Banner

Upozaděný filmař Ladislav Helge

Email Tisk
ImageZ českých režisérů patří Ladislav Helge (narozen v roce 1927) mezi nejvíce upozaděné. Po roce 1968, kdy byl propuštěn z Barrandova, už nenatočil jediný film. A přitom právě on patřil k tvůrcům, kteří uměleckou tvorbu stavěli na zobrazení mravních dilemat, kteří osud člověka vnímali zejména v jeho společenském rozměru, často konfliktním a bolestném. Je proto nesmírně záslužné, že jsme se dočkali monografie věnované právě tomuto tvůrci - napsal ji Petr Bilík a nazval jednoduše: Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem.


Bilíkova kniha se skládá ze dvou rozsáhlých částí: v první rozebírá jednotlivé Helgovy filmy (a orientačně též upozorňuje na související kontexty umělecké i politické), v druhé se začteme do obsáhlého rozhovoru s Helgem, jenž objasňuje leckteré složitosti, provázející prosazování filmových projektů v 50. a 60. letech minulého století. Bilíkovo rozmlouvání s Helgem se cenné i tím, že se nikde nepodsouvá vlastní domněnky, že toliko usměrňuje tok jeho úvah - třeba na rozdíl od jiného dlouhého rozhovoru, který byl otištěn v knize Štěpána Hulíka Kinematografie zapomnění, kde pisatel sugeruje mylnou představu, že Helgovu prvotinu Škola otců (1957) stihla na neblaze proslulé banskobystrické konference ostrá kritika. Ve skutečnosti, zaštítěna státní cenou i cenou kritiky, prezentovala nedotknutelný vzor, jakkoli později nedoporučený k následování.

Petr Bilík omezuje průzkum jednotlivých Helgových filmů na převážně dějovou úroveň, skrze popisné přiblížení syžetu a vnější podoby díla, spíše literární než filmové, určuje jeho závažnost i přínos pro dobový stav československé kinematografie, probírá dobové ohlasy a dochází k závěru, že nejvýznamnějšími z celého režisérova odkazu jsou snímky první a poslední, to jest Škola otců (1957) a Stud (1967), z něhož pocházejí oba připojené černobílé záběry. Oba tyto tituly - a nejen ony - se dotýkají svědomí člověka na zodpovědném místě a jeho postojů v zátěžové situaci.

Image

Učitel z prvního filmu, ocitnuvší se v konfliktu s pokryteckými rodiči, raději odchází, než aby rezignoval a přizpůsobil se, žoviálně samolibý okresní funkcionář z druhého snímku naopak selhává, neochoten a neschopen prozřít a připustit svůj díl viny. Zejména Stud, který považuji za vyvrcholení celé Helgovy tvorby, přesáhl dobovou podmíněnost (s níž pracuje i Bílík), protože v zobecňující rovině zachycuje dodnes platnou funkcionářskou mentalitu.

Dovíme se, jak často složité situace musel Helge řešit. Byly to nesnáze kolem vesnického (post)kolektivizačního dramatu Velká samota (1959), kde byl donucený přepracovat konec, aby skýtal více naděje a optimismu - pokud na Helgeho někde dolehl tlak banskobystrického zasedání, stalo se tak právě zde. Byla to Helgova občanská i politická angažovanost ve vedení filmového svazu FITES v letech 1968-1969, což se mu později stalo osudným - za normalizace nevadily ani tak filmy jako nesmlouvavé postoje jejich režiséra. Ale přesto ne vždy dokázal vzdorovat, aspoň okrajové setrvání v uměleckém světě (pracoval v Laterně magice) si musel vykoupit ponižujícím podepsáním "anticharty". Však se nikdy netajil přiznáním, že to považuje za své osobní selhání...

Ladislav Helge vychází jako člověk, kdysi jistě věřící v reformovatelnost socialismu (onoho s lidskou tváří) a jeho filmové výpovědi to dokládají. Je proto škoda, že Bilík nedomýšlí "druhý" život Helgových filmů, jejich vyznění v současnosti - je například známo, že Velká samota při svém televizním uvedení v 90. letech vyvolala vlnu nesouhlasu, osočena ze šíření komunistických myšlenek. Otázku dnešního vnímání Helgových filmů (i v kontrastu s jejich původním přijetím) neřeší Bilík v přiměřené šíři, téměř vyloučil vlastní náhled, dovolující hodnocení z časového odstupu.

Image

Rovněž se domnívám, že autor využil veškeré možnosti archivního průzkumu, které se nabízely - téměř výhradně se opírá o materiály publikované v tisku (a to ještě většinou jen v době uvedení, nikoli později). Když se například zmiňuje o 1. tvůrčí konferenci socialistických kinematografií v prosinci 1957, vychází jen z článků, které byly o ní publikované, nikoli ze samotných přednesených referátů. Jejich prostudováním by získal daleko přesnější vhled.

Například Otakar Vávra tam přednesl projev, že československá kinematografie se zajisté vyhne veškerým ideologickým neduhům, které se přisuzovaly hlavně Polákům (však se také tuzemské uvedení například Wajdových filmů Kanály nebo Popel a démant pozdrželo o několik let), aniž zmínil, že některé domácí snímky byly již v té době zakázané (Čisté ruky, Príbetská jar, Konec jasnovidce) a že se právě chystaly do výroby další, které stihne stejný osud (Tři přání, Hvězda jede na jih). A dále: Bilík též pomíjí mnohdy výmluvné záznamy interních („tvůrčích“) diskusí o jednotlivých filmech - například o Studu se bouřlivě debatovalo dokonce na Slovensku a v archivech uložený text zveřejnil teprve sborníček vydaný roku 1989 u příležitosti bratislavského Fóra mladého filmu.

Rozhodně Bilíkovu práci nezpochybňuji, jen je mi líto, že nevytěžila vše, co se nabízelo.

Petr Bilík: Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem.
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2012, 228 stran.

Foto: nakladatelství Host, cs.wikipedia.org, divadelniflora.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

KAMILA PĚTRAŠOVÁ

redaktorka K21, PR manažerka UPM v Praze

Jestli se o mně něco dá říct, tak že jsem knihomol. A proto bych na tomto místě doporučila několik autorů, kteří mi dělají nejčastěji společnost. Zaměřuji se především na severskou krimi, a tak pokud hledáte nějaký tip a rádi se trochu bojíte, podívejte se v knihkupectví nebo v knihovně na jména: Dan T. Sehlberg, Samuel Bjork, Carl-Johan Vallgren, Kristina Ohlsson, Camila Läckberg, Gard Sveen, Jens Lapidus. Určitě se hodně z vás těší na pokračování příběhu Lisbeth Salanderové, na kterém pilně pracuje David Lagercrantz. Pro případ, že byste chtěli okusit spíše severský humor – Jonas Karlsson a Lars Vasa Johansson jsou správnou volbou. Pokud jste fanoušci severu a knihy vám nestačí, sledujte aktivity Skandinávského domu. Pro divadelní večer doporučuji hru Švandova divadla na Smíchově Zabít Johnnyho Glendenninga – jestliže vám nevadí peprná slovíčka nebo výstřely. Jako PR manažerka Uměleckoprůmyslového musea v Praze nemohu opomenout krásnou expozici Český kubismus v Domě U Černé Matky Boží a komorní Galerii Josefa Sudka, která sloužila jako Sudkův byt, až do jeho smrti – zažijte pravý genius loci.

Anketa


Banner

Chat s osobností

Hledat

Mimísek 13

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Multikulti pindy jedný český mindy

multi kulti pindy 200Multikulti – Pindy jedný český mindy je v pořadí již devatenáctou vydanou knihou české spisovatelky Ivy Pekárkové. Publikaci dělí do šesti částí, na které se nyní podrobněji zaměřím.

...

Nové komentáře

  • 19.05.2017 06:43
    ...
    chia semínka miluju.
     
  • 18.05.2017 09:05
    Děkujeme
    Dobrý den, děkujeme za ...
     
  • 17.05.2017 07:55
    problém
    Nelze odeslat odpovědní ...

Facebook

Twitter


Literatura

Cesta od žaláře k oltáři byla trnitá

od zalare k oltariPouhých 160 let uplynulo od vydání zákona, který až pětiletým těžkým žalářem (a v případě přitěžujících okolností i desetiletým) trestal "smilstvo proti přírodě", tedy pohlavní styk jednak se zvířaty, jednak s osobami téh...

Divadlo

Starci na chmelu. Nejslavnější český muzikál se vrací do kin

starci 200Legendární Starci na Chmelu se po více jak padesáti letech vracejí na plátna kin. Nestárnoucí filmový počin se představí v digitálně restaurované podobě nové generaci diváků na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

...

Film

Demolition Man: Předzvěst naší budoucnosti?



altFilm Demolition Man je velmi propracovaným ztvárněním příběhu o vnímání zločinu, sexu a násilí v nedaleké budoucnosti. S hlavními hrdiny se vydáváme do města, kde je každý aspekt všedního života čistý a dobrý.