Eva Pospíšilová - Je osvobozující nebrat se tak vážně

Eva Pospíšilová - Je osvobozující nebrat se tak vážně

scen 200Scenáristka bydlící 1 419 km od Londýna, milující jídlo a staré filmy. Spoluautorka právě vycházející knihy Nervy v čokoládě zná možná recept na štěstí a umí hledat na Wikipedii. Zkrátka opravdový talent! Jsem si jistá, že o ní ještě uslyšíme.




Nejde se hned na úvod nezeptat. Co vy a literatura? Milovala jste knihy od dětství, nebo jste si k nim hledala cestu až postupem času?

Mamka mě naučila číst, když mi byly tři, ačkoli je pravda, že lásku ke knihám mám spíš po tátovi. Byl to on, kdo mě nutil navštěvovat sběrné dvory, zachraňovat staré knihy a zbavovat je prachu, pavučin, kleteb a myší. Oba moji rodiče mi tak nějak dovolili rozvíjet se po svém. Nechali mě hrát fotbal bez bot, jezdit na kole bez držení, rybařit bez prutu, potulovat se nocí bez baterky, a vždycky měli čas dovézt mě do knihovny – bez řečí. Četla jsem úplně všechno. Čtyřlístky, Foglarovky, knihy od Marka Twaina, E. Blytonové, Londona, Setona, Doyla, mojí láskou se stal Sapkowski, Rowlingová, Barker…

Nikdy nezapomenu na text ve vaší přihlášce do literární soutěže v kolonce – něco málo o sobě. Smála jsem se od první věty a říkala si, ta holka prostě nemůže psát špatně. Byl to záměr, upozornit na sebe od prvního momentu, nebo prostě vaše přirozenost?

Je šíleně osvobozující nebrat se tak vážně. Vzpomínám si, jak jsem do přihlášky na scenáristiku psala o tom, že ze všeho nejradši na světě jím. A zabralo to. Protože to četli lidi, co mají taky rádi jídlo. Ne, dobře, tak jednoduché to asi není, ale vždycky je dobré pojmout věci jinak, podívat se na ně s odstupem. U kolonky „napište něco o sobě“ si člověk představí odpovědi typu: Silně rozvinutý zájem o literaturu a historii, především napoleonské války. Mám ráda koně a chodím do sboru. Když jsem vyplňovala svoji přihlášku, myslela jsem na to, že se určitě budete chtít zasmát, protože už jste skrze texty poznala nespočet zpívajících žokejů, co ve volném čase píšou básně.

scen text1

Mimochodem, už jste sehnala ten plakát Johna Wicka?

Nesehnala. Musela jsem si místo něj na zeď nalepit obří fotografii, kde jsem já a přítel, který mi strká prst do nosu.

Patříte mezi vítěze literární soutěže PANA NAKLADATELE. Kdy vás napadlo zkusit štěstí, a tušila jste od počátku, že by to mohlo vyjít?

To byla vlastně docela náhoda. Jeden z těch večerů, kdy sedíte v obýváku, máte na sobě tlusté ponožky s motivem sobů, pijete víno, jíte čokoládu, a vůbec si připadáte trochu jako Bridget Jones. Tak jsem začala psát, což není nikdy špatný nápad. Téma vaší soutěže se mi líbilo a nijak mě neomezovalo. Čokolády jsem za život snědla spoustu. Nepřemýšlela jsem o tom, jestli zvítězím. Byla jsem se svojí povídkou spokojená a hřála mě představa, že leží na stole u někoho, kdo o ní přemýšlí, čte ji a prožívá.

Vaše vítězná povídka „Sladká jako ryba Fugu“ mne opravdu zasáhla a je bezesporu jednou z nejlepších v knize. Věděla jste hned, jak téma uchopit?

Vůbec ne. Když píšu scénář, musím o něm hodně přemýšlet, vidět ho v obrazech, zbavovat se patosu, držet se příběhu, který jsem si vybrala na začátku. O to víc si pak užívám psaní povídek. To je pro mě velmi intuitivní.

Vaše povídka působí velmi osobně. Je autobiografická?

Autobiografický mimo jiné znamená „popisující skutečnost“. Takže to nemůžu potvrdit. Nemůžu potvrdit ani to, že Nikola existuje. Doufám ale, že si to nepřečte. Mohla by se naštvat, a to by mě stálo spoustu čokolád a cigaret.

Proč právě ryba Fugu? Při pohledu na ni, je to opravdu úžasně absurdní…

Otrávíte-li se, dusíte se při plném vědomí, zatímco dochází k úplnému ochrnutí svalstva. Aspoň tak to tvrdí Wikipedie. A přitom je pořád na světě tolik lidí, co chtějí tuhle rybu ochutnat a myslí si, že jim neublíží, že jí dokázali porozumět.

Jedné z vítězek předešlého ročníku literární soutěže PANA NAKLADATELE (M. E. Veselá, Strůjce snů) brzy vyjde první kniha. Vidíte pro sebe podobnou literární budoucnost?

Na budoucnost tolik nemyslím. Věci nedopadnou nikdy tak, jak si je plánujeme anebo představujeme. Kdo by ale nechtěl vydat knihu? Spisovatelství je podle mě vlastně druh lásky k životu, chuť ho nějak formovat, přetvářet, zaznamenat.

scen text2

Máte pro sebe nějaký nesplněný literární sen?

Jednou bych ráda stvořila epický fantasy příběh, který by byl okamžitě přeložen do angličtiny a dalších pětadvaceti jazyků a hned by se začal natáčet. Režíroval by to Chris Nolan a Tom Cruise by hrál draka. (smích)

Kdo nebo co vás při psaní nejvíc inspiruje? Máte nějaké literární vzory?

Inspirují mě lidé, které denně potkávám. Ať už jde o cizí lidi v autobusu (jako například jedna postarší dáma, co zírala z okénka a olizovala přitom svůj telefon), anebo o moji rodinu a přátele ze školy. Taky mě inspiruje přítel díky svojí povaze, ve které není žádný druh humoru zapovězený.
To jsou ale příběhy, které se do povídek promítají podvědomě, kolikrát si to ani neuvědomíme.
Nemůžu nikoho nazvat vzorem. Ráda bych věřila tomu, že jdu svojí osobitou cestou.

V dnešní době se hodně diskutuje vztah mladých lidí/dětí k literatuře. Nečtou… knihy je nezajímají. Je podle vás něco, co by zásadně pomohlo?

Podle mě je potřeba číst dětem a nechat děti číst v době, kdy se mají rozvíjet, kdy mají chuť nasávat a mladý mozek to snadno vstřebá. Je potřeba ukazovat jim obrázky, mluvit na ně – vyprávět jim o všem, zapojit je do svého života, nedistancovat se od nich.
Nedávno jsem viděla ve městě ženu s kočárkem. Dítě pořád žvatlalo, rozhlíželo se a chtělo si povídat, zatímco ona něco cvakala na mobilu a ignorovala ho. Tohle je autorská smrt potencionálních spisovatelů. Narodí se s talentem, ale jejich rodiče je častokrát nechtějí nijak vzdělávat, rozvíjet. A přitom by pomohl obyčejný, laskavý zájem.

Koho vy sama nejraději čtete a jakou knihu byste čtenářům doporučila?

V poslední době čtu převážně věci do školy, především divadelní hry a scénáře. Když mám pak volnou chvíli a můžu si vybírat, většinou sáhnu po nějaké fantasy knize. Taky mám v oblibě fanfikce ze světa Harryho Pottera. V těchhle vodách se pohybuje spousta talentovaných autorek, které zřídka vystoupí ze svojí anonymity a věnují svůj čas a píli příběhu, o kterém dopředu vědí, že ho nebudou moct vydat a že jim žádná z postav nenáleží. To je další druh životního přesahu, dovolit cizímu příběhu, aby dál přežíval.
Čtenářům bych ráda doporučila, aby četli a žili. Protože jestli tohle není recept na štěstí, tak už to musí být jedině kopračka.

 

Zdroj foto: Eva Pospíšilová, archiv



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přihlášení



Imago, imagines I.-II.

Autoři zvolili jako východisko koncepce nové syntetické publikace věnované středověkému umění v českých zemích latinské slovo imago (označující nejen dvourozměrný obraz, kresbu apod., ale i výtvory trojrozměrné a případně i díla architektonická). academia.cz

Život byl pes

Tak to jsem já – pes Život. Rozhodně jsem se nenarodil jako domácí mazlíček. Díky různým okolnostem, které vám budu vyprávět, a také díky mému vzhledu a povaze, nikoho nenapadlo ho ze mě udělat. grada.cz

Rozhovor

Jan Révai – herec a hrdý otec

revai200Jan Révai momentálně vystupuje v inscenaci Osmý světadíl v divadle Kalich.

...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Rozhovor se Siri Pettersen, autorkou trilogie Havraní kruhy

Siri PettersenSiri Pettesen je norská spisovatelka a designérka, známa především díky své populární trilogii Havraní kruhy, která žne úspěchy i v České republice. Jak se cítila, když svou knihu držela poprvé v rukou? A je nějaká z jejich postav i...


Literatura

I zvířata mají city!

citova zivot zvirat perex
Knížky o zvířatech nejsou jenom pro děti. Vždy přitahovaly pozornost díky svému emocionálnímu náboji a dokázaly člověka dojmout. Nejinak je tomu s knihou německého lesníka Petera Wohllebena Citový život zvířa...

Divadlo

Nabarvené ptáče představilo první díl s názvem Bastard
ImagePalissimo Company uvedlo 7. a 8. února v divadle Archa reprízu kontroverzního tanečního představení z trilogie Nabarvené ptáče jeho první část s názvem Bastard. Že se jedná o skrze neotřelé a velmi poeticky zaměřené...

Film

FILMOVÉ BRNO

filmove brno 200Do dějin kinematografie nespadá jen filmová tvorba samotná, ale vše, co s ní souvisí – včetně společenských a politických kontextů, včetně toho, jakým způsobem se dostávala k publiku, jak jím byla vnímána, jaký byl o ni zájem. Například p...