Proces, při kterém vzniká film, je postaven na dvou hlavních pilířích. Těmi jsou producent a režisér. Když se však tento opěrný a podpůrný systém sloučí v jeden blok, stává se architektonickým oříškem. Je třeba najít správné těžiště, použít ten nejkvalitnější materiál, nepřehlédnout sebemenší detail a mít dost času na realizaci. Václav Marhoul přijal podobnou výzvu již několikrát a nastavil svá široká ramena, aby na nich nesl toto dvojité břímě. Jedno takové martýrium shrnuje ve svém deníku, který upravilo a vydalo nakladatelství BizBooks ve společnosti Albatrosmedia.
První stránky deníku začal Václav Marhoul psát v České Krumlově v roce 2006, kam se uchýlil, aby mohl nerušeně pracovat na scénáři Tobruku.
„Svůj deník jsem nazval pracovním, a to proto, že se v něm chci věnovat jen a výhradně událostem spojeným s přípravou a realizací filmu Tobruk. Není to tedy osobní deník, který by nějak v zásadě popisoval můj soukromý život, i když předpokládám, že tu a tam se do něj osobní život prolne. Nakonec, není úplně možné se toho vyvarovat.“
Tvrdohlavý režisér s křehkou duší a srdcem hrdiny
Necenzurované a zcela autentické zápisky plné emocí vtáhnou čtenáře mezi řádky a už ho nepustí. Stane se jejich součástí, napjatě sleduje jednotlivé fáze ambiciózního projektu od psaní scénáře přes výběr herců, shánění peněz, materiálu, samotné natáčení, finální úpravy a distribuci do kin. Alespoň tak jsem to měla já. Václav Marhoul je totiž skvělý vypravěč, který se navíc nebojí jít s kůží na trh. Často se zmiňuje i o svých niterných pocitech, momentálních náladách, přiznává únavu a některé slabosti či prohřešky. Přesto vystupuje jako člověk s pevným morálním kreditem a zásadami, přes které nejede vlak. Věřím, že nejen pro mě je nevšedním hrdinou a osobností, která si zaslouží úctu a respekt. Ovšem nepopírám, že Václav Marhoul patří již dlouhodobě mezi mé oblíbené tvůrce – počínaje Mazaným Filipem a Nabarveným ptáčetem konče (alespoň prozatím).
Výcvik ve Vyškově a natáčení v poušti, to byla meduna!
V rámci přípravy na bojové scény a na natáčení v poušti prodělali herci výcvik ve vojenském středisku ve Vyškově, kterého se účastnil i sám režisér Marhoul. O něm je všeobecně známo, že je příslušníkem Aktivních záloh Armády České republiky, nicméně na dno si hrábli všichni. Tahle lekce však byla nutná. Nejen proto, že většina děje filmu Tobruk se odehrává v nehostinném a drsném pouštním prostředí, ale hlavně kvůli co nejreálnějšímu ztvárnění válečné vřavy. Herci zkrátka museli mít ty správné prožitky. Deníkové záznamy o výcviku ve Vyškově i o natáčení v poušti jsou opravdu napínavé. Stejně jako herci a štáb jsem cítila žhnoucí slunce, všudypřítomný písek, pot a vyčerpání. Musela to být pořádná meduna! (Tento pro mě nový pojem se zrodil při čtené zkoušce v hlavě jednoho z herců. Největší hereckou kládu totiž nesl Jan Meduna, představitel hlavní role. Těžký úděl = meduna). Ale stejně – za největší medunu považuji Marhoulovu producentskou činnost. Uff, uff.
Deník tvrdohlavého režiséra jako z nouze cnost
Původním záměrem nakladatelství, které oslovilo Václava Marhoula, bylo zpracování rozsáhlého rozhovoru v souvislosti s úspěchem jeho nejnovějšího filmu Nabarvené ptáče. Taková porce „zábavy“ však byla režisérovi proti srsti, a tak sám nabídl náhradní řešení. Poskytl nakladatelství svůj deník, který si pečlivě vedl při realizaci Tobruku a psal jej zejména pro své čtyři děti. Aby si jednou třeba přečetly, jaký byl jejich tatínek blázen. A já dodávám – krásný blázen. Protože díky němu jsme dostali šanci dozvědět se, jak se vlastně natáčí film. Že za finální devadesátiminutovou podobou, kterou zhlédneme na stříbrném plátně, jsou stovky, možná tisíce hodin práce, tvrdá řehole herců a celého štábu. O režisérovi a producentovi, který je schopen dotáhnout do konce takové mega projekty, jako jsou Tobruk nebo Nabarvené ptáče, nemluvě.
Rozhovory na závěr jako střípky z mozaiky k celkovému obrazu o V. M.
Je jasné, že deníkový formát této publikace poskytuje spoustu prostoru pro vytvoření vlastního názoru na samotného autora těchto, řekněme, denních obrazů. Jistě však není na škodu pohlédnout na něj očima jeho blízkých kolegů a přátel. Poslední stránky knihy obsahují tři zajímavé rozhovory, které zpracovala Pavlína Saudková. Do mého obrazu Václava Marhoula tyhle střípky zapadly úplně přesně. Díky za ně.
Vítaným bonusem jsou fotografie, které čtenáře přenesou na místa, o nichž se v deníku píše. Přibližují nejen celkovou atmosféru natáčení, ale i jednotlivé osoby a obsazení. Knihu ocení každý, koho fascinuje svět filmu a kdo se rád nechá inspirovat nepřehlédnutelnými osobnostmi. Mezi takové Václav Marhoul rozhodně patří.
Deník tvrdohlavého režiséra
Autor: Václav Marhoul a Pavlína Saudková
Žánr: Biografie a memoáry, umění
Vydalo: Nakladatelství BizBooks v roce 2020
Počet stran: 400
Hodnocení: 100 %
www.albatrosmedia.cz/tituly/66063789/denik-tvrdohlaveho-rezisera
| < Předchozí | Další > |
|---|
Skupina Chinaski si léto užívala plnými doušky, a to především na festivalech. Mají však za sebou i dovolenou, můžeme je slyšet ve znělce k novému seriálu Ententýky a příští rok se snad dočkáme i další...
Tentokrát mne na čtení knihy Clařino dědictví nalákala hezky zpracovaná obálka z rukou Roberta Imrycha. Je z ní cítit tajemství, nostalgie a do toho všeho voní francouzský venkov. Hned jsem byla zvědavá, co a jaké dědic...
Román Bez zábran je třetí knihou T. L. Swanové ze série Milesův klub. Prostor zde dostává další z bratrů Milesových, Elliot. Je nechutné bohatý, nesmírně pohledný a neskutečně protivný. Alespoň jeho zaměstnankyně Kahryn Landonová tuhle je...
Brněnské HaDivadlo se ve své 39. sezóně 2013/2014 chystá obrátit svoji pozornost k protipólu dvou postav hrdina – monstrum v klasických dramatických textech. Divadlo se navrátí k ikonám české i světové divadelní tradice, jako j...
Konec devadesátých let minulého století byl ve filmovém světě bohatý na různé žánrovky, které v poslední dekádě opravdu hrály takřka prim, a byl po nich velký divácký hlad.