Vychází VYLOMENINY JIŘÍHO KRAMPOLA

Vylomeniny200 Jiří Krampol je vulkán českého humoru. Dokáže ze sebe chrlit veselé příběhy, vtipy a humorné vzpomínky na své herecké kolegy. Dělá to vždy s úctou a láskou. Každého chce potěšit a pobavit. Říká, že život má být švanda. Tu najdete i v této knize z edice Humoriáda, která vychází z posluchačsky oblíbeného pořadu regionálních stanic Českého rozhlasu.

Jiří Krampol vás pobaví při vyprávění jedinečných příběhů, v nichž vystupují jeho herečtí kolegové Miloš Nedbal, Jiří Kodet, Jan Přeučil, Rudolf Hrušínský, Miloslav Šimek, Josef Fousek a další.

Zároveň vám v této knížce přiblíží své dětské a studentské vylomeniny, první herecké zkušenosti nebo sportovní úspěchy a zavzpomíná na natáčení slavných filmů, seriálů a zábavných pořadů.

Kniha je doplněna o fotografie z archivu Jiřího Krampola doprovázející vyprávění v textu.

„Slíbil jsem si, že dám dohromady knížku, po jejímž přečtení by bylo mně i lidem veseleji. Pokud by navíc dokázala zahnat chmury, špatnou náladu a negativní energii, tak je vyhráno. Posuďte sami, zda se mi to podařilo.

Tato knížka by měla fungovat jako vzpomínka na lidi, kteří mi byli a jsou drazí. Můj život byl plný setkání, událostí a zážitků, které mi často vyloudily úsměv na tváři. Vybral jsem tedy ty nejlepší a nejatraktivnější a sepsal je do této knihy, která by měla být jednoznačným vzkazem pro všechny, aby hledali v životě to pozitivní, lepší a radostnější. Úsměv je totiž zdravě nakažlivý a zároveň zdraví prospěšný, přeskočí na druhého v jedné jediné vteřině, a čím déle zůstane, tím lépe. Ani jednoho z nás navíc srdečný úsměv nic nestojí, a přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí, které nás činí lidštějšími a zdravějšími.

Nechte se v dobrem slova smyslu nakazit humorem obsaženým v teto knize a pusťte si do hlavy endorfiny, které vás udělají šťastnějšími na duchu i na těle.

Váš Jiří Krampol“

Ukázka z knihy:

Slávek přišel s nápadem, že bychom v Semaforu hráli pohádku. Ale nevěděl si rady s obsazením, a tak přemýšlel nahlas: „Kdo bude hrát prince?“
Povídám: „To je otázka, kdo bude hrát prince. Prince budu hrát samozřejmě já.“ – „Jirko, neblbni. Už jsi někdy viděl, že by byl princ starší než král?“ A když padla otázka, co se Sněhurkou, ozvala se automaticky Uršula: „Tak snad se mnou počítáte.“
V nejrůznějších pohádkách jsem hrál čerty, chasníky, bodré chlapíky i královské rádce. Urazila mě ale jedna věc. To, že hrál prince Pavel Trávníček, je jasný. Že si ho zahrál Lukáš Vaculík, je zcela v pořádku. Že se princem stal i Jan Čenský, tomu také rozumím. Ovšem, že prince hrál i Vítězslav Jandák a já ne, to mě opravdu naštvalo. Přesto jsem dostal jednou jedinkrát pozvání na konkurz, když hledali prince do pohádky Zlaté kapradí. Zasadila se o to asistentka režie, která mě předtím viděla ve školním představení v Disku. Dostavil jsem se v kýžený den do ateliéru, kde už stálo asi třicet hezounů. Vůbec jsem mezi ně nezapadal a ptal jsem se sám sebe: Proč mě ta Andulka vůbec zvala? Odříkal jsem smluvený text. Chtěl jsem to mít rychle za sebou, věděl jsem, že je to trapné. Navíc jsem se i trochu styděl. Můj pocit zpečetil Jiří Weiss, který pohádku režíroval. Zpoza kontrolního monitoru na mě zavolal: „Podívejte
se, pane Krampole, my vám dáme vědět.“ Tuhle větu znají všichni neúspěšní adepti z konkurzů. Bral jsem to spíš jako vysvobození. Při odchodu jsem zaslechl něco, co jsem neměl.
Režisér Weiss si totiž myslel, že už jsem pryč, a zvolal: „Andulko, to snad nemyslíte vážně?! Tenhle člověk by podle vás měl hrát prince? Vždyť má nos jako otvírák na lečo.“ To mě urazilo. Šel jsem pryč a plánoval pomstu. Po dvou měsících jsme se s Jiřím Weissem někde potkali a moje kuráž byla ta tam: „Dobrý večer, pane režisére, jak se máte?“

(…)