně až moc dobře. Opět dokonale skombinované a vyvážené nálady i tempa. Závěrečná skladba Burial Rite, Pohřební rituál, odvála bojovnou náladu. Depresivní text o tom, že na umírání je člověk sám, je chmurnou tečkou na závěr. Ačkoliv je závěr mocný a epický, na můj vkus působí poněkud překombinovaně.

Kompaktní hudbu, kterou přináší Satyricon, nedokáže vytvořit jen tak někdo. Dokážu pochopit, že black metal jako takový je žánr pro úzké spektrum lidí, ale s Deep Calleth Upon Deep dokázala kapela přesáhnout žánry a vytvořit něco jednoduše geniálního. Doporučuji všem lidem s otevřenou myslí, kteří kašlou na škatulky a pro které má hudba mimořádné místo v životě.

Název nosiče: Deep Calleth Upon Deep
Interpret: Satyricon
Žánr: black metal
Skladby: 01. Midnight Serpent, 02. Blood Cracks Open The Ground, 03. To Your Brethren In The Dark, 04. Deep Calleth Upon Deep, 05. The Ghost Of Rome, 06. Dissonant, 07. Black Wings And Withering Gloom, 08. Burial Rite
Stopáž: 43:34
Vydavatelství: Napalm Records
Hodnocení: 95 %

Zdroj foto/obálka: www.satyricon.no