Kultura21.cz

Nela Kyselová se narodila roku 1989 v Českých Budějovicích. Už od základní školy dovedla dle mínění učitelů obratně zacházet s písmenky. Během studia na gymnáziu v Pelhřimově začala pracovat jako externí redaktorka místního Deníku, který se později proměnil v jejího stálého zaměstnavatele. Před několika lety se s novinařinou rozloučila nadobro a začala se plně věnovat rodinné farmě v Rybníčku u Pelhřimova, kde s mužem chovají koně a další zvěřenu hospodářskou. Právě o životě na statku, radostech a strastech svého venkovského světa plného barev, vůní a hebkých kožíšků, začala publikovat facebookový blog Vidlákblog, který postavil základy i pro její knižní prvotinu jménem Vidlák bůůk, která vyšla na podzim roku 2023.

Nelo, jak se máte v těchto dnech a s čím máte momentálně doma nejvíce práce? Jak to vypadá s jarem u vás?

Mám se jako vždy v jarnočase - zaprášeně, zabahněně a zachlupeně. Když se zvěřena zbavuje zimní srsti, člověčinci vůkol se pohybující mají rázem o dosti více ochlupení, než bývá obvyklé. Takže, pominu-li odchlupování svetrů, pracujeme o sto šest na přípravě na návštěvnickou sezonu – drobátko zvelebujeme a hojně gruntujeme nejrůznější pozimní nepořádek. S jarem to vypadá převelmi nadějně. Pupeny pučí a hmyzovci už tu a tam bzučí. Květena a travěna vystrkuje růžky, a kdyby měla oči, jistojistě by si vymývala ospalky. Počasní dění se tedy ubírá správným směrem.

Už nějakou dobu jste psala Vidlákblog, ale kde se vzala myšlenka napsat knihu? Kdo vás k tomu nasměroval? A jaká byla vaše první reakce?

Čtenářstvo blogové do mě tu a tam pomyslně šťouchlo, že by bylo fajn vydat příběhy jako knihu. Moje doslovná první reakce není kvůli nadmíře sprostoslov jaksi publikovatelná. Ale slušně přeloženo jsem si prvně pomyslela, že to nemá cenu, anžto by si stejně nikdo nekoupil moje plkání o tom, kterak rozjímám o vidláctví a jak rohatky ustavičně hýbou mým krevním tlakem.

Měla jste do knihy Vidlák bůůk hodně materiálu, nebo jste spoustu textů musela napsat nově?

I když materiálu bylo dosti, nějaké blogové texty jsem z knižní podoby vyloučila, jiné připsala přímo pro bůůk. Byla to taková pružná a pulzující práce. Asi jako když hnětete těsto na koláč. Myslím, že se nakonec podařilo „upéct“ celkem chutný knihovýsledek.

A kde jste vlastně na psaní brala při všech povinnostech čas?

Když pracujete se zvěřenou a člověčinstvem, celý den jste na nohou a makáte rukama, rádi večer sednete k počítači a cvakáte písmenka. Tedy aspoň já to tak mám. Tak jako kancelářští zatracenci se rádi přijedou porekreovat našimi venkovskými aktivitami, já se po celodenním vidlačení ráda na chvíli zaparkuju u počítače. A co se týče času, ten se vždycky najde. Jen se musí chtít a sáhnout až na dno pomyslného šuplíku neodbytných povinností.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Zasmějte se u příběhů z venkova

Když se ohlédnete zpátky, proč jste vlastně s psaním začala? Co bylo impulsem?

Já píšu od doby, co mě to ve škole naučili. Začalo to slohovkami na základce, pokračovalo přes novinařinu a teď je ze mě autenticky venkovský blogger, a považte, od loňska dokonce i spisovatel.

Kniha Vidlákibůůk je rozdělena na dvě velké části – Písmenka vidlácká a Písmenka zvěření. Dá se říct, která vás více bavila a proč?

Asi nedá, anžto jedno bez druhého by nebylo ono. Co by byla zvěřena bez vidláka a vidlák bez zvěřeny? Je to stejně nerozklíčovatelné téma jako zda byla dřív slepice nebo vejce. Abych neurazila ani jednu knihočást, popravdě říkám, že mě bavily obě stejně.

Mně bavila část o tom, jak ubytováváte. Můžete nám popsat nějakou historku nebo zajímavost z této vaší oblasti činnosti?

Jako každá práce s lidmi, tak i ubytovací činnost přináší spoustu radostí i strastí. Přesto, že valná většina hostí je slušných, čistotných a pohodových, najdou se i opaky. Mám radost, když se u nás lidem líbí a máme i několik stálic, které se k nám pravidelně vracejí. Těšívám se třeba na partu chovatelek zlatých retrívrů, která se u nás ubytovává za účelem nedaleké výstavy. Mít na bytě šest lidí a kolem desítky vychovaných štěkavců je super energetický nabíječ, avšak s jedním nepatrným zádrhelem – pořád chodím mazlit pesany a během jejich pobytu moc práce nezastanu. A jestli chcete slyšet nějakou nepěknost od hostí, tak vás zklamu. Mohla bych vám vyjmenovat seznam věcí, které jsem po lidech vytahovala ze záchodové mísy, ale s ohledem na to, že někteří jedinci u čtení tohoto rozhovoru mohou i něco pojídat, tak to neudělám, jelikož nechci býti za nechutného kazichutě.

Nemáte obavy z toho, že se teď k vám budou chtít všichni podívat? Budete připraveni na možný nápor?

Kéž by tomu tak bylo! Všichni na dovču na Farmu Rybníček! Z okna pokoje uvidíte přímo do zvěřeního výběhu. A šmírovat po ránu mekandy, kokodavce a káchavce bývá mnohdy výživnější než výlet obrněným autem na safari.

Nešlo si nevšimnout také vašich originálních pojmenování zvířat a nejen jich. Jak vznikla? Prozradíte našim čtenářům i další originální slova?

Řekněme, že moje hlava je schopná vymyslet ledacos. Kdo dočetl až sem, už mnohá mou vyplozená divnoslova zachytil. Další jistě vypátrá ve Vidlák bůůku a pokud si ctěný chtivec divnoslový počká, jistě se i nových dočká.

Také se mi líbil lehký, ale mnohdy také upřímný styl psaní. Nebála jste se někdy, že je něco už moc? Že byste se někde měla brzdit?

Jakožto neřidič pořádně nevím, jak se brzdí, tak jenom přidávám plyn. Ostatně, proč bych měla náležitosti, které k venkovu patří zatajovat, zamlžovat nebo překrucovat. To už by pak nebylo ono autentické počtení. Většinou bývá úsměvné, ale někdy není. Stejně jako život se zvěřenou na vsi.

Vidlák bůůk si nyní mohou zájemci koupit mimo jiné na e-shopu Nakladatelství KAZDA, ale vydávala jste si ji sama. Co na tom bylo nejsložitější? A dá se říct, že vás to něco i naučilo?

Když si vydáváte knihu sama, je skvělé to, že všechno do puntíku je tak, jak chcete vy. Ale musíte samojediná také zastat veškeré úkony potřebné k tomu, aby se písmenka v textovém editoru proměnila v knihu. A v neposlední řadě tuhle srandu musíte zaplatit z vlastní kapsy a doufat, že se vám alespoň část nákladů vrátí. Aby se tak stalo, musíte se starat o marketing, reklamu a snažit se, aby si vaše knížka, do které jste narvala tolik času, energie a peněz získala alespoň nějakou pozornost. A to se v jednom člověku zvládá obtížně. Vydat si knihu samonákladem byla pestrá životní zkušenost, po které můžu říct, že napodruhé už bych do ní nejspíš nešla.

U „Kazdy“ vám má vyjít více knih. Můžete prozradit, jak se zrodila spolupráce s nimi?

Zrodila se tak, že kamarád Aleš Palán vyslal do víru Facebooku zmínku, že Vidlák bůůk je kniha, u které se v roce 2023 nejvíce nasmál. Na to konto si mě všimli od Kazdů, kde Aleš vydal Náčelníka a kolotoč událostí už frčel na plné obrátky. Ostatně Aleš mi vždycky dobře poradil u vznikání bůůku a byl mu i za kmotra. Tak mě napadá, že je vlastně takový můj spisovatelský anděl strážný, který mě na mém psaveckém pochodování směruje správnými cestami.

A můžete nám něco říct o připravovaných knihách? Na co se můžeme těšit?

Další kniha bude drobet jinačí než bůůk. Věnovala jsem ji právě onomu zvěřenímu druhu, který mi dosti často zvedá krevní tlak a utužuje mou nervovou soustavu a psychickou odolnost v krizových situacích. Schválně, kdo pozná, co to je za tvora. Každopádně těšit se můžete na spoustu divnoslov, pokud tedy projdou přes redaktora. Doufám, že vám moje další knihopísmenka vykouzlí úsměvy na tváři a budou vás hlavně bavit.

V závěru by mě zajímalo, zvířat máte u vás na farmě hodně, ale nemáte ještě nějaký sen? Nějaké zvíře, které vám chybí? Nebo, jaké máte na Rybníčku další plány?

Obecně nerada plánuji, anžto je známo, že když si něco naplánujete, mívá to časté sklony k podělání. Takový můj sci-fi, fantasy sen je, že se balíky sena a slámy dostanou samy na půdu, rozbité ohrady se samy opraví, tráva bude zelená i v zimě a ubyde bahna. To je sen, který kdyby se uskutečnil, tak by se zákonitě stalo, že by mě život přestal bavit, protože by byl najednou moc jednoduchý a bezproblémový. Ale abych vám aspoň na závěr odpověděla normálně – jednou bych si chtěla pořídit kravku.

Děkuju za rozhovor!

Děkuji taktéž a těšilo mě převelmi!

Zdroj foto: Karla Bradáčová