Reklama

Arab mi šahá na babu...

Email Tisk

arabove200 Ne, tento příspěvek se nebude týkat hravého Nohavicova popěvku, nýbrž dvou knížek, které se snaží mapovat, kam se arabský, či šířeji muslimský, svět v posledních letech vlastně pohnul, kam až se vyostřil konflikt nikoli jen protikladných, ale hlavně ve své mimoběžnosti neslučitelných světů. Obě publikace nabídla Academia: v ARABSKÉM JARU, vydaném v krátké době již podruhé, zkoumá Miloš Mendel historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě (jak praví podtitul knihy), v druhém spisku se Rainer Hermann táže, zda je KONEČNÁ STANICE ISLÁMSKÝ STÁT?

 

Když v roce 2011 začaly Blízkým východem otřásat nepokoje, kdekdo na Západě vítal „arabské jaro“ jako úsvit nových šťastnějších zítřků. Když davy v ulicích arabských měst protestovaly proti tamním tyranským, byť více či méně sekulárním, režimům a volaly po svobodě, sotva kdo tušil, že jejich představa svobody se diametrálně liší od významu (v našem civilizačním okruhu) běžně tomuto slovu přisuzovaného. Jenže zavádění demokracie „západního typu“ vedlo jedině k tomu, že k moci se dostávaly konzervativní náboženské síly, že dosud fungující státní útvary se začaly rozpadat, pohlceny – jako v případě Sýrie – nekončící válkou všech proti všem. Mendel píše, že „v jednotlivých islámských zemích se opět do popředí dostávají staronové loajality k velkorodině, kmeni, etnicko-konfesionální pospolitosti.“

Mendel nejprve rozebírá historické pozadí v důsledku ničivých změn, k nimž v některých případech pomohl i sám Západ (bombardování Libye), přibližuje situaci v jednotlivých zemích, obšírně se věnuje náboženské identitě Arabů, kdy islám prostupuje každodenní počínání věřícího natolik, že Evropan setrvává v úžasu, neboť u křesťanství bylo možné pozorovat něco podobného naposledy v dávných dobách, kdy bylo státním náboženstvím. Rozdílné koncepce náboženské víry jako ryze soukromé záležitosti na jedné straně a proti tomu jako všeobjímajícího hybatele veškerého dění nemají společného jmenovatele: Mendel odkazuje na názory arabských historiků a politologů působících na Západě, podle nichž islám není se západním sekularismem kompatibilní. (s.128) To bychom měli považovat za základní sdělení, neboť domyslíme-li je, pak rozdělování islámu na „hodný“ a extremistický je veskrze iluzorní.

Vražedné útoky z poslední doby, s nimiž mlčky solidarizuje nezanedbatelná část islámské populace, jsou toho důkazem. Ani muslim zdánlivě socializovaný ve společnosti (či dokonce absolvent křesťanské školy!) totiž nezaručuje bezpečí, neboť jinověrce – nemluvě o ateistech – je třeba hubit, aby mohli být podmaněni. Nemělo by se zapomínat, že muslimové se už dvakrát pokusili dobýt Evropu - nejprve táhli přes Pyrenejský poloostrov, podruhé přes Balkán, než byli zastaveni u Vídně. Nyní hrozí, že díky své početnosti, která v příštích desetiletích bude díky vysoké porodnosti mohamedánské populace ještě narůstat, se mohou stát významnou politickou silou, která se k moci dostane „demokraticky“, případně kterou uhrane nějaký charismatický vůdce, jako se to kdysi u německé menšiny v Československu podařilo Hitlerovi, a vyzve je ke sjednocenému odporu. Ostatně varovná podobenství o podmanění západní civilizace cizorodou věroukou přinášejí i některé romány: Podvolení (Michel Houllenbecq), Tábor svatých (Jean Raspail), Mešita Notre Dame v Paříži (Jelena Čudinovová), 2084 – Konec světa (Boualem Sansal). Některé vyšly či vyjdou i v českém překladu.

Produktem Arabského jara je v konečném důsledku rovněž Islámský stát coby zosobnění toho nejhrůznějšího, zkrvavělého, ovšem v jeho představě jediného správného pojetí islámu, jak dovozuje Rainer Hermann ve svém pojednání Konečná stanice Islámský stát?, dovedenému až k teroristickému útoku na satirický časopis Charlie Hebdo. Liší se od ostatního islámského terorismu: na ovládaných územích cíleně buduje státní strukturu, organizuje školství, daňový systém, prodej ropy, určuje existenci každého jednotlivce na svém území. K pozemnímu výsadku – po smutných zkušenostech z Afghánistánu či Iráku – se nikdo na Západě nemá, letecké údery sotva postačí. Dále se tak prohlubuje odvěký pocit muslimů, že západní bezbožníci opět ubližují jejich světu. Hermann nachází podobnost s „naší“ třicetiletou válkou a znepokojeně se táže, co nastane poté, kdyby se Islámský stát přece jen zhroutil. Navrhnul bych jinou paralelu: když se v Rusku zmocnili moci bolševici, děsící celou Evropu, západní státy se pokusily okamžitě je zničit mohutnou vojenskou intervencí, aniž by uspěly…

Jenže běžného čtenáře by více než teoretizující rozpravy zajímalo, proč se migrační vlny hrnou výhradně do Evropy a nikoli do blízkých souvěreckých zemí, proč muslimové skálopevně islám považují za nadřazený jakémukoli jinému vyznání či právní soustavě (však také za odpadlictví je trest smrti!), proč v hostitelských zemích vytvářejí do sebe uzavřená, sekulárnímu okolí nepřátelská společenství, která se řídí vlastními pravidly, náboženskými i zvykovými? Jaká je jejich mentalita, jaké je jejich reálné smýšlení? Opravdu nemají smysl pro humor, neřkuli pro sebeironii? Začínají si nárokovat, abychom je neprovokovali svým oblékáním, zvyklostmi. Svou představu o necudném, mravně prohnilém, trestuhodně bohatém Západu si zjevně vytvářejí na základě doslovně odečítané dráždivé fikce, jakou šíří reklamy a filmy nejen hollywoodské či smyšlenky na sociálních sítích.

Orientalista Petr Pelikán coby konvertovaný muslim v Deníku (http://www.denik.cz/z_domova/arabista-petr-pelikan-kdo-kamenoval-zeny-doma-bude-to-chtit-delat-i-u-nas-20160603.html) poznamenává, že „nejde totiž o to, jak moc islám propaguje sám sebe, ale jak moc potlačuje někoho, kdo má jiný názor.“ Fotografka a cestovatelka Dana Kyndrová svůj skeptický náhled na islámskou kulturu podkládá mnohaletou zkušeností: „Neexistuje tam vděk, velkorysost je považována za slabost. (…) To nejsou jen názory agresivních islamistů, ale i běžných muslimů.“ (Týdeník Rozhlas 35/2016,s. 14) Zatím se musíme spokojovat s pouhými střípky, ucelenější shrnutí, které by se vyhýbalo unáhlené zášti a nenávisti, prozatím chybí.

Miloš Mendel: Arabské jaro. Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě.

Vydala Academia, Praha 2016, 351 stran.

Hodnocení: 80 %

http://www.academia.cz/arabske-jaro.html


arabove01


Rainer Hermann: Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě.

Vydala Academia, Praha 2016, 1126 stran.

Hodnocení: 70 %

http://www.academia.cz/konecna-stanice-islamsky-stat.html

 

arabove02



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

JANA LANGEROVÁ


redaktorka, tvůrce soutěží, 26 let (Štír a občas Střelec)

  • pochází z malé vesničky Zádveřice a nyní žije s manželem v ještě menší Lhotě, která leží 13 km od Zlína
  • Jana je čerstvou absolventkou fakulty multimediálních komunikací v oboru vztahy s veřejností a pracuje jako tisková mluvčí festivalu Chillibraní
  • s K21 je spojená už sedm let, začínala jako editorka a vypracovala se až k zástupkyni šéfredaktorky, nyní domlouvá soutěže a píše pro radost hlavně do literatury a mluveného slova. Udržuje se tak v tempu, má přehled a plní si knihovničku skvělými tituly
  • ve volném čase kromě kulturních věcí také moc ráda zahradničí (zajímají ji bylinky i pokojovky) a vaří různé dobroty. S manželem se věnují geocachingu - hledají poklady po okolí, často navštěvují různé metalové koncerty a jsou s partou přátel. Aktuálně propadli speedmintonu!
  • a Janino motto:To od Johna Lennona: „Každý září jako měsíc, jako hvězdy, jako slunce. Každý září. Přidej se.“
Banner

Anketa


Partneři

Hledat

Mimísek 23

Z archivu...

Čtěte také...

Táňa Keleová Vasilková - Cukr a sůl

cukrasulNa začátku roku vydalo nakladatelství Noxi další knihu oblíbené slovenské autorky Táni Keleové-Vasilkové Cukr a sůl. Klasicky se jedná o druhé vydání opatřené působivým a decentním přebalem.

 

 

...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Sluníčko Helena Illnerová hovoří o světle

Illnerova perexČeská fyzioložka a biochemička Helena Illnerová je i ve světě uznávanou autoritou v oboru chronobiologie. V knize s příhodným názvem Čas pro světlo se může čtenář ponořit do dobrodružství vědeckého výzkumu, ...

Divadlo

Národní divadlo moravskoslezské se stalo spoluorganizátorem mezinárodního festivalu umění TRANS/MISJE

TM perDne 13. června 2017 byla na zámku v polském městě Łańcut slavnostně podepsána deklarace vzniku mezinárodního festivalu umění TRANS/MISJE. Tento dokument podepsali zástupci všech zapojených měst: Rzeszów-Košice-Ostrava-Debrecen-Lviv-Panevėžys. Za Národní di...

Film

5. ROČNÍK FESTIVALU SEVERSKÁ FILMOVÁ ZIMA PŘINESE FILMY NEJEN ZE SKANDINÁVIE, ALE I Z GRÓNSKA

seversk 200Na mrazivé příběhy z ledových plání či skandinávských metropolí Vás již po páté zve zimní festival severské kinematografie, pořádaný Severským filmovým klubem. Festival tentokrát zavítá do dvanácti českých a moravských měst a nabídne celkem 30 film...