Že i něžné pohlaví umí jít za svým hlava nehlava, a třeba i za hranici zákona, o tom vypráví kniha šestnácti krimipovídek Evy Houserové, která právě vychází v nakladatelství JaS.
Hrdinkami, či spíše antihrdinkami vašich povídek jsou ženy ocitající se v mezních situacích, které neumí řešit jinak než zločinem. Takových žen přibývá?
Ano, je to dobou, která v nás svou rychlostí a požitkářstvím živí chamtivost a zvyšuje agresivitu. Ztrácíme smysl pro umění kompromisu, jdeme si tvrdě za svým, čímž trpí partnerské i rodinné vztahy. I když – po pravdě - ty modelové situace, do nichž se dostávají moje hlavní postavy, dříve existovaly taky. Jen lidem tak často nerupaly nervy a měli víc zábran. Dnes si jdeme víc po krku.
Ve svých příbězích se orientujete především na bod zlomu, kdy se ženy okolnostmi dotlačené do kouta vzepřou a začnou jednat, většinou zavrženíhodným způsobem. Kde jste náměty čerpala?
Celý život pracuji v ženských médiích, a to pak máte nastřádáno. Jak z dopisů čtenářek, z osobních rozhovorů, z reportáží. Všechny moje příběhy mají reálný podklad, to co v nich líčím, se někdy skutečně někomu stalo. Zatímco dřív se ale se svými problémy ženy více trápily vnitřně, dnes je častěji řeší, a to s větší dávkou pomstychtivosti.
Říká se, že zoufalé ženy dělají zoufalé činy. Litují pak, čeho se dopustily?
Některé ano, ale budete se divit, víc je těch druhých. Když jsem dělala reportáž v ženské věznici v Pardubicích, jedna vražedkyně svého manžela mi řekla, že svého činu nelituje. Udělala by to prý znovu. A mimochodem nebyla sama. Pokud nejde o psychotičky, u nichž je vzorec chování jiný, odsouzené ženy většinou přijmou trest jako vykoupení za svůj hřích. V tomto směru jsou pokornější než muži, nevzpěčují se spravedlnosti.
Jsou zákruty ženské duše klikatější než u mužů?
To by vám museli potvrdit psychologové. Ale podle mých zkušeností s mnoha zpovídanými ženami jsem přesvědčena, že dokážeme být zákeřnější než muži. Jsme dokonalé manipulátorky a skvělé amatérské herečky. Muži většinou nemají šanci nás prokouknout. To je dáno geny odjakživa – jako ochranitelky rodinných krbů jsme se musely naučit vysoké diplomacii. A umíme ji využívat i při přípravě zločinu.
Proč jste do názvu knihy použila vosu?
Těch mých šestnáct zastavení v ženském světě a ženské mysli, je šestnáct příkladů, které přesně a srozumitelně napoví, jak nedráždit vosu, nechceme-li schytat žihadlo. A také je to o tom, že ruka zákona je někdy krátká. Žijí mezi námi ženy, které spáchaly zločin, a nikdo o tom neví. Pak už je to jen na božích mlýnech…
| < Předchozí | Další > |
|---|
U příležitosti jarního turné velkolepého projektu Popelka na ledě jsme oslovili optimistickou zpěvačku Hanu Křížkovou. Dozvíte se nejen spoustu zajímavostí o Popelce na ledě, ale také na vás zajisté dýchne ta v...
Jitka Hanušová je překladatelka velmi výjimečného díla. Finský román Porodní bába se dostal mezi české čtenáře, kde šokuje, ukazuje syrovost válečných let na severním finském pobřeží a vše ukazuje očima ženy. A že to ženy za války vůbec neměly lehké. Př...
Do horkých letních dní se hodila kniha Sněžná slepota odehrávající se v městečku Siglufjördur na severu Islandu. Jaká tato detektivka byla?
Návod na přežití - to je dubnová novinka, kterou připravuje divadlo MANA v pražských Vršovicích. Návod na přežití, je dojemná tragikomedie o stáří a nemoci, ale hlavně o životním nadhledu a nezdolném optimismu se skvělými herečkami...
Historická sebereflexe českého národa o sobě samém mnohdy vycházela z podvržených podkladů, tvářících se přitom naprosto seriózně a důvěryhodně, ba státotvorně. Tak tomu bylo v případě Hájkovy kroniky, při sporech kolem Rukopisů. A stejná slova lze vztáhno...