Kultura21.cz

Z českých režisérů patří Ladislav Helge (narozen v roce 1927) mezi nejvíce upozaděné. Po roce 1968, kdy byl propuštěn z Barrandova, už nenatočil jediný film. A přitom právě on patřil k tvůrcům, kteří uměleckou tvorbu stavěli na zobrazení mravních dilemat, kteří osud člověka vnímali zejména v jeho společenském rozměru, často konfliktním a bolestném. Je proto nesmírně záslužné, že jsme se dočkali monografie věnované právě tomuto tvůrci - napsal ji Petr Bilík a nazval jednoduše: Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem.

Bilíkova kniha se skládá ze dvou rozsáhlých částí: v první rozebírá jednotlivé Helgovy filmy (a orientačně též upozorňuje na související kontexty umělecké i politické), v druhé se začteme do obsáhlého rozhovoru s Helgem, jenž objasňuje leckteré složitosti, provázející prosazování filmových projektů v 50. a 60. letech minulého století. Bilíkovo rozmlouvání s Helgem se cenné i tím, že se nikde nepodsouvá vlastní domněnky, že toliko usměrňuje tok jeho úvah - třeba na rozdíl od jiného dlouhého rozhovoru, který byl otištěn v knize Štěpána Hulíka Kinematografie zapomnění, kde pisatel sugeruje mylnou představu, že Helgovu prvotinu Škola otců (1957) stihla na neblaze proslulé banskobystrické konference ostrá kritika. Ve skutečnosti, zaštítěna státní cenou i cenou kritiky, prezentovala nedotknutelný vzor, jakkoli později nedoporučený k následování.

Petr Bilík omezuje průzkum jednotlivých Helgových filmů na převážně dějovou úroveň, skrze popisné přiblížení syžetu a vnější podoby díla, spíše literární než filmové, určuje jeho závažnost i přínos pro dobový stav československé kinematografie, probírá dobové ohlasy a dochází k závěru, že nejvýznamnějšími z celého režisérova odkazu jsou snímky první a poslední, to jest Škola otců (1957) a Stud (1967), z něhož pocházejí oba připojené černobílé záběry. Oba tyto tituly - a nejen ony - se dotýkají svědomí člověka na zodpovědném místě a jeho postojů v zátěžové situaci.


Učitel z prvního filmu, ocitnuvší se v konfliktu s pokryteckými rodiči, raději odchází, než aby rezignoval a přizpůsobil se, žoviálně samolibý okresní funkcionář z druhého snímku naopak selhává, neochoten a neschopen prozřít a připustit svůj díl viny. Zejména Stud, který považuji za vyvrcholení celé Helgovy tvorby, přesáhl dobovou podmíněnost (s níž pracuje i Bílík), protože v zobecňující rovině zachycuje dodnes platnou funkcionářskou mentalitu.

Dovíme se, jak často složité situace musel Helge řešit. Byly to nesnáze kolem vesnického (post)kolektivizačního dramatu Velká samota (1959), kde byl donucený přepracovat konec, aby skýtal více naděje a optimismu - pokud na Helgeho někde dolehl tlak banskobystrického zasedání, stalo se tak právě zde. Byla to Helgova občanská i politická angažovanost ve vedení filmového svazu FITES v letech 1968-1969, což se mu později stalo osudným - za normalizace nevadily ani tak filmy jako nesmlouvavé postoje jejich režiséra. Ale přesto ne vždy dokázal vzdorovat, aspoň okrajové setrvání v uměleckém světě (pracoval v Laterně magice) si musel vykoupit ponižujícím podepsáním "anticharty". Však se nikdy netajil přiznáním, že to považuje za své osobní selhání...

Ladislav Helge vychází jako člověk, kdysi jistě věřící v reformovatelnost socialismu (onoho s lidskou tváří) a jeho filmové výpovědi to dokládají. Je proto škoda, že Bilík nedomýšlí "druhý" život Helgových filmů, jejich vyznění v současnosti - je například známo, že Velká samota při svém televizním uvedení v 90. letech vyvolala vlnu nesouhlasu, osočena ze šíření komunistických myšlenek. Otázku dnešního vnímání Helgových filmů (i v kontrastu s jejich původním přijetím) neřeší Bilík v přiměřené šíři, téměř vyloučil vlastní náhled, dovolující hodnocení z časového odstupu.


Rovněž se domnívám, že autor využil veškeré možnosti archivního průzkumu, které se nabízely - téměř výhradně se opírá o materiály publikované v tisku (a to ještě většinou jen v době uvedení, nikoli později). Když se například zmiňuje o 1. tvůrčí konferenci socialistických kinematografií v prosinci 1957, vychází jen z článků, které byly o ní publikované, nikoli ze samotných přednesených referátů. Jejich prostudováním by získal daleko přesnější vhled.

Například Otakar Vávra tam přednesl projev, že československá kinematografie se zajisté vyhne veškerým ideologickým neduhům, které se přisuzovaly hlavně Polákům (však se také tuzemské uvedení například Wajdových filmů Kanály nebo Popel a démant pozdrželo o několik let), aniž zmínil, že některé domácí snímky byly již v té době zakázané (Čisté ruky, Príbetská jar, Konec jasnovidce) a že se právě chystaly do výroby další, které stihne stejný osud (Tři přání, Hvězda jede na jih). A dále: Bilík též pomíjí mnohdy výmluvné záznamy interních („tvůrčích“) diskusí o jednotlivých filmech - například o Studu se bouřlivě debatovalo dokonce na Slovensku a v archivech uložený text zveřejnil teprve sborníček vydaný roku 1989 u příležitosti bratislavského Fóra mladého filmu.

Rozhodně Bilíkovu práci nezpochybňuji, jen je mi líto, že nevytěžila vše, co se nabízelo.

Petr Bilík: Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem.
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2012, 228 stran.

Foto: nakladatelství Host, cs.wikipedia.org, divadelniflora.cz