Kultura21.cz

Album plné slavných melodií od šansonu po muzikál, to je nová nahrávka světově proslulého operního pěvce Štefana Margity. Dostala název Melancholie a jde, jak sám pěvec říká, o jeho první album se skladbami na pomezí žánrů. „Když jsem v prodejně Metropolitní opery v New Yorku viděl, že mí věhlasní kolegové takové desky vydávají, řekl jsem si, proč to taky nezkusit,“ říká k tomu. Vznikla tak nahrávka s výrazně terapeutickými účinky. Uklidní, potěší, nabije člověka novou energií.

Tohle všechno jste chtěl posluchačům nabídnout, je to tak? 

Přesně tak. Deska by měla uvolnit myšlenky po denních starostech.

Kdo s tímhle nápadem přišel a jak se rodila dramaturgie alba? 

Tuhle záležitost vymyslel Honza Adam, který pracuje pro Karla Gotta. Donesl mi stovku nahrávek, abych si vybral. Výběr to byl opravdu těžký. Ze stovky věcí jich nejdřív padesát vypustíte. A těžce pokračujete. Když vám pak zbude deset kousků, vrtá vám hlavou, jestli některé z těch vypuštěných nebyly lepší, než ty vybrané. Nakonec jsme s Danem Hádlem, který na album dělal aranže, vybrali definitivních jedenáct skladeb.

Jinými slovy: vybíral jste z evergreenů?

Byla to krásná práce, i když velká dřina – jak říkám, slyšel jsem asi sto písní. 

Píseň Ten zloděj čas nazpívala na své poslední studiové album Hana Hegerová; mluvil jste s ní?

Mluvil. Když jsem jí volal s prosbou o svolení písničku nazpívat, nedalo mi to nezeptat se, jestli bychom ji spolu nenazpívali jako duet. Paní Hegerová ale ohlásila konec kariéry a tak tuhle nabídku s díky odmítla. Svolení však dala okamžitě.

Ovšem to, co se vám nepovedlo s paní Hegerovou, se zdařilo s Martou Kubišovou!

Ano, jde o písničku Jaká to nádhera, kterou napsal italský skladatel Lucio Dalla. Svůj part v našem duetu nazpívala geniálně, jaká to nádhera! Martin hlas zní skvěle a, jak říkám, písničku nahrála úžasně. Hodil se nám i text, jehož autorem je Zdeněk Borovec. Původně ho napsal pro Martu, později ho upravil pro mě. Ty dvě verze jsme tedy mohli sloučit. A celá věc se ohromně povedla. Paní Kubišové velice gratuluji.

Na albu Melancholie máte vůbec pozoruhodnou sestavu spoluúčinkujících!

To jsou fakt hvězdy. Dát je dohromady byla ta největší práce, vždyť mají spoustu koncertů, jsou nesmírně vytížené. Vzal jsem si šest týdnů volna, během kterých jsem nepřijímal žádné nabídky, a přizpůsoboval jsem se jejich termínům. A stálo to za to. Že nazpíváme duet s Hankou Zagorovou, s tím se dalo počítat, ale i ona je pořád v jednom kole a nějaký čas jsme hledali studiový termín. Skvělá spolupráce byla i s Evou Urbanovou, Danem Hůlkou, s už zmíněnou Martou Kubišovou i s Luckou Bílou. A Karel Gott natáčel dokonce v den svých narozenin!

S Karlem Gottem a Danielem Hůlkou jste na desku natočili tercet z muzikálu Notre-Dame de Paris.

Tenhle muzikál u nás není bohužel příliš známý. Poprvé jsem ho viděl před třinácti lety v Paříži a už jsem uvažoval, že bych z něj nějaká čísla nazpíval. Povedlo se, byla z toho sólovka V katedrále. A teď tedy zmíněný tercet Belle. Myslím, že má nádech největšího šlágru téhle desky. 

Natáčeli jste jednotlivé písně se zmíněnými kolegy spolu nebo každý svůj part zvlášť a jinde?

Tak i tak. Třeba Lucka Bílá a Karel Gott chtěli, abych byl při jejich natáčení ve studiu. Stejné to bylo s Hankou. Jenom Marta Kubišová natáčela sama, v té době jsem byl v cizině.

Je rozdíl v přístupu ke zpěvu, třeba ve vzájemném přizpůsobování se, při spolupráci se zpěváky populární hudby a operními kolegy?

V zásadě ne. Víte, šanson nemůžete zpívat jako operu. K opernímu stylu jsme se asi nejvíc přiblížili s Evou Urbanovou, když jsme spolu nahrávali duet z West Side Story.

Zpíval jste někdy v muzikálu?

Nezpíval. Měl jsem jednu nabídku právě do West Side Story, ale nevyšlo to a v žádném jiném muzikálu jsem nikdy nezpíval. Muzikály mám ale moc rád. Mým oblíbeným je Les Misérables, i na mojí nové desce zní jedna píseň Jeana Valjeana. Nejkrásnější Bídníky svého života jsem viděl ve Vinohradském divadle – s Luckou Bílou, Karlem Černochem, Jiřím Kornem. Tuhle inscenaci jsem viděl snad dvacetkrát. Miluji i muzikál Notre-Dame de Paris. Ve Francii měl obrovský úspěch. Zpěváci, kteří v něm zpívali – dneska jsou opravdu slavní. Například Garou – to je dnes hvězda světového formátu.

Blízko máte i k šansonu…

Odjakživa. Obdivuji Hanu Hegerovou; to co u nás nahrála, nemá obdoby. A moc se těším na její retrospektivní trojalbum, které u Supraphonu vyjde za pár dní. Miluji i francouzský šanson. Vždycky, když jsem byl v Paříži, hledal jsem šansonové desky. Šanson mě oslovuje nádhernými texty; a Francouzi je umějí nádherně interpretovat. V tomhle neměli nikdy konkurenci. 

Byla stejně pohodová, jako s kolegy pěvci a zpěváky, i spolupráce s Epoque Orchestra a Kühnovým smíšeným sborem?

Byla. Když to všechno takhle fungovalo třetí týden, až jsem se lekl, jestli se něco neděje. Ale asi to tak mělo být. Zafungovala úžasná profesionalita všech těch, kteří se na desce podíleli od Dana Hádla přes muzikanty až po Supraphon. Všechno bylo perfektně připravené, nevyskytla se jediná hluchá minuta. Hanka říkala, že jsme asi měli od Pánaboha zelenou. Doufám, že zelená bude svítit i při prodeji.