Nemám žádné jméno – ukradená autobiografie dívky vězněné v Terezíně

Email Tisk

nemam zadne jmeno hilarovaNakladatelství Fragment poprvé českým čtenářům přináší knihu Nemám žádné jméno ověnčenou mezinárodními cenami a známou v západní Evropě, jejíž autorka česká spisovatelka a básnířka Dagmar Hilarová (1928-1996) však mnoho let zůstávala čtenářskou obcí opomíjená a téměř neznámá.

 

 

Na začátku března 1943 dostala Dagmar Berzettiová, později provdaná Hilarová od úřadů k patnáctým narozeninám lístek. „Jeden, jediný lísteček, na kterém stálo jedno jediné jméno. To mé. Jméno otce a matky tam uvedeno nebylo. Asi se spletli, mají mne za sirotka, ale já přece mám mámu a tátu, tvoříme pevný, nerozlučný svazek, společenství bytostí nade vše si blízkých, kterému se říká rodina a které může rozdělit jen smrt. Ale nebylo tomu tak. Ve městě Norimberku vymysleli takový zákon, který dělí lidské jedince na čistou a méně čistou rasu, zákon zabývající se zkoumáním krve dědů a pradědů třeba až do desátého kolene, a neprojdeš-li touto prověrkou, jsi ztracen. Snažím se pochopit situaci svým rozumem, rozumem patnáctiletého děvčete: Taťka jít nemůže, protože má krev čistou. Matka nemusí, protože je jeho žena a muž ženu potřebuje. Tak musím jít já, nikomu nepotřebná holka s pomíchanou krví. Rodičům za trest, sobě za trest, proto, že vůbec existuji.“

V odbavovně terezínského ghetta Dagmar hned přijde o deku z velbloudí srsti, kožené boty vyměňuje za chleba. V dětském domově L 410 nachází kamarádky, tajně se učí, píše verše a deník. Pracuje v úklidové četě, chodí do rychlokurzu pro zubní instrumentářky, několik týdnů je zařazena do pohřební služby, během níž sbírá po ghettu mrtvé a odváží je do krematoria. Seznamuje se s Jiřím Pavlem, bratrem spisovatele Oty Pavla, a jejich přátelství se mění v lásku. Dagmar má štěstí, není zařazena do transportu na východ. Ke konci války v Terezíně ošetřuje nemocné a umírající a v květnu 1945 se šťastně vrací domů za svými rodiči.

Deník Dagmar Hilarové je dalším cenným svědectvím o životě v terezínském ghettu, tentokrát vyprávěné dospívající dívkou, která v něm nepopisuje pouze svou terezínskou lásku a vztahy s kamarádkami či drobné radosti, které společně zažívají, ale pozorně sleduje dění v ghettu a své pocity či situace, kterých byla svědkem, v deníku pečlivě zaznamenává a komentuje nebo jim dává podobu básní. Právě její verše mají velký emocionální náboj a přesně vystihují nelehký život v terezínském ghettu, plný strachu, hladovění, nejistoty z budoucnosti a všudypřítomné smrti.

Neméně dramatické byly i osudy Dagmařina rukopisu. K deníku se autorka vrátila až koncem 60.let, kdy už byla známá jako novinářka a autorka básní. Deník přepsala do souvislého textu a doplnila jej básněmi. Bohužel i přes doporučení spisovatele Oty Pavla nebyla kniha v Československu vydána. V tisku vyšla v 70. letech pouze ukázka z knihy a jedna část textu ve formě povídky byly zveřejněná v novinách v NDR. Shodou okolností si povídku přečetla i světoznámá nizozemská spisovatelka knížek pro děti Miep Diekmannová, která Dagmar Hilarové navrhla, že by její příběh mohl být zpracován v nizozemštině. Kniha byla vydána spoluautorsky (s podílem autorství půl na půl) v roce 1980. Dagmar Hilarová však text smlouvy v holandském originále podepsala, aniž by přesně znala její obsah. Autorkám v ní byl sice přiznán rovnocenný podíl, ale jako výhradní autorka prozaického textu byla uvedena Miep Diekmannová, která prý text vytvořila na základě Dagmařiných útržkovitých vzpomínek a překladem tehdy existujících básní. Přitom však měla k dispozici kompletní překlad 117 stránek originálního českého textu, což však oficiálně popřela.

nemam zadne jmeno hilarova

Kniha „Ich heb geen naam“ (Nemám žádné jméno) se hned po vydání stala v Nizozemí bestsellerem a později získala tři prestižní ceny. Dagmar Hilarová zjistila, že knihu tvoří z 90% její vlastní text a začala bojovat za svá autorská práva. Kniha vyšla i NSR a NDR, ale na jejím titulu bylo uvedeno již jen jméno Miep Diekmannové. Dagmar se zpětně dozvídala nejen o některých vydáních, ale i o cenách, které byly knize uděleny. Navíc ji nebyly vyplaceny ani autorské podíly. Boj za autorská práva Dagmar Hilarová, ačkoliv měla originál rukopisu a svědectví Jiřího a Oty Pavla, sama vzdala. Zemřela v roce 1996.

Až po letech nachází Dagmařin syn Evžen Hilar v rodinných dokumentech matčin testament, v němž si přála, aby kniha vyšla v její zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Píše na různé autorské svazy, ministerstvo kultury a další instituce, ale marně. V roce 2009 se obrací na Český rozhlas v naději, že se případ dostane na veřejnost, což se také stalo a díky dokumentaristům Danu Moravcovi a Bronislavě Janečkové, novinářce Reflexu Haně Benešové a nakladatelství Fragment byl testament Dagmar Hilarové naplněn.

O autorce:

Dagmar Hilarová, narozená 26. března 1928 v Praze, byla česká spisovatelka a básnířka. V letech 1943 až 1945 byla internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ knihy Nemám žádné jméno. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Psala verše, povídky, aforismy, epigramy, knížky pro děti. V pražské literární kavárně Viola byla uvedena pásma její poezie. Její básně byly recitovány v Umělecké besedě v Praze. Spolupracovala s Československým rozhlasem. Zemřela 1.července 1996 v Praze.

Nemám žádné jméno
Autor: Dagmar Hilarová (www.dagmar-hilarova.hilarius.cz)
Žánr: autobiografie/deník
Vydáno: 2012
Stran: 96
Vydalo nakladatelství: Fragment
Hodnocení: 95%

Zdroj foto: fragment.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA KAISEROVÁ

akademická malířka

Kniha:


PORTRÉT A HLAVA

Ráda bych se zmínila o knize Portrét a hlava, kterou jsem si koupila už podruhé, protože mi ji někdo ze žáků odcizil. Je mi to moc líto ale bohužel jsem jí neuhlídala. Jsem známá tím, že miluji encyklopedie a knihy o technice jakékoliv kresby i malby. A teď držím v ruce opravdu praktického průvodce realistickou kresbou. Já se totiž malinko vymykám některým jejím poučkám a doporučením, například od čeho začínat kreslit. Podívám se na portrét a hned mám vizi, jak jej nakreslím, tudíž je mi jedno začnu-li okem či nosem. Tato kniha je báječná i proto, že je tu hodně ukázkových portrétů. Každé oblasti hlavy je věnovaná kapitola s podrobným popisem, ukázkami a návodem, jak hlavu nakreslit přesně krok po kroku. Autor pan Martin Ševčík vytvořil portréty slavných lidí, aby přiblížil kresbu běžným studentům, které příliš nezajímají hlavy anonymních, nic neříkajících lidí. Navíc jako bonus, pokud knihu zaregistrujete na stránkách www.tajemstvíkresby.cz, získáte pracovní sešit a různé další bonusy zdarma.

Anketa

Twitter


Hledat

Na konci roku

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Ukradená objetí - třicet různých příběhů nevěry

ukradenaobjetiob perexUkradená objetí. Tak se jmenuje nová kniha Libuše Konopové. Podtitul „Vášeň v cizích ložnicích se může stát osudnou…“ napovídá o čem kniha je. O nevěře. Autorka poutavou formou popisuje třic...

Nové komentáře

Facebook

Google+


Literatura

Rudá sibiř

Ruda Sibir 200Knižní novinka Rudá Sibiř, která byla vydána 11. Března letošního roku a jejímž autorem je spisovatel Sam Eastland, se odehrává v Rusku za vlády Stalina v roce 1939. Drsné podmínky Sibiře, každodenní utrpení v nelidském gulagu, intriky při ...

Divadlo

Je láska silnější než strach?

sipkovaruzenka perexV každé správné pohádce vyhraje dobro nad zlem. Dokáže ale křehká láska zvítězit nad tak velkým soupeřem, jakým je potichu se vkrádající strach? To se dozvíte, pokud zavítáte do Státní opery na baletní představení Šípková Rů...

Film

Reportérka

repor 200Reportérka (2015)  je nová televizní minisérie České televize, která se od 1.února 2015 vysílala v České televizi na Čt1 vždy od 20 hodin. Tři díly daly nahlédnou do prostředí novinářské profese. Jednotlivé díly líčí pokaždé zajímavý příběh podle skute...