Reklama
Banner

Nemám žádné jméno – ukradená autobiografie dívky vězněné v Terezíně

Email Tisk

nemam zadne jmeno hilarovaNakladatelství Fragment poprvé českým čtenářům přináší knihu Nemám žádné jméno ověnčenou mezinárodními cenami a známou v západní Evropě, jejíž autorka česká spisovatelka a básnířka Dagmar Hilarová (1928-1996) však mnoho let zůstávala čtenářskou obcí opomíjená a téměř neznámá.

 

 

Na začátku března 1943 dostala Dagmar Berzettiová, později provdaná Hilarová od úřadů k patnáctým narozeninám lístek. „Jeden, jediný lísteček, na kterém stálo jedno jediné jméno. To mé. Jméno otce a matky tam uvedeno nebylo. Asi se spletli, mají mne za sirotka, ale já přece mám mámu a tátu, tvoříme pevný, nerozlučný svazek, společenství bytostí nade vše si blízkých, kterému se říká rodina a které může rozdělit jen smrt. Ale nebylo tomu tak. Ve městě Norimberku vymysleli takový zákon, který dělí lidské jedince na čistou a méně čistou rasu, zákon zabývající se zkoumáním krve dědů a pradědů třeba až do desátého kolene, a neprojdeš-li touto prověrkou, jsi ztracen. Snažím se pochopit situaci svým rozumem, rozumem patnáctiletého děvčete: Taťka jít nemůže, protože má krev čistou. Matka nemusí, protože je jeho žena a muž ženu potřebuje. Tak musím jít já, nikomu nepotřebná holka s pomíchanou krví. Rodičům za trest, sobě za trest, proto, že vůbec existuji.“

V odbavovně terezínského ghetta Dagmar hned přijde o deku z velbloudí srsti, kožené boty vyměňuje za chleba. V dětském domově L 410 nachází kamarádky, tajně se učí, píše verše a deník. Pracuje v úklidové četě, chodí do rychlokurzu pro zubní instrumentářky, několik týdnů je zařazena do pohřební služby, během níž sbírá po ghettu mrtvé a odváží je do krematoria. Seznamuje se s Jiřím Pavlem, bratrem spisovatele Oty Pavla, a jejich přátelství se mění v lásku. Dagmar má štěstí, není zařazena do transportu na východ. Ke konci války v Terezíně ošetřuje nemocné a umírající a v květnu 1945 se šťastně vrací domů za svými rodiči.

Deník Dagmar Hilarové je dalším cenným svědectvím o životě v terezínském ghettu, tentokrát vyprávěné dospívající dívkou, která v něm nepopisuje pouze svou terezínskou lásku a vztahy s kamarádkami či drobné radosti, které společně zažívají, ale pozorně sleduje dění v ghettu a své pocity či situace, kterých byla svědkem, v deníku pečlivě zaznamenává a komentuje nebo jim dává podobu básní. Právě její verše mají velký emocionální náboj a přesně vystihují nelehký život v terezínském ghettu, plný strachu, hladovění, nejistoty z budoucnosti a všudypřítomné smrti.

Neméně dramatické byly i osudy Dagmařina rukopisu. K deníku se autorka vrátila až koncem 60.let, kdy už byla známá jako novinářka a autorka básní. Deník přepsala do souvislého textu a doplnila jej básněmi. Bohužel i přes doporučení spisovatele Oty Pavla nebyla kniha v Československu vydána. V tisku vyšla v 70. letech pouze ukázka z knihy a jedna část textu ve formě povídky byly zveřejněná v novinách v NDR. Shodou okolností si povídku přečetla i světoznámá nizozemská spisovatelka knížek pro děti Miep Diekmannová, která Dagmar Hilarové navrhla, že by její příběh mohl být zpracován v nizozemštině. Kniha byla vydána spoluautorsky (s podílem autorství půl na půl) v roce 1980. Dagmar Hilarová však text smlouvy v holandském originále podepsala, aniž by přesně znala její obsah. Autorkám v ní byl sice přiznán rovnocenný podíl, ale jako výhradní autorka prozaického textu byla uvedena Miep Diekmannová, která prý text vytvořila na základě Dagmařiných útržkovitých vzpomínek a překladem tehdy existujících básní. Přitom však měla k dispozici kompletní překlad 117 stránek originálního českého textu, což však oficiálně popřela.

nemam zadne jmeno hilarova

Kniha „Ich heb geen naam“ (Nemám žádné jméno) se hned po vydání stala v Nizozemí bestsellerem a později získala tři prestižní ceny. Dagmar Hilarová zjistila, že knihu tvoří z 90% její vlastní text a začala bojovat za svá autorská práva. Kniha vyšla i NSR a NDR, ale na jejím titulu bylo uvedeno již jen jméno Miep Diekmannové. Dagmar se zpětně dozvídala nejen o některých vydáních, ale i o cenách, které byly knize uděleny. Navíc ji nebyly vyplaceny ani autorské podíly. Boj za autorská práva Dagmar Hilarová, ačkoliv měla originál rukopisu a svědectví Jiřího a Oty Pavla, sama vzdala. Zemřela v roce 1996.

Až po letech nachází Dagmařin syn Evžen Hilar v rodinných dokumentech matčin testament, v němž si přála, aby kniha vyšla v její zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Píše na různé autorské svazy, ministerstvo kultury a další instituce, ale marně. V roce 2009 se obrací na Český rozhlas v naději, že se případ dostane na veřejnost, což se také stalo a díky dokumentaristům Danu Moravcovi a Bronislavě Janečkové, novinářce Reflexu Haně Benešové a nakladatelství Fragment byl testament Dagmar Hilarové naplněn.

O autorce:

Dagmar Hilarová, narozená 26. března 1928 v Praze, byla česká spisovatelka a básnířka. V letech 1943 až 1945 byla internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ knihy Nemám žádné jméno. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Psala verše, povídky, aforismy, epigramy, knížky pro děti. V pražské literární kavárně Viola byla uvedena pásma její poezie. Její básně byly recitovány v Umělecké besedě v Praze. Spolupracovala s Československým rozhlasem. Zemřela 1.července 1996 v Praze.

Nemám žádné jméno
Autor: Dagmar Hilarová (www.dagmar-hilarova.hilarius.cz)
Žánr: autobiografie/deník
Vydáno: 2012
Stran: 96
Vydalo nakladatelství: Fragment
Hodnocení: 95%

Zdroj foto: fragment.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

KVĚTOSLAVA ENGLEROVÁ

knihovnice obce Statenice

Kniha:


JAN BAUER - KLASIKOVÉ V NEDBALKÁCH

Kniha Klasikové v nedbalkách aneb Za kulisami českého 19. století z pera Jana Bauera mě oslovila hlavně tím, co jsme se ve škole o našich slavných klasicích neučili. Všeobecně je známo, že život těchto osobností byl plný bídy, ústrků a jedním slzavým údolím. O tom, že to byli také lidé z masa a kostí s lidskými chybami, se ve škole neučilo. Jejich životopisy nelze shrnout do pouhého soupisu děl. Víte, že Mácha hovořil většinou německy, že Palacký napsal Dějiny národa českého nejprve německy, že Dobrovský, Rettigová a Světlá se museli učit češtinu až v dospělém věku? A s češtinou bojoval i Josef Mánes. Nejvíce mě zaujal příběh Karla Havlíčka Borovského, který byl pasován na národního mučedníka. Havlíček byl r. 1851 odvezen do tyrolského Brixenu. V kouzelné alpské krajině byl ubytován v luxusním hotelu, kde se zastavovali i příslušníci habsburského panovnického rodu. Český novinář zde měl zajištěnou plnou penzi a mohl k sobě zvát manželku i dceru. V květnu 1852 se za Havlíčkem rozjela i jeho rodina. Cestovní výlohy ve výši 150 zlatých jim zaplatilo pražské policejní ředitelství. Nato si Havlíček pronajal domek se zahradním altánem s krásnou vyhlídkou. Veškeré jídlo jim nosili z luxusního hostince. Kromě toho dostával náš novinář od rakouského ministra vnitra ročně 500 zlatých, které mu byly vypláceny pravidelně v měsíčních splátkách, aniž musel něco dělat. Pravdou ale je, že byl Havlíček pod stálou policejní kontrolou. A takových zajímavých příběhů je tu mnohem víc. Kniha vystihuje zajímavosti ze života našich klasiků čtivou formou bez bulvární příchutě a nesnižuje přitom význam osobností, které hrají zásadní roli v našem národním kulturním fondu.

Banner

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

EMěstečko Pines: Kniha, která Vám vyrazí dech

200litHned v úvodu se musím přiznat k jedné věci: rozhodně nepatřím mezi fanoušky knižního napětí. Román Městečko Pines se ke mně dostal víceméně náhodou, a když jsem zjistila, že se jedná o thriller s hororovými prvky, byla jsem k němu dost skeptická. Nakonec mě...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Expresionismus stále skýtá plodné podněty
ImagePod poněkud odstrašujícím názvem Teoretizace avantgardy vyšlo docela zajímavé pojednání o (hlavně německém) expresionismu, jednom z přehršle avantgardních směrů, který silně ovlivňoval umění v ...
Ken Mai zatančí příběh o smrti, erotice a lásce

Ken Mai 200Tanec jako vyjádření stavu tísně, výbušný a expresivní. Plný silových gest. Tak se dá přiblížit japonský tanec butó. V Experimentálním prostoru NoD vystoupí 20. října v rámci narozeninových oslav BE22 jeden z jeho ...

VYMĚŘENÝ ČAS nám představuje lidskou smrtelnost

ImageKolikrát se denně podíváte na hodinky nebo řeknete větu „Zase nestíhám.“? A co kdybyste místo hodinek měli před očima svojí vlastní smrtelnost. Hodinky, které neukazují čas, ale odpočítávají minutu po minutě dobu, která vám zbývá, než...

Do hlubin fantazie s Afro Celt Sound System

altVe středu 9. května pražský Lucerna Music Bar roztančili nadžánroví Afro Celt Sound System. Výborná atmosféra, ohromující muzikální výkony, kouzla s nejrůznějšími nástroji a ohromná fanouškovská podpora, tak takový byl vůbec první klubový konc...