Reklama
Banner
Banner

Upozaděný filmař Ladislav Helge

Email Tisk
ImageZ českých režisérů patří Ladislav Helge (narozen v roce 1927) mezi nejvíce upozaděné. Po roce 1968, kdy byl propuštěn z Barrandova, už nenatočil jediný film. A přitom právě on patřil k tvůrcům, kteří uměleckou tvorbu stavěli na zobrazení mravních dilemat, kteří osud člověka vnímali zejména v jeho společenském rozměru, často konfliktním a bolestném. Je proto nesmírně záslužné, že jsme se dočkali monografie věnované právě tomuto tvůrci - napsal ji Petr Bilík a nazval jednoduše: Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem.


Bilíkova kniha se skládá ze dvou rozsáhlých částí: v první rozebírá jednotlivé Helgovy filmy (a orientačně též upozorňuje na související kontexty umělecké i politické), v druhé se začteme do obsáhlého rozhovoru s Helgem, jenž objasňuje leckteré složitosti, provázející prosazování filmových projektů v 50. a 60. letech minulého století. Bilíkovo rozmlouvání s Helgem se cenné i tím, že se nikde nepodsouvá vlastní domněnky, že toliko usměrňuje tok jeho úvah - třeba na rozdíl od jiného dlouhého rozhovoru, který byl otištěn v knize Štěpána Hulíka Kinematografie zapomnění, kde pisatel sugeruje mylnou představu, že Helgovu prvotinu Škola otců (1957) stihla na neblaze proslulé banskobystrické konference ostrá kritika. Ve skutečnosti, zaštítěna státní cenou i cenou kritiky, prezentovala nedotknutelný vzor, jakkoli později nedoporučený k následování.

Petr Bilík omezuje průzkum jednotlivých Helgových filmů na převážně dějovou úroveň, skrze popisné přiblížení syžetu a vnější podoby díla, spíše literární než filmové, určuje jeho závažnost i přínos pro dobový stav československé kinematografie, probírá dobové ohlasy a dochází k závěru, že nejvýznamnějšími z celého režisérova odkazu jsou snímky první a poslední, to jest Škola otců (1957) a Stud (1967), z něhož pocházejí oba připojené černobílé záběry. Oba tyto tituly - a nejen ony - se dotýkají svědomí člověka na zodpovědném místě a jeho postojů v zátěžové situaci.

Image

Učitel z prvního filmu, ocitnuvší se v konfliktu s pokryteckými rodiči, raději odchází, než aby rezignoval a přizpůsobil se, žoviálně samolibý okresní funkcionář z druhého snímku naopak selhává, neochoten a neschopen prozřít a připustit svůj díl viny. Zejména Stud, který považuji za vyvrcholení celé Helgovy tvorby, přesáhl dobovou podmíněnost (s níž pracuje i Bílík), protože v zobecňující rovině zachycuje dodnes platnou funkcionářskou mentalitu.

Dovíme se, jak často složité situace musel Helge řešit. Byly to nesnáze kolem vesnického (post)kolektivizačního dramatu Velká samota (1959), kde byl donucený přepracovat konec, aby skýtal více naděje a optimismu - pokud na Helgeho někde dolehl tlak banskobystrického zasedání, stalo se tak právě zde. Byla to Helgova občanská i politická angažovanost ve vedení filmového svazu FITES v letech 1968-1969, což se mu později stalo osudným - za normalizace nevadily ani tak filmy jako nesmlouvavé postoje jejich režiséra. Ale přesto ne vždy dokázal vzdorovat, aspoň okrajové setrvání v uměleckém světě (pracoval v Laterně magice) si musel vykoupit ponižujícím podepsáním "anticharty". Však se nikdy netajil přiznáním, že to považuje za své osobní selhání...

Ladislav Helge vychází jako člověk, kdysi jistě věřící v reformovatelnost socialismu (onoho s lidskou tváří) a jeho filmové výpovědi to dokládají. Je proto škoda, že Bilík nedomýšlí "druhý" život Helgových filmů, jejich vyznění v současnosti - je například známo, že Velká samota při svém televizním uvedení v 90. letech vyvolala vlnu nesouhlasu, osočena ze šíření komunistických myšlenek. Otázku dnešního vnímání Helgových filmů (i v kontrastu s jejich původním přijetím) neřeší Bilík v přiměřené šíři, téměř vyloučil vlastní náhled, dovolující hodnocení z časového odstupu.

Image

Rovněž se domnívám, že autor využil veškeré možnosti archivního průzkumu, které se nabízely - téměř výhradně se opírá o materiály publikované v tisku (a to ještě většinou jen v době uvedení, nikoli později). Když se například zmiňuje o 1. tvůrčí konferenci socialistických kinematografií v prosinci 1957, vychází jen z článků, které byly o ní publikované, nikoli ze samotných přednesených referátů. Jejich prostudováním by získal daleko přesnější vhled.

Například Otakar Vávra tam přednesl projev, že československá kinematografie se zajisté vyhne veškerým ideologickým neduhům, které se přisuzovaly hlavně Polákům (však se také tuzemské uvedení například Wajdových filmů Kanály nebo Popel a démant pozdrželo o několik let), aniž zmínil, že některé domácí snímky byly již v té době zakázané (Čisté ruky, Príbetská jar, Konec jasnovidce) a že se právě chystaly do výroby další, které stihne stejný osud (Tři přání, Hvězda jede na jih). A dále: Bilík též pomíjí mnohdy výmluvné záznamy interních („tvůrčích“) diskusí o jednotlivých filmech - například o Studu se bouřlivě debatovalo dokonce na Slovensku a v archivech uložený text zveřejnil teprve sborníček vydaný roku 1989 u příležitosti bratislavského Fóra mladého filmu.

Rozhodně Bilíkovu práci nezpochybňuji, jen je mi líto, že nevytěžila vše, co se nabízelo.

Petr Bilík: Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem.
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2012, 228 stran.

Foto: nakladatelství Host, cs.wikipedia.org, divadelniflora.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

IVETA SVOBODOVÁ

spisovatelka

Film:


DÍTĚ BRIDGET JONESOVÉ

Do kina jsem vyrazila s obavami. Byla jsem druhým dílem dokonalé Bridget dost zklamaná a tak jsem čekala spíš nastavenou kaši. Nedělala jsem si velké naděje. Uběhla spousta let, hlavní protagonisté zestárli a Hugh Grant dokonce odmítl spolupráci na třetím pokračování. Také se dost dlouho odkládalo natáčení a ladil se scénář. O to víc jsem byla překvapená, že jsem se dvě hodiny bavila a ostatní v sále také. Už ani nevím, kdy naposled jsem slzela smíchy. Renée Zellweger, Colin Firth a Patrick Dempsey byli prostě fantastičtí a skvěle jim sekundovala sarkastická gynekoložka v podání Emmy Thompson. Ta se také podílela na scénáři, režie se opět se ctí chopila, tak jako u prvního dílu, Sharon Maquire. Jestli se chcete pobavit a uvolnit se, nenechte si ujít Dítě Bridget Jonesové, opravdu to stojí za to.

Banner

Anketa


Chat s osobností

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Útěk z tábora smrti
ImageBylo vůbec možné utéct z Osvětimi? Kolik lidí o tom snilo, kolik jich útěk reálně plánovalo a kolika šťastným se to nakonec povedlo? Příběh jednoho z nich nám přináší kniha známého...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Čertova kuchyně – pověsti a vyprávění z města Jičína a okolí

cert200Tahle silná kniha velkého formátu má obálku potaženou textilií a je moc příjemná do ruky. Kromě toho, že je tak trochu neskladná a nevejde se mi ani do mojí velké kabelky, jsem z ní nadšená. 408 stran – to je pěkná tloušťka. Papír je na omak hrubší, což j...

Mezinárodní festival DIVADLO přiveze inscenace evropských režisérských hvězd: Ostermeiera, Mundruczóa a Warlikowského

divadlo200Mezinárodnímu festivalu DIVADLO, který je letos součástí projektu Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015, se podařilo pro letošní 23. ročník získat ze zahraničí jak inscenace předních evropských režisérských hvězd - Thomase Ostermeiera, Krzys...

Mars útočí: Mají Marťani starosti?

mars utociMars útočí (1996) vznikl na sklonku „milénia“ a díky svému černému humoru se stal velmi populárním filmem. Jack Nicolson ve své hlavní roli předvádí, jaké může mít takový prezident s nájezdem mnohem vyspělejších...

Seriál v hudbě: The Walking Dead: AMC Original Soundtrack, Vol. 1

200hudSledujete americký seriál The Walking Dead? Holdujete indie hudbě? Máte rádi filmové a televizní soundtracky? Nebo si jen chcete pustit nějakou zajímavou kompilaci? Pokud jste aspoň na jednu z těchto otázek odpověděli kladně, pak tu pro vás mám skvělé dopo...