Deset povídek, deset vztahů, které drhnou. Druhý povídkový soubor výtvarníka a literáta Viktora Špačka se zabývá problémy s láskou, sebeúctou, dvojsečností úspěchu, strachem ze samoty či osobní ztráty s přesností, která dostává čtenáře do kolen.

 

Zdánlivě banální příběhy se díky precizně řazeným detailům mění v originální vyprávění. Detailům natolik výstižným, že čtenář má intenzivní pocit to znám, tak jsem to taky vnímal („cítil jsem úlevu člověka, co vybije svůj vztek a zároveň strach“), střídané přiléhavými popisy prostředí („stěny jsou do půlky natřené nátěrem hrachové barvy, odněkud ze spodu se ozývá rachot plastových táců a stejně rachtavé nadávky, které se změní v smích“).

Myšlenky a hnutí mysli protagonistů sledujeme jakoby zevnitř, formou pečlivě formulované sebereflexe. Neschopni vyhlédnout z brázdy vlastních pravd, hrdinové přežívají ve vztazích, které je nenaplňují, někdy dokonce vysávají. Přestože postavy dokáží vyhodnotit situace s udivující přesností, díky svým postojům přešlapují na místě v zadrhnuté smyčce hry na schovávanou před sebou samými.

Tři příběhy napsané z ženské perspektivy
Povídka Pan Klíšťák vypráví o strachu z osamělého stáří. Hrdinka žije v manželství, ve kterém se s mužem stále více fyzicky i duševně míjejí. Se synem a vnukem se vidí jen během krátké návštěvy jednou do roka. Povrchnost vztahů s nejbližšími ženu trápí, vysvětluje si ji především vnějšími příčinami, zamyslet se sama nad sebou ji nenapadne. Pocity křivdy („celý život jsem pracovala, založila rodinu, pečlivě odváděla daně, udělala jsem, co jsem měla“) a rostoucí nepohodu („po takových nocích je těžké uvěřit, že život může být taky hezký… jsem v sobě nějak napříč“) zajídá. Vyplenění potravinových zásob jí přinese jen krátkodobou úlevu, cyklus smutku, obav a přejídání se opakuje.

Povídka Prádelna nabízí vhled do myšlenek čtyřicetileté bezdětné účetní pečující o duševně nevyrovnaného muže. Zavřeni ve svém domě s minimem vnějších kontaktů připomínají zvířata v kleci. Samota ve dvou tíží („když se postava mého muže ztratila ze dveří, stropy vylétly o půl metru výš a do pokojů vpadlo slunce“), manžel zavinutý do sebe („dospělým vlastně nikdy tak úplně neodpustil, že ho z té skrýše vytáhli“) těžko hledá k ženě cestu („dívám se, až to nevydrží a obejme mě“). Muž připomíná nedobytnou pevnost, na kterou žena, aby získala jiskřičku citu a pozornosti, musí stále znovu a znovu útočit. Ataky vedou k (zdánlivě?) rafinovaným protitahům, past vzájemného podezřívání zaklapla už dávno. Okamžiky kritického uvědomění („obvykle mlčím – a pak, bohužel, mluvím“) kontrastují se zapouzdřenými názory a stereotypy.

V povídce Kotva potkáme mladou umělkyni, milenku ženatého muže. Otřepané téma Špaček ozvláštňuje nezralou a nevyrovnanou hrdinkou, která si chaoticky vybírá z bonboniéry života pralinky všech tvarů a příchutí, aniž kdy dosáhne uspokojení. Přesto je těžké ji zavrhnout – kdo z nás se nikdy nechoval jak zpovykané dítě v prodejně hraček, ať hodí kamenem.

Do bot Špačkových hrdinů vklouznete lehce, v hlavě vám však zůstanou dlouho. Ať už jim budete držet palce nebo se na ně budete zlobit, donutí vás k otázkám: jak bychom podobnou životní situaci zvládli sami, jaká je naše osobní "pravda" a nakolik jsme schopni změnit vlastní životní příběh.

Čtení, které jen tak neodložíte.

Čistý, skromný život
Autor: Viktor Špaček
Žánr: povídky
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2022
Počet stran: 182, brožovaná vazba
Hodnocení: 85 %

www.hostbrno.cz/cisty-skromny-zivot

< Předchozí		Další >