Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Poslední kapka černé kávy dopadla na mé, teď už promáčené, bílé sako a poslední známky mého prvotního šoku se změnily v čirý vztek. Připravená začít křičet na toho, kdo do mě před pár vteřinami vrazil a vylil na mě moji čerstvě koupenou kávu, jsem se otočila směrem k neznámé postavě za mnou. Ještě, než se úplně otočím, mi je jasné, že to bude muž.

Samozřejmě že za tohle všechno může chlap.
Normálně bych v takové situaci začala ihned křičet, ale jsem si plně vědoma množství lidí, kteří se taky rozhodli dát si toto sobotní odpoledne šálek kávy. S hlubokým nádechem jsem připravená se hádat, bohužel se ve výši mých očí objevuje jen černé tričko. Kvůli jeho vysoké postavě jsem musela zaklonit hlavu až do nepříjemného úhlu, jen abych mu alespoň viděla do tváře. Nakonec jsem svým pohledem narazila na pár ledově modrých očí.
Jejich lítostivý až skoro smutný výraz mě zarazil natolik, že ze mě vyprchal snad všechen vztek. V mžiku byla ale lítost pryč a nahradilo ji něco nečitelného. Až teď přišel moment si všimnout zbytku tváře: slabé strniště částečně zakrývá ostré rysy a tmavě hnědé vlasy mu místy trčí zpod kšiltovky. Chtěla bych vidět celou jeho postavu, ale něco jako by mě přitahovalo zpět k jeho povědomé tváři a ledovému pohledu.
„Moc mě to mrzí,“ jeho nečekaně hluboký hlas mě přivedl zpět do reality.
Jeho omluva zněla skoro upřímně, jako by to opravdu myslel vážně i přesto, že už v jeho tváři není vidět soucitu ani náznak. Při pohledu na jeho kamennou tvář se moje omráčení vytrácí a můj vztek se začíná pomalu vracet. Zrovna, když mám po dlouhé době volno, se musí stát tohle. A to s sebou nemám ani nic na převlečení. Chtěla jsem si konečně užít letní slunečný den na pláži, místo toho teď budu chodit celý den politá kávou.
Mojí kávou, které jsem se ani nenapila.
„Nemůžete jednoduše koukat kolem sebe?“ znovu plná vzteku a pravděpodobně rudá ve tváři jsem na něj vykřikla. S dočasně nabraným sebevědomím mi ani nevadí, že na nás kouká celá kavárna, i když se mi o těch pohledech jistě bude zdát ještě příští měsíc. Jeho ale přivolaná pozornost překvapila, protože se rychle otočil k celé kavárně zády. Skoro bych si myslela, že se stydí, ale ve tváři mu jsou vidět obavy a nervozita.
„Koupím vám novou kávu,“ nabízí mi, aniž by se znovu otočil mým směrem.
„O tu kávu tady ale nejde,“ odpovídám teď už klidnějším tónem, ukazujíc na své sako, ale pořád ho probodávám naštvaným pohledem.
„Toho trička je taky trochu škoda,“ prohazuje šeptem po chvíli, s rychlým pohledem na mou mokrou hruď a s drobným úšklebkem na rtech.
Jistěže mu moje situace přijde vtipná.
Lidé v kavárně se mezitím vrátili ke svým konverzacím a moje sebevědomí mě už taky skoro opustilo, takže nastal nejlepší čas se otočit k odchodu a vytratit se. Barista za pultem už se taky vzpamatoval, protože k nám právě přichází s mopem a dává mi tak možnost vytvořit rozestup mezi mnou a tímto… nemehlem.
Nečekám na další marný pokus o omluvu a otáčím se směrem ke dveřím kavárny. Ve dveřích se mi zdálo, že jsem za sebou zaslechla někoho zavolat ‚Počkejte‘, ale to už jsem stála před budovou. Namířila jsem si to k nejbližším toaletám, ve snaze triko alespoň trochu vysušit pod fukarem a nebýt jen špatný pokus o miss mokré tričko. Moje šance na výhru by stejně byly mizerné i bez toho hnědého fleku.
Po pěti zdlouhavých minutách čištění a vysoušení, které jen zhoršily celou situaci, je moje sako trochu suché, i když se světle hnědým nádechem. Zato já jsem propocená a vyčerpaná víc než předtím, alespoň už nejsem rudá ve tváři jen od vzteku.
Teď bych si teprve potřebovala dát kafe.
Studenou vodou si chladím tváře, abych zmírnila jejich barvu, a pokouším se zhluboka nadechnout. Po napočítání do deseti to vypadá, že jsem zase klidná a rozhodnutá užít si zbytek dne bez dalšího rozptýlení. Naposledy se kontroluju v zrcadle a s hlavou vztyčenou vycházím ven. Nenechám si už ničím zkazit den, jen musím najít jinou kavárnu, protože nechci znovu vidět tvůrce mého neštěstí.
Někdo nahoře mě ale očividně nemá v lásce, protože hned za dveřmi narážím do vysoké postavy a dnes už podruhé ztrácím rovnováhu. Chytám se zdi vedle sebe, abych získala balanc, a vzhlížím do teď už známých ledových očí.
To snad není pravda.
„Měli bychom do sebe přestat narážet, lidé by si mohli myslet, že to máme naplánované,“ z jeho hlasu je slyšet humor, i když je asi jediný, kdo se tak cítí. Chystám se ho rychle obejít, když si všimnu, jak ke mně natahuje ruku, v které drží papírový kelímek a nějakou igelitku. Můj šok ve tváři je asi hodně viditelný, protože nejdříve slyším velmi hluboký smích a až pak vidím zářivý úsměv.
„Je to nové tričko a čerstvá káva. Zeptal jsem se obsluhy, kterou kávu jste si objednala,“ s těmito slovy natahuje ruku ještě blíž ke mně. Asi očekává, že si věci s radostí převezmu.
Nevím, jestli chci začít křičet nebo prostě odejít, ale jsem jako přilepená k zemi a ze všeho jsem asi ztratila hlas. Zkouším párkrát otevřít pusu, ale když ze mě nevychází žádný zvuk, znovu ji zavírám. Musím určitě vypadat jako ryba. Moje mlčenlivost tohoto chlapa ale vůbec nerozhodila, protože pořád čeká s nataženou rukou.
„Je to dárek,“ pokouší se mě přesvědčit a přistupuje o krok blíže. „Berte to jako omluvu, nic za to nechci.“
„Děkuju za tu kávu,“ odpovídám váhavě a opatrně si beru kelímek, tenhle má naštěstí víčko. „Pochybuju ale, že jste se trefil velikostí toho trička, takže si ho můžete nechat.“
„Jsem si jistý, že velikost bude správná,“ trvá si na svém. „A jmenuju se Chris. Myslím si, že je vhodné se představit a začít tak od začátku.“
„Já jsem Eva,“ vyvěšuju bílou vlajku a beru si od něj i tašku s tričkem. „Rovnou si ho vyzkouším.“
Bez ptaní mu podávám zpět kelímek s kávou, abych neriskovala další nehodu, a vracím se na toalety. Alespoň ho to donutí počkat, kdyby mi to tričko nebylo. Doufám, že je bez jakýchkoliv bláznivých potisků, jinak moje nová káva skončí tentokrát na někom jiném. Až uvnitř otevírám tašku a zjišťuju, že se nejedná o žádné obyčejné tričko, ale o světle růžovou blůzu s drobnými květy na pravém boku. Rychle si vyměňuju špinavé za čisté a prohlížím se v zrcadle. Překvapivě mi skvěle padne.
Po chvíli si uvědomuju, že bude lepší se vrátit předtím, než bude moje nové kafe studené. To mi připomíná, že jsem kávu od Chrise vlastně neochutnala, takže ani není jisté, že je to ta, kterou jsem měla objednanou předtím. Každá káva je ale dobrá, pokud za ni nemusím nic platit.
Venku zjišťuju, že Chris už nečeká vedle dveří, ale vidím ho sedět se skloněnou hlavou přes ulici na lavičce. Je to jediná lavička bokem od všech ostatních, skvělá pro soukromí, ale taky jediná, na kterou nesvítí slunce. I přesto, že je celý zahalený ve stínu, má neustále kšiltovku staženou do čela, jako by se snažil před světem schovat svůj hezký obličej. Jen co se vydávám jeho směrem, zvedá oči a na jeho tváři se ihned rozzáří úsměv. Pravděpodobně proto, že vidí, že měl ohledně trička pravdu.
„Já jsem říkal, že ti bude sedět,“ potvrzuje moji myšlenku ještě dřív, než mám šanci k němu dojít, a zvedá se z lavičky. Když stojím už skoro u něj, natahuje znovu kelímek s kávou směrem ke mně. „Dokonce si myslím, že vypadá lépe než to předchozí.“
„Možná, protože jsi neměl šanci si ho pořádně prohlédnout před tím, než bylo celé polité kávou,“ jsem překvapená svým komentářem, ale něco mě podvědomě nutí mu neustále odpovídat stejným tónem. Tohle normálně nejsem já, i když dohadovat se s ním je celkem zábava.
Rozhodně s tím nehodlám přestat.
„Děkuju za novou kávu,“ upíjím poprvé z kelímku. Má zase štěstí, i tou kávou se trefil. Jen mi přijde, že tam možná nechal přidat vanilku.
„Radši už půjdu, než na mě vyliješ i tuto. Příště se zkus s lidmi seznámit méně dramatickým způsobem. Měj se hezky,“ nečekám na odpověď, otáčím se a držím se svého původního plánu strávit ‚klidné‘ odpoledne na pláži.
Ani mě nepřekvapilo, když jsem po chvíli za sebou zaslechla kroky a hned nato se vedle mě objevila mužská postava. „Půjdu s tebou.“ I klíštěte se člověk očividně zbaví jednodušeji než jeho a já už nemám energii na to se ho pokoušet odradit. Vlastně mi jeho společnost stejně nevadí natolik, abych ho musela odhánět pryč. Prošli jsme poslední ulicí města, které bylo skoro prázdné, a přešli po písku skoro až k vodě.
Dlouho jsme seděli na pláži, povídali si o různých trapných situacích nebo zvláštních seznámeních, které se nám staly, a sledovali jsme západ slunce na teď už poloprázdné pláži. Zjistila jsem, že jsme oba celkem silný magnet na chaos. Ani jeden z nás nemluvil o ničem z osobního života, což bylo příjemnější než běžné otázky o rodině, zálibách či práci. Už dlouho jsem se takto nebavila u konverzace s někým novým a hlavně jsem se nikdy tolik nenasmála jako dnes.
Chci si tuto vzpomínku uchovat napořád.
„Můžeme se spolu vyfotit? Než zapadne slunce úplně za obzor,“ ptám se váhavě a hledám ve své kabelce svůj starý polaroid. „Běžně nefotím sebe, ale chci mít něco na památku. Když teda nepočítáme moje polité sako a nové tričko.“
„Jednu fotku snad zvládnu,“ v jeho hlase je slyšet humor, ale když se na něj podívám, tváří se spíš nervózně. Vypadá, že by nejradši na fotografii vůbec nebyl. Jen pohled na můj retro fotoaparát ho zjevně uklidnil, protože jsem viděla, jak si zhluboka oddechl.
Přisunuli jsme se blíže k sobě, až jsme se skoro dotýkali, a jen co jsem pořádně uchytila foťák, řekla jsem: „sýr“. Fotka začala pomalu vyjíždět, a tak jsem se odvrátila od sluníčka, protože jsem začínala slzet. V tom mě Chris chytil pod bradou, a než jsem se stihla vzpamatovat, naše rty se jemně spojily, i když jen na krátký moment. Chtěla jsem polibek protáhnout, bohužel pro mě se Chris během chvilky odtáhnul a začal se zvedat z písku.
Byla jsem jak omráčená, ani jsem si totiž neuvědomila, jak ke mně natahuje ruku a pomáhá mi postavit se na nohy. „Promiň, bylo to nádherné odpoledne, děkuju,“ jeho slova splývala se šumem moře, až bylo skoro nemožné mu rozumět. „Bohužel už musím běžet, ale rád jsem tě poznal…, Evo.“
Slunce mezitím úplně zapadlo, fotka se celá vybarvila a já jsem stála v písku a dívala se na pomalu vzdalující se postavu. Nepočkal ani na moji odpověď, i když si jsem jistá, že bych ze sebe stejně žádnou nedostala. Vzpamatovala jsem se, až když mi vlasy prohrábl chladný večerní vánek. Fotoaparát jsem pevně držela v ruce, překvapivě jsem ho neupustila, zvedla jsem z písku kabelku a vložila jsem foťák i s fotkou dovnitř. Nechci teď zjišťovat, jestli se fotka povedla.
Stejně už bych ji nemohla zopakovat.
Cestou k hotelu jsem se proplétala ulicemi města, které teď ožívalo úplně jinou atmosférou, než která tu panovala během dne. Z několika barů hrála různá hudba, která lákala návštěvníky k tanci, jen já jsem bez duše prošla kolem. Když jsem procházela kolem místního kina, zahlédla jsem, jak z jednoho plakátu kouká pár povědomých ledových očí.
Donutilo mě to se prudce zastavit v chůzi a pořádně si plakát prohlédnout. Teď už mi byly povědomé nejen oči, ale i tmavé vlasy, které lehce padaly do čela, silná čelist a rty, které teprve před pár minutami byly přitisknuté k mým, a vysoká svalnatá postava, která objímala mně neznámou ženskou postavu. Nad oběma postavami byla zlatým písmem napsaná jména herců, jedním z nich bylo i jméno Chris a nad ním menším písmem ‚V hlavní roli…‘
To není možné…
Ve spěchu z kabelky vytahuju fotografii z pláže a poprvé si ji prohlížím. Stejný obličej jako na plakátu na mě kouká i z fotografie. Mám pocit, že se svět kolem mě na několik vteřin zastavil a místo něho se točí moje hlava.
To mi nikdo neuvěří.

Tereza Zemanová
Věk: 24 let
Jsem studentka 1. ročníku Cizích jazyků a literatury na univerzitě v Itálii. Psaní se věnuji už od základní školy – momentálně jak ve svém volném čase, tak i v rámci studia českého jazyka. Nejčastěji píšu krátké povídky různých žánrů a zároveň pracuju na knížce pro děti. Psaní je velkou součástí mého života, protože je to nejjednodušší forma, jak moje myšlenky předat světu.