Banner

Ponorná řeka kinematografie je dobře ukrytá pod povrchem

Email Tisk

200filmVše, co nabízejí kina a co chrlí televize, jsou iluzionistické rozprávky vystavěné na více či méně snadno rozlišitelných příbězích. Jenže o nich kniha Ponorná řeka kinematografie nepojednává. Její autor Martin Čihák hned v prvních velkými písmeny psaných slovech varuje případné čtenáře, kteří se i nadále chtějí opájet právě takovými příběhy, aby další stránky raději vůbec neotevírali. Ač se rád nechávám opájet výše zmíněnými díly, pokusím se do tajů Čihákovy práce přece jen nahlédnout.

 

 

Čihák obhlíží řekněme různá experimentální snažení, která negují pravidla "dějové" kinematografie. Hlásá přitom puristické hledisko, když za jediný směrodatný zdroj považuje film natočený na klasický filmový materiál a z něho také promítaný za spoluúčasti dalších diváků. Odmítá tedy všelijaké digitalizované verze na DVD či jiných nosičích, které lze v privátní samotě sledovat na obrazovce. Potíž ovšem spočívá v tom, že běžný zájemce o "ponornou řeku" vlastně nemá jinou možnost, jak se s ní seznámit, protože i ojedinělá archivní kina (u nás vlastně jen pražské Ponrepo) je uvádějí jen sporadicky.

film1

Martin Čihák se zvoleným tématem zabývá dlouhodobě, uveřejňoval své texty v časopisech Cinepur, Film a doba, Iluminace, na Slovensku v pololetníku Kino-ikon, napsal jednu z kapitol do knihy Alternativní kultura. Ponornou řeku kinematografie lze tedy považovat za jakési shrnutí dosavadních průzkumů. Pokouší se nějak rozčlenit experimentálně zaměřené filmy, které rozčleňuje na strukturální, absolutní, čistý, sklížený, spontánní a avantgardní, kde již prosakují spojnice k "běžné kinematografii", byť Čihákem odsuzované.

 

Podrobně vysvětluje jednotlivé druhy na důležitých dílech i osobnostech, jmenuje příznačné vlastnosti a postupy. Téměř každý čtenář ovšem okamžitě narazí na to, že stěží si bude moci Čihákova tvrzení ověřit vlastní zkušeností, pokud se neuchýlí právě k oné odsuzované praxi spatřit je na DVD.
Například strukturální zacílení vysvětluje k opozici k běžným hraným filmům takto: "V běžných hraných filmech je jediným rozdílem (mezi tím, co vidím a co je na filmu) iluzivní dojem pohybu. Strukturní film naproti tomu pracuje s čistě filmovým pohybem daným následností odlišných světelných impulsů." (s. 23)

U filmů absolutních připomíná, že někdy byly - nepřesně - označovány jako "abstraktní", ačkoli v nich používané geometrické tvary nejsou od něčeho abstrahovány, existují jakoby samy o sobě. Počátky absolutních dílek spatřuje Čihák v Německu 20. let (Oskar Fischinger a jeho vizuální symfonie, později i zvukové a barevné), nahlíží do americké tvorby. Zato podceňuje domácí ozvuky u Karla Dodala.

film3

K čistému filmu uvádí, že rozhodně nehledá abstraktní tvary, ale naopak hodnoty v realitě přítomné, a to takové, které lze vytěžit pouze využitím vlastností světlocitlivé filmové vrstvy, použitých optických prostředků kamery a vlastního pohybu filmového pásu (s. 121). Vyplývá z toho, že čistý (a vlastně ani jiný) film nelze natáčet digitální kamerou, která žádný filmový pás nemá. I k čistému filmu přiřazuje jeho průkopníky: Fernanda Légera, Mana Raye, Hanse Richtera.

Sklížený film spatřuje zejména v kolážích, k nimž připojuje i sovětskou montážní avantgardu, najmě Kulešova a Věrtova. U spontánního filmu nalézá paralelu k zájmu malířů o dětskou kresbu či umění domorodých národů, o princip tzv. řízené náhody. Avantgardní film chápe v užším smyslu než termín "filmová avantgarda" a zahrnuje do něho pokusy se záznamem často podivné, surreálné reality, postavené před kameru. A mezi první důležité projevy řadí například Mezihru (1924) Reného Claira. Vlastně Entr'Acte, protože Čihák se důsledně vyhýbá počešťování názvů (i kdyby byly dávno zavedené či užívané v české distribuci).

Ponorná řeka kinematografie s potěchou svého čtenáře mate. Do výsostně odborného pojednání, jakým je třeba závěrečné zamyšlení nad sedmerem geometrických řezů, Čihák vkládá jakoby parodické prvky, v tomto případě pohádku ("Za sedmero horami, sedmero řekami, tam, kde létá sedmero krkavců, aby nakonec odpočinuli ve svém letu dne sedmého a třeba i pozřeli všech šest prvních prvočísel...").

film

Hravost ostatně prozrazuje i šest předmluv, adresovaných nejrůznějším typům předpokládaných čtenářů včetně hypotetického budoucího. A jistě zaujme i vášnivými, zaujatě psanými odsudky těch děl, která považuje za zhoubná pro svou ponornou řeku - třeba Andaluského psa (1928) pánů Buñuela a Dalího. Označuje ho za slizký vřed, který zavinil chorobné pomatení mnoha myslí, ačkoli je obecně považován za důležitý avantgardní počin nejen své doby.

Ponorná řeka kinematografie se vlastně také stává experimentujícím textem, v němž se čtenář orientuje o poznání hůře nežli v obdobně zacílené publikaci Stanislava Ulvera Západní filmová avantgarda, vydané před dvěma desetiletími.

Martin Čihák: Ponorná řeka kinematografie.
Vydalo nakladatelství AMU, Praha 2013. 304 stran.
Hodnocení: 70 %

Foto: AMU, www.centerforvisualmusic.org, www.2.bp.blogspot.com, www.medienkunstnetz.de


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

JAKUB ZAHRADNÍK

hudebnik a klavirista

Kniha:


Josef Kroutvor - PRAHA MIZERNÁ

"Po celé Praze postávají dvojice fízlů - jsou velmi nenápadní. Objevili se jako houby po dešti, jsou všude." Vypůjčil jsem si úryvek z knihy Josefa Kroutvora PRAHA MIZERNÁ. Josef je můj přítel a je to chodec, nejen pražský, ale třeba i benátský a je, stejně jako já, milovníkem Novohradských hor. Člověka maně napadne, kam se ti fízlové poděli? No, žijí přece dále mezi námi, milé děti... Josefovými zápiskami nahlížíme jako trhlinami ve zdech do proluk vlastní paměti. Praha mizerná je povětšinou Prahou normalizace, ale také vzpomínek na prvorepublikovou krásu a připomínkou devadesátých let, která umožnila projevit se podnikavým duchům, pardon, vlastně lidem. (Nebo přece jenom duchům?) Josef přesně vystihuje to, že Praha je vlastně vlastně ghetto a naše rozlety narazí vždy na směšně malé české poměry. S tím nemusí lidé nové doby souhlasit, ale třeba Kafka, Hašek, Čapek, Kundera, Hrabal a Kroutvor jsou myslím proti. "Pod Belvederem v parku, opět ve dvojicích, posedávají na lavičkách fízlové. Vypadají tak trochu jako buzeranti, jen by se měli k sobě více tulit." Škoda, že je ta kniha formátu, který nestrčím do kapsy, bral bych ji s sebou na vlastní potulky. Ale v zaplněné MHD s ní zase můžete někoho chutě odpálkovat.

Anketa


Chat s osobností

Hledat

Mimísek 3

Partneři

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Bohumil Hrabal a Josef Král – pábitelé, co létají střemhlav i v kleci

stremhlavylet perexNovinář a historik Josef Král (nar. 1933) je autorem textů, vznikajících mezi léty 1984– 2011. Začal je psát ve svých šestačtyřiceti letech. Hranaté míčky s hřebíčky napřed vyšly samizdatem, neboť...

Divadlo

Na podzim do divadla: HRA LÁSKY A NÁHODY

200divDivadla měla dost času připravit se na další sezonu. Díky nám si můžete vybrat, na co v podzimních měsících vyrazíte! Dalším tipem je Hra lásky a náhody v Divadle scéna ve Zlíně.

...

Film

Velký: Hanks se stal přes noc dospělým s duší dítěte

velky tom hanksTom Hanks natáčí filmy už vážně dlouho. V rodinné komedii Velký (1988) je ještě v kůži naivního mládence a jen těžko by se hodil na něco jiného. Nejistý a trošku zmatený kukuč nemá hlavní hrdina náhodo...