Reklama

Nemám žádné jméno – ukradená autobiografie dívky vězněné v Terezíně

Email Tisk

nemam zadne jmeno hilarovaNakladatelství Fragment poprvé českým čtenářům přináší knihu Nemám žádné jméno ověnčenou mezinárodními cenami a známou v západní Evropě, jejíž autorka česká spisovatelka a básnířka Dagmar Hilarová (1928-1996) však mnoho let zůstávala čtenářskou obcí opomíjená a téměř neznámá.

 

 

Na začátku března 1943 dostala Dagmar Berzettiová, později provdaná Hilarová od úřadů k patnáctým narozeninám lístek. „Jeden, jediný lísteček, na kterém stálo jedno jediné jméno. To mé. Jméno otce a matky tam uvedeno nebylo. Asi se spletli, mají mne za sirotka, ale já přece mám mámu a tátu, tvoříme pevný, nerozlučný svazek, společenství bytostí nade vše si blízkých, kterému se říká rodina a které může rozdělit jen smrt. Ale nebylo tomu tak. Ve městě Norimberku vymysleli takový zákon, který dělí lidské jedince na čistou a méně čistou rasu, zákon zabývající se zkoumáním krve dědů a pradědů třeba až do desátého kolene, a neprojdeš-li touto prověrkou, jsi ztracen. Snažím se pochopit situaci svým rozumem, rozumem patnáctiletého děvčete: Taťka jít nemůže, protože má krev čistou. Matka nemusí, protože je jeho žena a muž ženu potřebuje. Tak musím jít já, nikomu nepotřebná holka s pomíchanou krví. Rodičům za trest, sobě za trest, proto, že vůbec existuji.“

V odbavovně terezínského ghetta Dagmar hned přijde o deku z velbloudí srsti, kožené boty vyměňuje za chleba. V dětském domově L 410 nachází kamarádky, tajně se učí, píše verše a deník. Pracuje v úklidové četě, chodí do rychlokurzu pro zubní instrumentářky, několik týdnů je zařazena do pohřební služby, během níž sbírá po ghettu mrtvé a odváží je do krematoria. Seznamuje se s Jiřím Pavlem, bratrem spisovatele Oty Pavla, a jejich přátelství se mění v lásku. Dagmar má štěstí, není zařazena do transportu na východ. Ke konci války v Terezíně ošetřuje nemocné a umírající a v květnu 1945 se šťastně vrací domů za svými rodiči.

Deník Dagmar Hilarové je dalším cenným svědectvím o životě v terezínském ghettu, tentokrát vyprávěné dospívající dívkou, která v něm nepopisuje pouze svou terezínskou lásku a vztahy s kamarádkami či drobné radosti, které společně zažívají, ale pozorně sleduje dění v ghettu a své pocity či situace, kterých byla svědkem, v deníku pečlivě zaznamenává a komentuje nebo jim dává podobu básní. Právě její verše mají velký emocionální náboj a přesně vystihují nelehký život v terezínském ghettu, plný strachu, hladovění, nejistoty z budoucnosti a všudypřítomné smrti.

Neméně dramatické byly i osudy Dagmařina rukopisu. K deníku se autorka vrátila až koncem 60.let, kdy už byla známá jako novinářka a autorka básní. Deník přepsala do souvislého textu a doplnila jej básněmi. Bohužel i přes doporučení spisovatele Oty Pavla nebyla kniha v Československu vydána. V tisku vyšla v 70. letech pouze ukázka z knihy a jedna část textu ve formě povídky byly zveřejněná v novinách v NDR. Shodou okolností si povídku přečetla i světoznámá nizozemská spisovatelka knížek pro děti Miep Diekmannová, která Dagmar Hilarové navrhla, že by její příběh mohl být zpracován v nizozemštině. Kniha byla vydána spoluautorsky (s podílem autorství půl na půl) v roce 1980. Dagmar Hilarová však text smlouvy v holandském originále podepsala, aniž by přesně znala její obsah. Autorkám v ní byl sice přiznán rovnocenný podíl, ale jako výhradní autorka prozaického textu byla uvedena Miep Diekmannová, která prý text vytvořila na základě Dagmařiných útržkovitých vzpomínek a překladem tehdy existujících básní. Přitom však měla k dispozici kompletní překlad 117 stránek originálního českého textu, což však oficiálně popřela.

nemam zadne jmeno hilarova

Kniha „Ich heb geen naam“ (Nemám žádné jméno) se hned po vydání stala v Nizozemí bestsellerem a později získala tři prestižní ceny. Dagmar Hilarová zjistila, že knihu tvoří z 90% její vlastní text a začala bojovat za svá autorská práva. Kniha vyšla i NSR a NDR, ale na jejím titulu bylo uvedeno již jen jméno Miep Diekmannové. Dagmar se zpětně dozvídala nejen o některých vydáních, ale i o cenách, které byly knize uděleny. Navíc ji nebyly vyplaceny ani autorské podíly. Boj za autorská práva Dagmar Hilarová, ačkoliv měla originál rukopisu a svědectví Jiřího a Oty Pavla, sama vzdala. Zemřela v roce 1996.

Až po letech nachází Dagmařin syn Evžen Hilar v rodinných dokumentech matčin testament, v němž si přála, aby kniha vyšla v její zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Píše na různé autorské svazy, ministerstvo kultury a další instituce, ale marně. V roce 2009 se obrací na Český rozhlas v naději, že se případ dostane na veřejnost, což se také stalo a díky dokumentaristům Danu Moravcovi a Bronislavě Janečkové, novinářce Reflexu Haně Benešové a nakladatelství Fragment byl testament Dagmar Hilarové naplněn.

O autorce:

Dagmar Hilarová, narozená 26. března 1928 v Praze, byla česká spisovatelka a básnířka. V letech 1943 až 1945 byla internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ knihy Nemám žádné jméno. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Psala verše, povídky, aforismy, epigramy, knížky pro děti. V pražské literární kavárně Viola byla uvedena pásma její poezie. Její básně byly recitovány v Umělecké besedě v Praze. Spolupracovala s Československým rozhlasem. Zemřela 1.července 1996 v Praze.

Nemám žádné jméno
Autor: Dagmar Hilarová (www.dagmar-hilarova.hilarius.cz)
Žánr: autobiografie/deník
Vydáno: 2012
Stran: 96
Vydalo nakladatelství: Fragment
Hodnocení: 95%

Zdroj foto: fragment.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

JANA LANGEROVÁ


redaktorka, tvůrce soutěží, 26 let (Štír a občas Střelec)

  • pochází z malé vesničky Zádveřice a nyní žije s manželem v ještě menší Lhotě, která leží 13 km od Zlína
  • Jana je čerstvou absolventkou fakulty multimediálních komunikací v oboru vztahy s veřejností a pracuje jako tisková mluvčí festivalu Chillibraní
  • s K21 je spojená už sedm let, začínala jako editorka a vypracovala se až k zástupkyni šéfredaktorky, nyní domlouvá soutěže a píše pro radost hlavně do literatury a mluveného slova. Udržuje se tak v tempu, má přehled a plní si knihovničku skvělými tituly
  • ve volném čase kromě kulturních věcí také moc ráda zahradničí (zajímají ji bylinky i pokojovky) a vaří různé dobroty. S manželem se věnují geocachingu - hledají poklady po okolí, často navštěvují různé metalové koncerty a jsou s partou přátel. Aktuálně propadli speedmintonu!
  • a Janino motto:To od Johna Lennona: „Každý září jako měsíc, jako hvězdy, jako slunce. Každý září. Přidej se.“
Banner

Anketa


Partneři

Hledat

Mimísek 23

Z archivu...

Čtěte také...

Smrť, život a absurdno

camus200Mýtus o Sizyfovi je známym a takmer populárnym dielom filozofie. Priznávam, že nie je tým, čomu hovoríme ľahké čítanie. Ak vidíte tenkú filozofickú knihu, zväčša o nej platí, že ju budete čítať dlhšie ako Dostojevského román, a nie je tomu inak ani pri ...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Procházka po britských galeriích a muzeích

altNejen milovníkům Velké Británie a umění je určena kniha Britské galerie a muzea vydaná Radioservisem. Autor Jaroslav Beránek chce dokázat i pochybovačům, že Británie má co nabídnout…

Divadlo

Na jeviště Městského divadla s ladnou grácií šelmy vtrhl Tracyho tygr

200divV sobotu 9. listopadu 2013 se v komorním prostředí Studia Z ve zlínském Městském divadle uskutečnila již čtvrtá premiéra této divadelní sezóny. Dlouho dopředu vyprodaný sál se zatajeným dechem sledoval peripetie Thomase Tracyho a jeho tygra. Tato dvojka...

Film

Eva Zaoralová se na celý život zasnoubila s filmem

altJe neuvěřitelné, že stále činorodá Eva Zaoralová (případně též Hepnerová), překladatelka, filmová publicistka a dlouhou dobu také umělecká ředitelka karlovarského filmového festivalu, se letos dožívá osmdesáti let. Na její poč...