Nemám žádné jméno – ukradená autobiografie dívky vězněné v Terezíně

Kultura21.cz

Nemám žádné jméno – ukradená autobiografie dívky vězněné v Terezíně

Email Tisk

nemam zadne jmeno hilarovaNakladatelství Fragment poprvé českým čtenářům přináší knihu Nemám žádné jméno ověnčenou mezinárodními cenami a známou v západní Evropě, jejíž autorka česká spisovatelka a básnířka Dagmar Hilarová (1928-1996) však mnoho let zůstávala čtenářskou obcí opomíjená a téměř neznámá.

 

 

Na začátku března 1943 dostala Dagmar Berzettiová, později provdaná Hilarová od úřadů k patnáctým narozeninám lístek. „Jeden, jediný lísteček, na kterém stálo jedno jediné jméno. To mé. Jméno otce a matky tam uvedeno nebylo. Asi se spletli, mají mne za sirotka, ale já přece mám mámu a tátu, tvoříme pevný, nerozlučný svazek, společenství bytostí nade vše si blízkých, kterému se říká rodina a které může rozdělit jen smrt. Ale nebylo tomu tak. Ve městě Norimberku vymysleli takový zákon, který dělí lidské jedince na čistou a méně čistou rasu, zákon zabývající se zkoumáním krve dědů a pradědů třeba až do desátého kolene, a neprojdeš-li touto prověrkou, jsi ztracen. Snažím se pochopit situaci svým rozumem, rozumem patnáctiletého děvčete: Taťka jít nemůže, protože má krev čistou. Matka nemusí, protože je jeho žena a muž ženu potřebuje. Tak musím jít já, nikomu nepotřebná holka s pomíchanou krví. Rodičům za trest, sobě za trest, proto, že vůbec existuji.“

V odbavovně terezínského ghetta Dagmar hned přijde o deku z velbloudí srsti, kožené boty vyměňuje za chleba. V dětském domově L 410 nachází kamarádky, tajně se učí, píše verše a deník. Pracuje v úklidové četě, chodí do rychlokurzu pro zubní instrumentářky, několik týdnů je zařazena do pohřební služby, během níž sbírá po ghettu mrtvé a odváží je do krematoria. Seznamuje se s Jiřím Pavlem, bratrem spisovatele Oty Pavla, a jejich přátelství se mění v lásku. Dagmar má štěstí, není zařazena do transportu na východ. Ke konci války v Terezíně ošetřuje nemocné a umírající a v květnu 1945 se šťastně vrací domů za svými rodiči.

Deník Dagmar Hilarové je dalším cenným svědectvím o životě v terezínském ghettu, tentokrát vyprávěné dospívající dívkou, která v něm nepopisuje pouze svou terezínskou lásku a vztahy s kamarádkami či drobné radosti, které společně zažívají, ale pozorně sleduje dění v ghettu a své pocity či situace, kterých byla svědkem, v deníku pečlivě zaznamenává a komentuje nebo jim dává podobu básní. Právě její verše mají velký emocionální náboj a přesně vystihují nelehký život v terezínském ghettu, plný strachu, hladovění, nejistoty z budoucnosti a všudypřítomné smrti.

Neméně dramatické byly i osudy Dagmařina rukopisu. K deníku se autorka vrátila až koncem 60.let, kdy už byla známá jako novinářka a autorka básní. Deník přepsala do souvislého textu a doplnila jej básněmi. Bohužel i přes doporučení spisovatele Oty Pavla nebyla kniha v Československu vydána. V tisku vyšla v 70. letech pouze ukázka z knihy a jedna část textu ve formě povídky byly zveřejněná v novinách v NDR. Shodou okolností si povídku přečetla i světoznámá nizozemská spisovatelka knížek pro děti Miep Diekmannová, která Dagmar Hilarové navrhla, že by její příběh mohl být zpracován v nizozemštině. Kniha byla vydána spoluautorsky (s podílem autorství půl na půl) v roce 1980. Dagmar Hilarová však text smlouvy v holandském originále podepsala, aniž by přesně znala její obsah. Autorkám v ní byl sice přiznán rovnocenný podíl, ale jako výhradní autorka prozaického textu byla uvedena Miep Diekmannová, která prý text vytvořila na základě Dagmařiných útržkovitých vzpomínek a překladem tehdy existujících básní. Přitom však měla k dispozici kompletní překlad 117 stránek originálního českého textu, což však oficiálně popřela.

nemam zadne jmeno hilarova

Kniha „Ich heb geen naam“ (Nemám žádné jméno) se hned po vydání stala v Nizozemí bestsellerem a později získala tři prestižní ceny. Dagmar Hilarová zjistila, že knihu tvoří z 90% její vlastní text a začala bojovat za svá autorská práva. Kniha vyšla i NSR a NDR, ale na jejím titulu bylo uvedeno již jen jméno Miep Diekmannové. Dagmar se zpětně dozvídala nejen o některých vydáních, ale i o cenách, které byly knize uděleny. Navíc ji nebyly vyplaceny ani autorské podíly. Boj za autorská práva Dagmar Hilarová, ačkoliv měla originál rukopisu a svědectví Jiřího a Oty Pavla, sama vzdala. Zemřela v roce 1996.

Až po letech nachází Dagmařin syn Evžen Hilar v rodinných dokumentech matčin testament, v němž si přála, aby kniha vyšla v její zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Píše na různé autorské svazy, ministerstvo kultury a další instituce, ale marně. V roce 2009 se obrací na Český rozhlas v naději, že se případ dostane na veřejnost, což se také stalo a díky dokumentaristům Danu Moravcovi a Bronislavě Janečkové, novinářce Reflexu Haně Benešové a nakladatelství Fragment byl testament Dagmar Hilarové naplněn.

O autorce:

Dagmar Hilarová, narozená 26. března 1928 v Praze, byla česká spisovatelka a básnířka. V letech 1943 až 1945 byla internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ knihy Nemám žádné jméno. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Psala verše, povídky, aforismy, epigramy, knížky pro děti. V pražské literární kavárně Viola byla uvedena pásma její poezie. Její básně byly recitovány v Umělecké besedě v Praze. Spolupracovala s Československým rozhlasem. Zemřela 1.července 1996 v Praze.

Nemám žádné jméno
Autor: Dagmar Hilarová (www.dagmar-hilarova.hilarius.cz)
Žánr: autobiografie/deník
Vydáno: 2012
Stran: 96
Vydalo nakladatelství: Fragment
Hodnocení: 95%

Zdroj foto: fragment.cz


 





Rozhovor

Markéta Schneiderová: „Hodně mi záleží, aby člověk zapomněl, že je to jenom napsaný.“

schneiderova 200Jak se ze spisovatelky ‚do šuplíku‘ stane úspěšná blogerka, která trousí svá díla po světě? Co člověka nakopne, aby si začal plnit svůj sen a přitom se nezačal brát hrozivě vážně? Markéta Schneiderová je ženou činu. Osob...

Hledat

Chaty s osobností

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (12)

Z archivu...

Čtěte také...

Dva silné sociální příběhy z Brazílie – zcela jiné a přesto podobné

brazil200Kniha Dva bratři, film Campo Grande. Oba příběhy jsou zcela odlišné, odehrávají se v jiném období i místě Brazílie. Přesto lze najít spojující linku – sociální rozdíly, které mají obrovský vliv na život a šance lidí.  

...

Literatura

Jak chutně a bez výčitek jíst při cukrovce

sachar200Nakladatelství Noxi dělá v oblasti zdraví velmi záslužnou činnost. Další z jeho počinů je kuchařka maďarské autorky Krisztiny Vrábel „160 gramů sacharidů“ s lákavou výzvou v podnázvu: „Jezme chutně bez výčitek“. Taková výzva mě nikdy nenechá chladnou. ...

Divadlo

Rákosníček Divadla Scéna pobaví

Rakosnicek200Asi v polovině odpoledne tříkrálového se v blízkosti Divadla Scéna ve Zlíně zvýšil výskyt těšících se dětí a jejich rodičů, kteří mířili na zlínskou premiéru pohádky Rákosníček a jeho rybník. Těch dětí a jejic...

Film

Cesta k zemskému jádru nebezpečně žhne

cesta k zemskemu jadruV nedozírných hlubinách naší planety Země se ukrývá pevné jádro, jehož tajemství je chráněno vrstvou tekutého, žhavého magmatu. Po něm se posouvají tektonické desky, které tvoří dno oceánů a ovlivňují i procesy na pevn...