Reklama
Banner

Leden – měsíc oslavence Umberta Eca

Email Tisk
ImageJeden z klíčových autorů nakladatelství Argo Umberto Eco slaví 5. ledna význačné životní jubileum - osmdesáté narozeniny. Při té příležitosti v češtině vychází i jeho nejnovější kniha Od stromu k labyrintu. Patříte-li k těm šťastlivcům, kteří našli pod stromečkem bezmála pětisetstránkový „říjnový“ román Pražský hřbitov (Argo 2011) nebo podobně objemné a odzbrojující dílo o teorii sémiotiky Kant a ptakopysk (Argo 2011), rychle dočítejte, ať nemusíte koncem měsíce řešit nelehké dilema, po čem sáhnout dřív.

Od stromu k labyrintu je materiálově mimořádně bohatou knihou. Obsahuje autorovy rozmanité průzkumy z posledních desetiletí, například ty o historii znakových teorií. Eco v knize vymezuje dva modely encyklopedického poznání, z nichž jeden vychází z ideje stromu (systematického větvení pojmů) a druhý z ideje labyrintu.V dalších kapitolách pak hledá sémiotickou reflexi ve filozofických systémech od Platóna a Aristotela přes Tomáše Akvinského ke Kantovi. Pozornost věnuje také rétorickým spisům (například barokním výkladům o metafoře) či kabalisticky založenému učení o „kombinatorickém umění“ (Raymondovi Lullovi a Picovidella Mirandola). To vše, aniž by kniha postrádala přehlednost.

Ukázka z knihy Od stromu k labyrintu:


Existuje soubor povídek napsaných Borgesem a Casaresem, příběhy dona Isidra Parodiho. Don Isidro Parodi ve vězení naslouchá vyprávění a hlášením výstředních a nepříliš důvěryhodných postav a nakonec vždy dokáže hádanku rozluštit – a dokáže to proto, že považuje za významný určitý údaj, o němž se vyprávění zmiňuje. A čtenář je nakonec v pokušení položit si otázku, proč tomu nepřišel na kloub i on, když měl v rukou stejné karty jako Isidro Parodi.

Borgesova lest spočívá v tom, že ve vyprávění hromadí velké množství detailů a na všechny klade stejný důraz (neboli všechny jsou vyprávěny s nulovou emfází), a tudíž není důvod, proč by si čtenář měl zapamatovat detail A spíš než detail B. A fakticky není ani žádný důvod, proč by měl detail A považovat za významný don Isidro. Jenže don Isidro je geniální šílenec, ještě větší než Funes, protože nejenže nic nezapomíná, ale svém proudu paměti, jímž je posedlý, dokáže vyzdvihnout jedinou věc, která je důležitá pro řešení problému. Tím, že nám Borgesův text vypráví o postavě, která si pamatuje všechno, nám ve skutečnosti metanarativně vypráví o čtenáři, který si nepamatuje nic, a o textu, jenž se všemožně snaží, aby čtenáře donutil zapomenout.  

Všechny texty, o nichž jsme se zmínili, nás nutí zapomínat tím, že nás zahrnují neuspořádanou přemírou detailů. Nikdo si nemůže pamatovat, co je v zásuvce Leopolda Blooma popsané v předposlední kapitole Odyssea. Protože jde o mikrokosmos, v němž je všechno, nikdo nedokáže říci, co tam skutečně je (ledaže by onu kapitolu přečetl stokrát: ovšem potom by to bylo mechanické vštěpování, jako když se učíme zpaměti básničku).

Lze sice namítnout, že zapomínání produkované textem je přechodné, že je to vedlejší účinek snahy o interpretační úspornost. To je pravda: ponoříme-li se do četby dobrého románu, nedokážeme zapomenout na vlastní milostnou tragédii (nanejvýš se dokážeme trochu rozptýlit), ale stejně tak je pravda, že někteří lidé tvrdí, že zmírnili utrpení bolestné vzpomínky, když se tělem i duší oddali práci, která je zcela pohltila. V každém případě to, co text vykonává, není shodné s tím, co měl na mysli Gesualdo, když načrtával řadu nemožných technik pro vymazávání jednotlivých položek z naší paměti. Nicméně když si ho znovu důkladně přečteme, proti své vůli zjistíme, že nám Gesualdo metaforicky popisoval způsob, jímž nás text do jisté míry nutí dávat do závorek (neboli zapomenout alespoň po dobu čtení) to, o čem nechce hovořit.

Text v podstatě zatemňuje onu obrovskou část světa, která ho nezajímá, a zakrývá ji vrstvou sádry; představy, které máme o světě, nahradí představami vlastními, náležejícími výhradně jeho možnému univerzu, aby se „velmi pozorně a usilovně“ vryly do naší imaginace a opanovaly ji. A ještě lepší je, čteme-li li text (nebo se na něj díváme, je-li vizuální), jako bychom se s ním a v něm izolovali „v noční tmě a tichu“, aby ona „intenzivní, živá myšlenka“ nových obrazů „vyhnala původní představy“. Tím, jak nás text do sebe vtahuje, nás očišťuje od světa, který existoval před ním a o němž nemluví a neodkazuje na něj, jako by to byla „mohutná bouře s větrem, krupobitím, zvířeným prachem, troskami domů, míst a času, povodněmi, které vše zdevastují“; jako by to vzhledem k vnějšímu světu byl „člověk nepřátelský […], jenž s družinou ozbrojenců na ona místa vtrhne, zuřivě se jimi prožene a biči, holemi a zbraněmi vyžene představy, zmasakruje postavy, zničí obrazy a donutí utéci dveřmi a vyskákat okny všechna zvířata a pohyblivé osoby, jež se v oněch místech nacházely“; a nakonec nám odhalí jiný svět, kde je svým způsobem „jasné počasí, mír a klid“.

Image

Umberto Eco (1932) absolvoval studia filozofie na univerzitě v Turíně, působil jako vysokoškolský učitel, pracoval v televizi a v nakladatelství Bompiani, psal sloupky pro avantgardní časopisy, v roce 1971 se stal prvním profesorem sémiotiky. Jako romanopisec debutoval roku 1980 slavným Jménem růže (Odeon 1985), po němž následovalo Foucaultovo kyvadlo (Odeon 1991), Ostrov včerejšího dne (Nakladatelství Josefa Šimona 1995), Baudolino (Argo 2001), Tajemný plamen královny Loany (Argo 2005). Pražský hřbitov (Argo 2011) je zatím jeho posledním románem, získal za něho i prestižní Paveseho cenu. V Česku se stal také knihou roku v anketě Lidových novin. Eco je významným představitelem postmoderny a avantgardy 60. let 20. století a držitelem řady prestižních ocenění i několika čestných doktorátů. V současné době vyučuje sémiotiku na univerzitě v Bologni.

Po vzoru ledna plánuje nakladatelství Argo pokračovat i v dalších měsících letošního roku, každý bude zaměřen na určité téma. Podobně jako Eco má totiž i Argo co slavit – letos je tomu dvacet let, co zásobuje české čtenáře kvalitním čtivem.

Knihu vydává nakladatelství Argo 31. ledna 2012, překlad Jiří Pelán, Gabriela Chalupská, Zora Obstová, Martin Bažil, Pavel Štichauer.
Foto: nakladatelství Argo


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENATA PETŘÍČKOVÁ

redaktorka K21

Nechte si poradit, knihy jež uleví duši... Jak jste si asi všimli, zrovna já tu jsem většinou přes knihy, které se nějak zabývají psychologií a seberozvojem. To je velmi široké téma a také patří v knihkupectví k těm nacpanějším regálům. Nějak plynule jsem k nim došla přes pár pokusů s romantickými knihami v ranném mládí a už jsem u nich zůstala. Myslím si, že o takovou knihu alespoň čas od času člověk stojí. Které mne oslovily a ovlivnily nejvíce? Možná tou úplně první byl vždycky Malý princ, kterého když jsem doopravdy pochopila, tak to byl přenádherný sladkobolný pocit. Mám ráda také knihu Elisabeth Haich: Zasvěcení, to je ale bible pro celý život a jsem dosud ráda, že mnoho z tam řečeného je mi zatím zahaleno tajemstvím. Přístupnější a komerčnější jsou pak knihy Davida Deidy, pro muže Cesta pravého muže, a pro ženy snažící se mužům porozumět pak Když jde o muže. Z andělských děl Doreen Virtue pak Chci změnit svůj život, ale nemám na to čas, nebo V zajetí jídla, Zbavte se svých kil bolesti, což jsou její nejméně andělské, nejvíce psychologické a do hloubky ženské duše jdoucí tituly. A mezi poslední okouzlení patří Alberto Villoldo a Návrat duše, což je kniha, která je výtečným základem pro každého, kdo chce vůbec porozumět psychologii, kořenům šamanismu a své vlastní duše. A kdo má rád, stejně jako já tarot, tak kromě své vlastní knihy Základní tarot a Svět tarotu, ráda poradím cokoliv od Barbary Moore.Ta je mojí velkou učitelkou! A když bych měla poradit něco "naživo"? Pak jsou to přednášky Jaroslava Duška všude různě po republice a v pražských divadlech jeho Duše K, Čtyři dohody nebo Pátá dohoda. Přednášky Pjéra la Šéze, které jsou o jungovské psychologii, do které přidává své vlastní názory, které dovolím si říci - jsou velmi podnětné a odvážné. Když zajdu ještě dál, tak příští rok by měl Brno navštívit Clemens Kuby a opět představit své mentální léčení a možná i novou knihu, zatím nevíme...


Hledat

Mimísek 15

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

David Deida: Cesta vášně: hodně úletová kniha


david deida cesty vasneDavid Deida nedávno vydal Cestu pravého muže.Tato kniha se stala bestseller...

Nové komentáře

  • 09.06.2017 02:40
    Držte se ...
    Pane Juraji, Jsem ...
     
  • 19.05.2017 06:43
    ...
    chia semínka miluju.
     
  • 18.05.2017 09:05
    Děkujeme
    Dobrý den, děkujeme za ...

Facebook

Twitter


Literatura

Nová detektivní série Souřadnice zločinu začíná, nejprve v Táboře

mrtva200Legenda české fantastiky Jiří W. Procházka se pustil do v poslední době moderního žánru - ponořil se do vod detektivního příběhu. Nebyl na to sám, pomohla mu jeho činorodá manželka a spisovatelka knih převážně pro dětské čtenáře, Klára Smolíková. Jak s...

Divadlo

Citové vzplanutí a herecký koncert Hany Maciuchové v Branickém divadle


maciuch 200Zamilovat se lze v jakémkoli věku. A láska může být opětovaná! To je asi největší poselství monodramatu francouzské autorky Noelle Chatelet Žena Vlčí mák. Představení, které uvedlo Branické divadlo, je hereckým koncertem Hany Maciuchové.

Film

Michelangelo Antonioni prozkoumal hlubiny lidských citů

michelangelo antonioniNení snadné vtěsnat do několika odstavců postřehy o životě a tvorbě jednoho z klasiků světové kinematografie, Michelangela ANTONIONIHO. Narodil se před rovným stoletím - 29. září 1912 - ve Ferraře, vystudov...