Všechno na světě je absurdní – Tereza Dobšovičová

Všechno na světě je absurdní – Tereza Dobšovičová

tereyzka 200Teprve šestnáctiletá Tereza Dobšovičová vletěla na českou literární scénu jako vichřice. Jejím výjimečným talentem je ohromena nejedna významná osobnost, a tak je jí prorokována nadějná autorská budoucnost. Jaké jsou její vzory a kde bere inspiraci?

 

 

Jste jednou z nejmladších účastnic literární soutěže PANA NAKLADATELE, a přesto jste dokázala zaujmout. Mám na jazyku – výjimečný literární talent. Myslíte, že jste ho podědila?

Děkuji. To je otázka. Děda bezpochyby vypravěčský talent má, mnohé z jeho historek jsem slyšela už nejmíň stokrát a přitom se nikdy neohrají. Moje rodina je celkově spíš do technických a exaktních věd, jsem v tomto taková bílá vrána (snad ne černá ovce!). Tak asi nepodědila.

Nejde se nezeptat, jak jste získávala vztah k literatuře? Milovala jste knihy už jako dítě?

Když jsem byla úplně malé dítě, tak mi před spaním každý večer četla máma pohádky, později bajky. Když jsem byla větší, vedla jsem si čtenářský deník, ve kterém jsem měla za měsíc vždycky spoustu zápisů. Čtení jsem měla vždycky ráda. V první třídě mě v Knihovně Jiřího Mahena pasovali na čtenáře a od té doby jsem byla v knihovně pečená vařená. Čítávala jsem třeba i ve vyučování, když mě to nebavilo, což bylo prakticky pořád. Výsledky jsem ale měla dobré, tak si učitelé moc nemohli stěžovat.

Nikdy nezapomenu na větu ve vaší přihlášce do literární soutěže: Vždyť jak řekl Albert Camus: „Absurdno má smysl jen potud, pokud se s ním člověk nesmíří.“ Něco takového bych čekala od mnohem staršího člověka… Čím vás právě tento citát zaujal?

Tím absurdnem. Podle mě je všechno na světě absurdní. Už jen samotná slova! Jsou to jen nějaké zvuky, které dohromady znamenají nějakou věc. Ale když si desetkrát zopakujete nahlas kupříkladu své jméno, najednou ten význam nějak ztrácí a stává se směšným. Absurdní je, že se pořád někam ženeme. Absurdní je, že se o něco snažíme a přitom ani nevíme, co nám to přinese. A jakmile se s tím absurdnem smíříme, stává se nesmyslnějším, než bylo předtím. Ale jak se změnilo? Není potom ještě víc absurdní?

Jak už jsem zmínila, jste jednou z výherkyň literární soutěže PANA NAKLADATELE. Kdy vás napadlo zkusit štěstí, a tušila jste od počátku, že by to mohlo vyjít? (Kniha Kafe v pět právě vychází, pozn. red.)

Na soutěž jsem narazila na Portálu české literatury. Zkusit štěstí mě napadlo takřka okamžitě – rozumný rozsah a i poměrně volné téma. Nikdy si neříkám předem, jestli mám nějaké šance na úspěch, nebo ne. Co se líbí mně, nemusí se líbit porotě. Když jsem ale s povídkou hodně spokojená, zkrátka doufám, že budou spokojeni i v soutěži (a takto to bylo s Jak broky).

Vaše vítězná povídka „Jak broky“ je úžasnou sondou do dětské duše. Bylo těžké vcítit se do malého dítěte a jeho pohledu na svět? Co vás k napsání této povídky inspirovalo?

Já jsem vlastně pořád takové dítě, v každém přece zůstává kus dítěte po celý život; je mi šestnáct let a ještě si živě pamatuji, jak jsem jako malá všechno zkoumala. Nebylo to těžké, prostě jsem psala, co mi na jazyk přišlo, a ani jsem necítila nějakou potřebu přílišného vciťování, ani mě nenapadlo, že bych se vcítit měla.
K povídce mě inspirovala moje kamarádka Vlaďka. Ona svého tátu nemá a jedna z nás navrhla, aby si nějakého adoptovala, třeba přes inzerát. Potom jsem řekla, že to by mohla být dobrá povídka. Tak jsem to napsala.

Terezka 2

 

Studujete všeobecné gymnázium. Máte už představu, kam byste se chtěla dále ubírat?

Když to je těžké! Mám spoustu škol, na které bych chtěla. Ale asi stále vyhrává na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Já mám ráda rozhlas a ráda bych tam pracovala. Ale potom tu jsou další věci – studovat prostě jen český jazyk a literaturu, religionistiku, režii, vinohradnictví, jednu dobu jsem přemýšlela i o jaderné fyzice, ale potom jsem zjistila, že bych se nejdřív musela na bakalářským učit obecnou fyziku, takže jsem to zamítla. Také jsem dřív chtěla na Literární akademii Josefa Škvoreckého, jenže to je soukromá škola a stojí moc peněz. A také jsem přemýšlela o scenáristice, jenže tam bych zase musela na přijímačky dělat rozbor filmu, a já neumím udělat ani rozbor věty.

Máte pro sebe nějaký nenaplněný literární sen?

Myslím si, že to není moc odlišné od těch ostatní lidí, co píší. Vydat knihu a být čtená, to je asi ono. A aby, až umřu, moje jméno pořád bylo – nejenom na náhrobku.

Kdo vás při psaní nejvíc inspiruje? Máte nějaké literární vzory?

Při psaní mě inspiruje svět. Je tak dokonale absurdní, že změním-li jeden fakt, stále to dává smysl. A to se mi líbí. Vzít jednu část světa a přesunout ji do další. Většinou jdu po ulici, něco slyším nebo si něčeho všimnu či se moje myšlenkové pochody dostanou do těch správných vod a najednou vím. Témata mých povídek jsou často ovlivněna tím, co čtu – většinou se tedy jedná o dekadenci lidstva a celého světa.
Nevím, jestli jde úplně o literární vzory v pravém slova smyslu, ale mám své oblíbené autory. Franz Kafka, protože tam je jistá absence citů a já s city moc pracovat neumím. Irena Dousková, George Orwell, protože píší o tématech, která mě zajímají. Josef Škvorecký, protože stvořil báječnou literární postavu Dannyho Smiřického a naše uvažování je v mnohém hodně podobné. Milan Kundera, protože se mi líbí jeho jazyk. Jiří Šulc, protože on je podle mě příklad toho, jak by se mělo pracovat v literárním díle s fakty.

V dnešní době se hodně diskutuje vztah mladých lidí/dětí k literatuře. Nečtou… knihy je nezajímají. Jste z generace, které se tyto diskuze bezprostředně týkají. Jaký je váš pohled na věc? Je podle vás něco, co by zásadně pomohlo, aby si ke knihám znovu našlo cestu více lidí?

Nečtou, to bych zase tak neřekla. Když jsem teď nedávno byla v Praze, sedl si vedle mě kluk, kterému nemohlo být ani deset let, a začal si číst. Nevím, jak je to s ostatními dětmi. V mém věku je to zase tak, že nečtou to, co se po nich chce, aby četli. Proto je to s povinnou četbou tak na štíru – a to potom vidí ti učitelé a myslí si, že nečtou. Ale čtou! Jsou tu tací, kteří čtou knihy, které se líbí jim a ne literárním historikům, kteří si usmysleli, že zrovna toto bude v povinné četbě a u maturity.
Povinná četba, právě ta to čtení zabíjí. Dekameron, Král Oidipus, Máj,… ty děti, oni to už ani nejsou děti, zkrátka mladé lidi toto nezajímá. Nechtějí číst věci, které jim nic neřeknou. Úplně bych zrušila povinnou četbu. Učitelé by měli říct rozumný počet knih, které mají studenti přečíst, a ať na to klidně i udělají rozbor, jen ať si ty tituly mohou vybrat sami, potom by to bylo jiné. Ano, toto by pomohlo, aby si ke knihám našlo cestu víc lidí.

Koho vy sama nejraději čtete a jakou knihu byste čtenářům doporučila?

Ráda čtu knihy, které jsou vydávané v dnešní době, snažím se číst všechny, které mě zaujmou. Myslím si, že čtenářům dají víc než ty, které byly napsány před dvěma sty lety, před padesáti… Ale na druhou stranu, stále čtu Franze Kafku, Josefa Škvoreckého, potom mám ráda i četbu divadelních her, a to třeba Samuela Becketta nebo Václava Havla.
Jean-Michel Guenassia: Klub nenapravitelných optimistů – tuto knihu bych vřele doporučila všem. Je to moje nejoblíbenější knížka, odehrává se na přelomu padesátých a šedesátých let v Paříži. Nedávno jsem také dočetla Mapu Anny od Marka Šindelky, aktuální dílo, srozumitelný jazyk, jednoduché, ale mozek se taky namůže. Rozhodně je dobrá kniha i Den trifidů od Johna Wyndhama – většina lidí sice považuje sci-fi, fantasy a podobné za podřadné žánry, ale toto je vlastně i takové zrcadlo lidstva, které odpovídá i dnešku.



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Chat s osobností

Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 28

Čtěte také...

Renata Štulcová je od dětství jazykový nadšenec a miluje češtinu

renata stulcovaS Renatou Štulcovou jsme se poprvé setkaly v roce 2003. Strávily jsme spolu pěkné dopoledne na besedě s dětmi. Zrovna jí vyšla první kniha Nemetonburk aneb Tajemství ve skále. Renata malovala dětem lab...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Příběhy skutečné odvahy v podání Beara Gryllse

pribehy skutecne odvahy 200Nakladatelství Jota přichází s knihou plnou podivuhodných příběhů lidí, kteří si prošli peklem, ale přese všechno nad útrapami zvítězili. Pokud ne fyzicky, tak aspoň morálně a také v mysli vynikají...

Divadlo

Listopadový Den flamenka: žhavý temperament a spalující vášeň v objetí kytary i tance

flamen200Kdo zažil někdy večer v zapadlé sevillské hospodě nebo koncert legendárního Paca de Lucii či některého jiného velikána flamenka, nikdy už nezapomene na tu atmosféru. Ohnivý temperament a virtuozita se snoubí v gejzírech prudkých emocí, atmosféra by se...

Film

Karel Zeman a jeho kouzelný svět

zeman09Česká animovaná tvorba měla ve svých počátcích - zejména v 50. letech - dva mezinárodně uznávané velikány: v Praze Jiřího Trnku a ve Zlíně Karla Zemana. Oba posloužili komunistickému režimu jako svého druhu výkladní skříň, když skrze ně mohl tvrdit, jak št...