Reklama
Banner
Banner

Jiří Holub: Lenošení jsem dovedl k dokonalosti!

proste200Přinášíme rozhovor se spisovatelem na žánrovém pomezí - Jiřím Holubem.

 

 

Koncem loňského roku jste po delší době vydal knihu. Přibližte nám ji. Čím jste se inspiroval, co vás podnítilo uchopit téma Sudet po válce?
Někde už jsem zmiňoval, že za to může babička. Ve svých osmdesáti letech nám vyprávěla, jak se s dědou stěhovala do Sudet, kde dostal práci. Zabrali dům téměř na samotě, kde babička hospodařila šest dní v týdnu sama, děda z práce jezdil domů jen na neděli. Jednou v noci ji probudilo řinčení skla, tak se vyplížila do chodby s bajonetem, který posléze zabodla do nezvaného návštěvníka. Historku ukončila slovy – co se divíte, prostě buď já, nebo on, nezapomeňte, bylo čerstvě po válce, v lese se to jenom hemžilo existencema...
Právě tenhle příběh jsem chtěl původně sepsat, ale jak se to tak autorům, obzvlášť těm, kteří neumí psát podle předem stanovené kostry příběhu, stává, ujelo to úplně jiným směrem... Konečný výsledek vlastně máte možnost si přečíst!

Proč tak dlouhá pauza od vydání předchozí knížky?
Protože mi od vydání knihy Jak se zbavit Mstivý Soni v roce 2011 pořád něco vycházelo. Postupně vydali všechny mé tři knihy pro děti na Slovensku, tak jsem neměl pocit, že bych dlouho nic nenapsal.  Druhou výmluvou by mohla být má silně vyvinutá slabá vůle. Jsem rozjízděč, bohužel už ne dotahovač!  Ani s Prostě na mě zapomněli to nevypadalo nějak růžově. Psát jsem příběh začal někdy před třemi roky, první nadšení a zápal opadl jako vždycky rychle, a tak rukopis skončil v souboru starého notebooku, kde na něj pomalu sedal virtuální prach. Když mi díky nějakému viru počítač odešel, nechal jsem si vytahat nepoškozené soubory a při jejich projíždění narazil na složku s nedokončeným rukopisem. Přečetl jsem si ho a najednou to zase šlo. V průběhu několika let jsem načal a nedokončil další věci, které prozatím potkal podobný osud. Uvidíme, jestli teď, když jsem jeden rukopis dotáhl do konce, dojde na něco dalšího, nebo se začnu pachtit s úplnou novinkou...

proste3

 

Pokud vím, roky 2011 a 2012 byly velmi plodnými – vydal jste hned tři knížky, což je u vás spíš neobvyklé. Překvapíte nás po tak dlouhém odmlčení brzy dalším titulem?
Hlavně rok 2012 byl pro mě zlomový, odletěl jsem raketou do jiné dimenze. To byl ještě boom věcí načatých při studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Měl jsem štěstí, že šly na trh takhle pěkně rychle za sebou. Debutoval jsem svou prvotinou pro dospěláky Zádušní mše za hraběnku a vydal asi nejbláznivější dětskou knížku Jak se zbavit Mstivý Soni. Vypadalo to, že co rok, to nová kniha. A vlastně to tak i s překlady vypadalo, ale pak přišly vaše otázky a já zjistil, že si to jenom namlouvám (smích).
Jak už bylo řečeno, ve virtuálním šuplíku se něco děje, poletuje tu pár nedokončených věcí. Rád bych se vrhnul opět na knížku pro děti, mám několik nápadů, co by se mým dětským fandům mohly líbit. Pokud to dopadne, bude to černé, divoké, chechtací a nekorektní jako všechno před tím, to můžu slíbit!
Pak mám ve stavu „skorohotovo“ jednu dospěláckou záležitost, k níž se vracím už několik let a která se potýká s problémy svobodné současné matky, jejího černého syna a domácího mazlíčka miniprasátka, která se stejně jako všechno předtím vyjmenované vymkla kontrole. Pokud ji dokončím, půjde o první věc ze současnosti, do které se v rámci dospělácké literatury pouštím. Větší šanci má ovšem příběh s pracovním názvem Veronika za svítání a druhé části Veronika za soumraku, jenž je mému psaní bližší tím, že první část se opět odehrává v minulosti, v níž se mi tak nějak pisálkovsky pohybuje líp. Ale všechno, o čem tu mluvím, je ve stavu, že by si zatím čtenáři výrazné naděje dělat neměli!

Prostě na mě zapomněli je pro dospělé – dělá vám potíže pohybovat se mezi žánry a čtenáři? Zaměříte se nyní víc na dospělé?
Jsem taková nevyrovnaná osobnost, aspoň, co se literárního pole oraného týče. Hrozně mě baví psát pro děti, je to mnohem spontánnější, hravější a člověk si může dovolit jít až k hranici toho, co se v dětské literatuře může a nesmí. Moc mě baví pohybovat se v místech, kde jsou ty pomyslné cedule „Pozor, dál už ne!“ A natruc za ně tu a tam ťápnout a udělat vítr v současné nudě a „europříbězích“ tak fádních a odšťavených, že se nedivím, že děti nečtou.
V tomhle je psaní pro malého čtenáře neskutečně fajn. Podle knihoven a anket děti moje knížky hodně baví, možná právě proto, že nevarují, nesoudí, nepoučují, nevychovávají... A to malý čtenář v rámci současné „euromasáže“ nejspíš oceňuje.
Psát pro dospěláky podle mě zase až tak odlišné není. Jen mi do toho tak trochu samovolně mezi řádky vplouvá melancholie, pro dětské knížky nezvyklá, a spolu s ní se mi do nich dostává dětský vypravěč, jehož řeč, je mi asi někde uvnitř prostě nějak bližší.

Ohlasy na příběh jsou velmi pozitivní, jen čtenáři vytýkají jeho rozsah – neuvažujete o pokračování příběhu?
Pokračování určitě ne, příběh se uzavřel a rychlý spád na jeho konci je chtěný – je to jedna facka za druhou, život takový prostě někdy je a rozhodně neznamená, že když se vám v něm stalo něco hnusného, že se hned nato stane něco pěkného. Rozsahem je to typická „holubovina“. Neumím psát mnoha set stránkové romány, moje příběhy jsou jako jednohubky, slupnou se rychle, někdy tak rychle, že se zapomene na párátko uprostřed a člověka to trochu poraní. Tak se stalo u Prostě na mě zapomněli, a pokud to takhle zafungovalo, jsem za to jenom rád, protože tím se splnil můj původní záměr.

proste4

 

Znovu vypravěčkou osmiletá dívka (jako u Zádušní mše za hraběnku), proč?
Jak už jsem říkal, neumím si vysvětlit proč, ale tahle stylizace malého vypravěče, potažmo malé vypravěčky, mi sedne jak v dětských tak v dospěláckých knihách. Možná je to tím, že vyprávění dětí si může dovolit být spontánnější, soudit bez očekávání zpětné reakce – čtenář dítěti dovolí mnohem víc než dospělému. Aby to nevypadalo, že se přes to nedokážu literárně přenést, tak v Zádušní mši sice začátek osmiletá Johanka odvypráví, ale v příběhu stárne a dál ho vypráví jako puberťačka, studentka a nakonec i jako zralá žena! V Prostě na mě zapomněli zase příběh začíná vyprávět stará paní, která se jen vrací do určitého věku, který je pro její příběh zásadní.

Kritici vás řadí mezi autora dětských knih, líbí se vám v této škatulce? Kam byste se zařadil sám?
Upřímně? Osobně si myslím, že mi jenom dětská nakladatelství nějakým záhadným omylem vydala knihy, které jsou vlastně ve skutečnosti pro dospělé! Jsou situovány tak, že malý čtenář sice vnímá příběh, který ho baví, ale věci okolo zase rozšifruje pouze dospělý, který knihu čte. Právě proto je mají rádi i ti dospělí, kteří se při předčítání sami neuspí, ale musí být pořád ve střehu a cenzurovat, zaonačovat, aby se během čtení nedostali do situace, kdy budou muset vysvětlovat, co Holub myslel tímhle, nebo co mělo znamenat tohle! (smích)
Jinak mi zařazení dětský autor určitě sedí. Druhá babička, na jejíž neuvěřitelný životní příběh se taky někdy chystám, vždycky říkala: „Někdy přijde rozum s léty, někdy přijdou léta sama.“ Mě hodnotila jako ten druhý případ, takže se jako „dítě v těle dospěláka“ škatulce autora dětských knih nebráním ani trochu!

Kde novinka vznikala – doma, za hranicemi?
Prostě na mě zapomněli je záležitost Rapa Nui, Nicaraguy a Chile. Tři pracovní cesty, a výsledek máte před sebou (smích).

Můžeme čekat nějaký thriller od Holuba ze zahraničních cest?
Pokud ano, to doufám, že pouze a jen literární, že se nebudu muset potýkat s tím, že by na mě jednou prostě zapomněli!

proste12

 

Co vás čeká v nejbližší době?
Ještě před tím, než otevřeme zámek, balím batoh a mizím do svého milovaného Chile a na Velikonoční ostrov, zkontrolovat, zda mi někdo nehýbal sochami (smích). Příští úterý už budu chodit hlavou vzhůru. Mám několik dní volna, takže si s sebou přibaluju dva nedokončené rukopisy, jeden dětský, druhý dospělácký – uvidíme, na jaký si hlavou dolů najdu trochu času...

Jak se chystáte na další sezonu na zámku, jaká překvapení nás na Rohozci čekají?
Už téměř měsíc voníme leštěnkou, únor bývá měsícem velkého generálního úklidu, kdy se každičký předmět, v případě Rohozce na cirka 30 000 jednotek, dočká toho, že je vzat do rukou, oprášen, omyt, navoskován, ošetřen proti červotoči, houbě, plísni..., podlahy dostanou nový leštěnkový nátěr, dveře olej do pantů, lustry nové žárovky, prostě velkolepá akce, která spolkne celý měsíc. Do toho se na zámku dokončuje malování vstupní prostory, na půdě se likviduje nebezpečný azbest, opravuje se úžlabí a mění shnilý trám v krovu, prostě taková ta kastelánská realita. Nic nového letos otevírat nebudeme, spíš doplňujeme vzniklé instalace, restaurujeme a naše tři okruhy už čekají na první návštěvníky.

Napsal jste novelu o Červené Lhotě, přijde i román z Rohozce? Pokud ano, nakolik se bude držet osudů posledních majitelů zámku?
S Rohozcem je to trochu složitější, dlouholetá restituce ho drží v takové té fázi nedobrovolného útlumu. Příběhů na sepsání by se tu našlo ale dost! Historie rodiny je nesmírně bohatá na skandály a tragické životní příběhy, kdo ví? Třeba i na ně jednou dojde a podaří se z nich udělat další dospěláckou novelku...

Umíte lenošit? Jak takové lenošení vypadá?
Já jestli umím lenošit? Lenošení jsem dovedl k dokonalosti! Kdybych se nejmenoval Holub, určitě bych měl příjmení Prokrastinace! Jsem požitkář, miluju spánek, knížky, dny, kdy nic nemusím, kdy se můžu na chalupě vyvalit do houpací sítě, kde čtu, spím, jím... Myslím, že když zmíním, že ráno vstávám s myšlenou, jak moc se těším, až zase budu v posteli, a to jsem z ní ještě ani nevylezl, dá zcela jasnou odpověď na tuto otázku (smích) a není potřeba ji nijak dál rozvíjet!

 

Foto Tadeáš Bognár.



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

JANA SEMELKOVÁ

šéfredaktorka týdeníku Naše rodina a jednatelka JaS nakladatelství, s.r.o

Kniha:


knihy od JIŘÍHO HOLUBA, FREDERIKA BACKMANA

Je velice těžké z řady knížek, které kolem mne jsou, vybrat jedinou. Miluji knihy Jiřího Holuba a v poslední době jsem se zcela nepokrytě zamilovala do románů Frederika Backmana. Poměrně mladý Švéd dokonale ve svých příbězích vystihuje myšlení zkušených lidí, kteří jsou ve světě upřednostňujícím mládí najednou ztraceni. Mají pocit, že je už nikdo nepotřebuje, jenže se ukáže pravý opak. Tedy Muž jménem Ove vás zprvu naštve, vrátíte se k němu a nakonec ho budete milovat. Kniha Tady byla Britt-Marie ukáže, jak se postavit nepřízni osudu. Stanete se fanoušky fotbalu a uklízení, ani nebudete vědět jak. V té třetí – Babička pozdravuje a omlouvá se – prožijete dobrodružnou cestu malé dívenky za jakýmsi pokladem. Připravila ji pro ni umírající babička a vlastně jí pomohla vyrovnat se se smrtí. Tři krásné příběhy se vyznačují laskavým humorem i sžíravou ironií, jsou plné života a víry, že to s námi, lidmi, není úplně špatné… Moje tipy tedy zní: cokoli od Holuba nebo Backmana a nebudete litovat.

Banner

Partneři

Čtěte také...

Joakim Brodén před Masters of Rock vzkazuje: „Ještě Jedno Pivo!!!!“

sabaton 200Metalovou kapelu Sabaton, v jejímž čele stojí charismatický Švéd s českými kořeny Joakim Brodén, není třeba příliš představovat. Češi si jejich hudbu plnou válečných motivů zamilovali a každé jejich vystoupení je...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Fin Mcleod potřetí

Sachove figurky 200Trilogie Petra Maye je kompletní. Po Skále a Muži z ostrova Lewis celý jeho osobní příběh vrcholí v Šachových figurkách. Opět je před námi stejné schéma jako v předchozích knihách – Fin, ač už není u policie, se snaží rozlousknout ...

Fantom Londýna přichází do Ostravy!

fantom-londyna 200Světová premiéra dlouho očekávaného původního českého muzikálu na motivy příběhu Jacka Rozparovače se koná 16. května. V režii Lumíra Olšovského se jako královna Viktorie představí Jitka Zelenková.<...

The Words: strhující film o síle slov a příběhů

the words plakatBradley Cooper, Jeremy Irons, Dennis Quaid, Olivia Wilde, Zoë Saldana, Ben Barnes, Nora Arnezeder, Michael McKean, John Hannah, J. K. Simmons, Ron Rifkin nebo Željko Ivanek – hvězdná herecká sestava ...

Lola běží & Five O‘ clock Tea v Café klubu Slávie

lola perexKlubové dvojkoncerty kapel s různým projevem a pojetím hudby jsou vždy výzvou. Jednak pro ně samé, neboť zdravá rivalita vždy sedí tam někde vzadu za krkem a nenápadně šušká „buď lepší“, tak i pro samotné posluchače. ...