Podmaniví gotičtí melancholici z Portugalska v březnu vydali nové album, kterým chtějí konkurovat jejich minulé – a kritiky opěvované – dvojdesce Alpha Noir/Omega White. Povedlo se jim překonat úspěchy z minula a zamířit ke hvězdám?
Moonspell fungují na hudební scéně již řadu let a jejich hudba je s každou deskou krapítek jiná. Každé album má to svoje a spousta lidí si cení hlavně jejich rané tvorby. Jen velmi těžko je lze zaškatulkovat, hrají něco na pomezí gothic metalu, dark metalu a metal rocku. Jejich sestava je velmi stabilní a až na pár výjimek: Fernando Ribeiro – zpěv, Ricardo Amorim – kytara, Pedro Paixão – klávesy + kytara, Aires Pereira – basa a Miguel Gaspar – bicí.
Diskografie nabízí alba s rozličnými náměty i různorodou hudbou: Wolfheart (1995), Irreligious (1996), Sin/Pecado (1998), The Butterfly Effect (1999), Darkness And Hope (2001), The Antidote (2003), Memorial (2006), Night Eternal (2008), dvojalbum Alpha Noir/Omega White (2012) a konečně Extinct (15. 3. 2015).
Musím pochválit obal alba, kde se snoubí uhrančivá kombinace hororu a krásy, který má na svědomí Seth Siro Anton. Deset nových písní (na deluxe verzi 14) značí odminula opět jistý posun. Zpěvák k tomu řekl: „Extinct vzešel z bolesti dospělého člověka. Podle nás to není zábavné, ani chytré, ale aspoň se snažíme být upřímní.“
Několik písní mě chytlo, ale zbytek mýma ušima prošuměl do ztracena. Existenciální otvírák mě naladil na dobrou notu a slova We started wanting to be ourselves until we are no more mi dlouho rezonovala v uších. I eponymní Extinct přinesl Moonspell ve skvělé formě a řekla bych, že někde tam, kde minulá deska skončila. Je zde cítit nepopiratelný styl těchto temných náladotvůrců. Podobně je tomu i u The Last Of Us, kde se ukrývá lehká návyková melodie. Ještě pochválím poslední píseň, francouzskou La Baphomette, která je velmi krátká (2:47), ale zároveň elegantní kabaretní pecka, jež mě naprosto uhranula (ostatně jako všechny závěrečné písně této kapely). Co mě nezaujalo, to je třeba až příliš epická Domina, nebo poklidná Funeral Bloom bez sebemenší známky nějaké silnější emoce. The Future Is Dark na mě zapůsobila jako hudební – nepříliš vlídné - zamyšlení nad budoucností.
Moonspell poslouchám již řadu let a vrcholem jejich novodobé tvorby pro mě bylo právě album Alpha Noir/Omega White. Extinct mi přijde podobně osobitý, ale ne natolik, aby mě dostal do kolen. Novinka osloví romantické duše s citem pro krásu v ošklivosti a určitě i posluchače gothických romancí.
Název nosiče: Extinct
Interpret: Moonspell
Žánr: dark metal, gothic rock
Skladby: 01. Until We Are No More (Breathe), 02. Extinct, 03. Medusalem, 04. Domina, 05. The Last Of Us, 06. Malignia, 07. Funeral Bloom, 08. A Dying Breed, 09. The Future Is Dark, 10. La Baphomette
Stopáž: 45:37
Vydavatelství: Napalm Records
Hodnocení: 85 %
Zdroj foto: internet
| < Předchozí | Další > |
|---|
Tímto titulkem bychom Vás rádi pozvali k povídání nejen o DARK ANGELS. Nová deska vyjde na přelomu března a dubna a to je správná příležitost popovídat si se zakládajícím členem k...
Letošní léto předvedlo různé podoby, kdy slunce pálilo o sto šest, na mnohé se nalepilo dovolenkové tempo (můj manžel ho nazývá „plážové“) a občas seslalo přílivy deště. Co dělají spisovatelé a ilustrátoři v létě? Jak se jim píše či kreslí pod žh...
Jméno Petr Nýdrle je zlínským kulturním nadšencům jistě dobře známo, ale tento herec, učitel, scenárista a umělecký šéf zanikajícího divadla Malá scéna má co říct i ostatním. V rozhovoru se dozvíte věci o Malé scéně, ale budete svědky i osobního zamyšlení nad vážnějšími tématy.
Zatímco za vlády komunistů byly televizní programy i nabídka kina zahlceny sovětskými filmy, nyní se k nám z Ruska dostane – a to ještě ojediněle - nanejvýš nějaká ta pohádka. O filmovém dění tam a zejména v republikách, kter...
